Hlavní obsah

RECENZE: Slipknot polapeni v hluku

Právo, Jaroslav Špulák

Tlačítkem Sledovat můžete odebírat oblíbené autory a témata. Články najdete v sekci Moje sledované a také vám pošleme upozornění do emailu.

12. 6. 2019, 10:02

Pražská O2 arena byla prakticky vyprodaná, protože americká metalová parta Slipknot má v České republice spoustu nadšených fanoušků i obdivovatelů. V úterý večer jim ale nabídla především hluk, ve kterém se utopily prakticky všechny její tvůrčí i interpretační přednosti.

Článek

Na začátku koncertu to ještě vypadalo sympaticky. Formace z Des Moines nastoupila na obrovské pódium s jedním patrem nad jeho přízemím a spustila skladbu People = Shit z alba Iowa z roku 2001. Je to směska agresivity nejenom v textu, ale i ve zvuku. Že tomu odpovídal i bojovný sound, který ihned pohltil prostor celé haly, bylo tak nějak přirozené.

Část diváků z míst k sezení se rovnou postavila a ponořila se do oddaného pohupování v kolenou a gest dvou prstů na zdvižených rukou. Že se v té zvukové agresivitě ztratila veškeré členitost písničky, ještě vypadalo jako záměr.

Slipknot byli zahaleni v hlukovém oparu.

Podobné to ale bylo u následující písně, u ochutnávky z nového alba We Are Not Your Kind, skladby Unsainted, stejně tak u dalších kompozic. Zvuk celého koncertu zůstal nadále neskonale hlasitý a agresivní, přitom se sléval do jednolité masy a postupem času zcela potlačil naději, že to bude lepší.

Písničky Sliupknot přitom nejsou pouze divoké a agresivní. Jejich aranže jsou členité a Corey Taylor je muž, jenž je schopen jistě zazpívat i melodické linky, nejenom křičet. To všechno se na místě dělo, to všechno ale zůstalo ztraceno v hluku. Členitý groove metal nebyl jako její koncertní trumf funkční.

Halou zněly ostré kytarové riffy a bicí linky, v nich se dávily další nástroje a zvuky samplů, stejně tak vokály, a například oba perkusionisté mohli klidně zůstat v šatně, protože žádný jejich úder nebyl patrný, byť do svých kotlů bušili leckdy jako o život.

Pro členy skupiny Slipknot jsou charakteristické masky.

Zřejmá byla jenom dynamika skladeb, díky stopkám a zlomům, které ve svých aranžích mají. A dobré bylo, že vždy po třech nastala v koncertu pauza, při které muzikanti vesměs opouštěli pódium, a dávali tak vydechnout sobě i divákům.

Fanoušci ale naštěstí tvorbu svých oblíbenců znali, a tak se jí věnovali nejenom jako pomocní vokalisté, ale mnozí i jako šikovní tanečníci. Nálada v hale byla od počátku divoká, postupně nicméně přece jenom povadala.

Předskakující Code Orange z Pittsburghu si svým metalcorem co do tvrdosti s hlavní hvězdou večera nezadali. Protože ale zněli z reproduktorů přece jenom o poznání tišeji, byli mnohem čitelnější.