Meloun - zapomenutá a znovu objevená pochoutka, která stála německého císaře život

Melouny.

Nejenom „knihy mají své osudy“, ale i ostatní věci, ať jsou to již pokrmy, oděv, šperky, stavby atd. Moda věčně rozmarná holduje každou chvíli něčemu jinému, a tak každý předmět panovav chvilku je zastíněn novým, zatlačen do pozadí a — zapomenut.

Tak bylo též s melounem, oblíbeným to ovocem našich prababiček. Nikdo naň už nevzpomněl, až v posledním čase se zas častěji objevuje za výkladci lahůdkářů i na ovocných trzích a zasluhuje právem obnovený zájem.

Již před 2000 lety bylo toto ovoce oblíbeno v zemích při Nilu a Gangu, a v tom čase je poznali také Římané a Rekové. Ale tentokrát to nebyla Italie, která zavedla pěstění melounů do ostatní Evropy, nýbrž Španěly.

Meloun je původu orientalního, a byli to Arabové, kteří ve Španělích zavedli pěstování vzácnějších druhů. Odtamtud, a nikoli z Armenie, jak se často tvrdívá, pochází znamenitý bradavičnatý meloun, který se zušlechtil pečlivým pěstováním v zahradách papežského zámku Cantalupe u Ancony v té míře, že je zakladatelem panující dosud dynastie melounů, která se jmenuje dle své domoviny „cantalupy“.

Tento znamenitý druh melounů se brzy rozšířil v celé Italii a ve Španělsku, odtud pak r. 1490 přičiněním francouzského krále Karla VIII. přišel do Francie a současně též do Německa, kde se jím r. 1493 císař Bedřich III. ujedl k smrti.

Od té doby zahradnické umění vytvořilo křížením s perskými, bucharskými a americkými odrůdami zcela nové druhy melounů, a tak máme dnes, ovšem teprv od několika let, druhy vytrvalé, které snesou mnohem studenější podnebí, na rozdíl od choulostivých, jež se volně dařily jen v krajinách teplých. Dnes se pěstují chutné melouny až po Petrohrad, a práci spojenou s pěstováním bohatě odmění.

Byl to však jen nedostatek vytrvalých druhů a námaha spojená s pěstováním choulostivých odrůd ve sklenících, jež tomuto chutnému ovoci zabraňovaly rozšíření.

Teprv zas Anglie v letech osmdesátých minulého" století oživila zájem o melouny, které dnes opět náležejí mezi hledané stolní ovoce.

Na pevnině ve středomořských zemích, v Uhrách, na Balkáně, jižní Rusi atd. se pěstují melouny volně na polích, od Paříže, Alp a Moravy na sever ve chráněných zahradách, obyčejně na plotech a zdech obrácených k jihu, a také pod skleněnými nebo papírovými zvony neb okny. V Anglii a Hollandsku se již pěstují v pařeništích a sklenících.

Velice se rozšířilo pěstování melounů v Americe, hlavně ve Spojených Státech. V Georgii, Indianě, Marylandu, Missouri se pěstuje meloun na velkých písčitých prériích o rozloze mnoha set hektarů a sklízí se prý z 1 ha průměrně na 2500 kusů. Některé velké farmy vyvážejí za leto 30 až 35.000 melounů.

Jednotlivé druhy melounů vykazují přerozmanité tvary a zabarvení, a dle těchto známek dělíme je též ve tři hlavní skupiny, a to melouny cantalupské či bradavičnaté, jichž povrch je ryhován a slupka bud bradavičnatá neb i dosti hladká, dále melouny obecné čili síťkované, jež jsou oblé bez ryh, jen slupka je síťovaná, a konečně melouny h1adké. Dužina má barvu různou; je bílá, nažloutlá, nazelenalá, narůžovělá neb i červená. Rovněž i slupka je různě zbarvena. Tak jsou druhy se slupkou bílou, nažloutlou až oranžovou, stříbrošedou, nazelenalou, tmavě zelenou bledě kropenatou a j.

Jakost melounu se určuje dle následujících známek: Má mít silnou stopku, poměrně dosti velkou váhu a být na dotyk tuhý. Chuť má dobrý meloun mít jemnou, ananasovou neb muškátovou a sladkou, ne však mdlou, nýbrž kořennou.

Mnohem méně chutné jsou t. zv. vodní melouny, ruské arbuzy, které jsou národním pokrmem v Italii, ve Španělsku, Uhrách a v Ukrajině. Obchodní jejich cena je velmi nepatrná. Houbovitá jejich dužina je červená neb nazelenalá, a hojnost šťávy v letním vedru příjemně osvěžuje. Nejčastěji se pojídá chutná šťavnatá dužina surová s cukrem, řidčeji se zaváří do cukru.