Ne každý odpůrce islámu je demokrat.

Před volbami do Europarlamentu jsem jel kolem billboardu Okamurovy SPD a říkal jsem si: Bude zase jediný, kdo se otevřeně vysloví proti otevřené migraci? Další sledování kampaní mě ale přesvědčilo o tom, že tato otázka už je letos překonaná. Po letech rozpačitého polomlčení našich demokratických stran už letošní kampani vévodila otázka, zda máme vystoupit z EU.
Dokonce i Okamura měl migraci už jen na webu z dob minulých kampaní, zatímco billboardy z letošní kampaně hlásily heslo „Česká republika na 1. místě“. Podobná hesla o důležitosti českého hlasu v EU dominovala i kampaním demokratických stran.
V západní Evropě si představují, že země visegrádské čtyřky včetně nás jsou jakési rozumné ostrovy evropské civilizace, kde je obyvatelstvo sjednoceno v odporu k migrační hysterii. V tom duchu jsou naše země na Západě stejně nesmiřitelně očerňovány aktivisty, levičáky, eurobyrokraty, novináři veřejnoprávních médií, uvědomělými podnikateli a stranou Zelených. Ve skutečnosti bylo ale v České republice nastoleno téma migrace jen v prezidentských volbách v lednu 2018, zatímco ve volbách do poslanecké sněmovny roku 2017 o tom demokratické strany jen rozpačitě mlčely. Okamura ne.

Ve dvojkovém světě
Většina obyvatelstva asi skutečně odolává demagogii podporovatelů otevřené migrace, ale demokratické strany se pořád ostýchají se za ně postavit a stejně trapně mlčí naši politici i diplomati na mezinárodní scéně. Na západě netuší, že naše veřejnoprávní média jsou stejně jednostranně zaslepená, jako na Západě a že ČT navíc vytrvale namlouvá lidem, že jen odpůrci demokracie odmítají politiku otevřených hranic.
Tento obraz společnosti, kde postoj k demokracii dokonale shoduje s postojem k migraci, nám ČT poprvé nastínila v souvislosti s demonstracemi Zemanových příznivců na Albertově při výročí listopadové revoluce v roce 2015. Tento dvojkový obraz společnosti dokonale vyhovuje Okamurovi, kterému to pomáhá udělat si z kritiky migrace svůj monopol. Demokratičtí politici se dřív ani neodvážili mu konkurovat, protože by ve dvojkovém obrazu společnosti byli v médiích okamžitě zařazeni mezi extrémistické odpůrce demokracie.
Tento dvojkový obraz společnosti ale nevyhovuje třeba mně, protože já nejsem volič Okamury, ani Zemana, ale přesto nepodporuji sebevražednou politiku otevřených hranic. V tomto obrazu společnosti ale někdo jako já vůbec neexistuje. Já odmítám otevřenou migraci a další demontáž parlamentní demokracie, aby parlamentní demokracie zůstala zachována. Okamura ale patří k silám, které se snažily nahradit parlamentní demokracii přímou demokracií, což je stejně ulítlé, jako bludy různých levicových demagogů, kteří chtějí parlamentní demokracii nahradit nějakou novodobou sekulární theokracií.
Bohužel podobné odmítání parlamentní demokracie vidíme i u jiných „hnutí“, která na Západě vzdorují Bruselu a otevřené migraci. Těžko hledat mezi nimi liberály, kteří by tuto opozici zdůvodňovali ochranou demokratických tradic. AfD, Le Penová, žluté vesty, hnutí Pět hvězd, Liga severu i britští brexitáři jsou hnutí, které chtějí něco nového: jakousi verzi přímé demokracie, decentralizované rozhodování, žádnou státní autoritu. Tradiční liberální svobody hájí třeba Alexander Gauland a další lidé z vedení AfD, ale kvůli volné struktuře hnutí se jim nedaří vyloučit extrémisty z regionálních buněk, mezi nimiž jsou i dva aktivní veřejní popírači holokaustu (Wolfgang Gedeon a Björn Höcke). Jako liberál mi připadal i Geert Wilders z Nizozemí.

Okamurova a Salviniho internacionála
Nicméně podobné vtlačování politiků do dvojkové soustavy se odehrává i v západní Evropě, takže se ani tam nedaří učinit kritiku migrace salonfähig. S výjimkou rakouského Sebastiana Kurze z ÖVP se politici z tradičních demokratických stran ke kritikům otevřené migrace nepřidávají a liberální jednotlivci z nových hnutí se nechávají vtlačovat do polohy extrémistů.
A v tom jim vychází vstříc opět Okamura, který v Praze 16. 12. 2017 uspořádal sjezd, kterého se zúčastnila Le Penová z Francie i Geert Wilders, dále zástupci FP z Rakouska, další z Itálie, Británie, Polska a Německa. „Špička evropské krajní pravice“, psaly tenkrát české noviny. Přitom stojí za pozornost, že Okamura tehdy ani nebyl poslancem Europarlamentu, protože v posledních eurovolbách roku 2014 neuspěl. Se „špičkami evropské krajní pravice“ spolupracoval v rámci sdružení MENL, jehož jádrem jsou strany zastoupené v europarlamentu, ale které spolupracuje i se stranami mimo europarlament. Hlavní hnací silou MENLu byli Le Penová a Salvini, jejichž strany se v europarlamentu spojily ve skupině European Alliance for Freedom (EAF), která se v roce 2015 přetvořila v ENF (Europe of Nations and Freedom).
A tyto „špičky“ se sešly u Okamury v Praze ještě jednou 25. 4. 2019, kdy vystoupily veřejně na Václaváku. Cílem těchto sjezdů bylo získat silné antiimigrační strany Německa a východní Evropy do ENF a změnit ji v jakousi zastřešující dominantní organizaci. Hlavním iniciátorem těchto sjednocovacích snah je ale Matteo Salvini z Ligy severu, který Okamuru navštívil v Praze před sjezdem (dle facebooku 12. 4. 2019) a který organizuje podobné sjezdy v Miláně.
Ačkoliv pražský sjezd byl u nás považován za Okamurův úspěch, byl to zároveň taktický neúspěch evropských odpůrců migrace, kteří se tím nechali vtáhnout hlouběji do škatulky „extrémistických odpůrců demokracie.“ Navíc Salviniho úmyslem je zatáhnout do ENF i polskou vládnoucí stranu Prawo i sprawedliwosc, která by tím pádem odešla z konzervativní frakce ECR. Tím by konzervativní frakce ECR zřejmě zanikla, protože po Brexitu v říjnu 2019 by z ní odešli i britští poslanci konzervativní strany. Tím by se ovšem i polská PiS nechala vtáhnout hlouběji do kouta extrémistických odpůrců demokracie.
Navíc by se členem ENF měla stát i AfD, která se ale pražského sjezdu neúčastnila. Důvodem ale nebyly skrupule ohledně Okamurova odmítání demokracie, ale jejich postoj k Benešovým dekretům. I pro AfD by vstup do ENF znamenal zahnání hlouběji do extrémistického kouta. Předtím byli jejich poslanci také v konzervativní frakci ECR, odkud je ale roku 2016 vyloučili. Potom přešli většinou do libertariánské frakce Europe of Freedom and Direct Democracy (EFDD), a jeden do ENF. Zatímco v EFDD jsou v rámci relativně přijatelných stran, po odchodu do ENF by se sami vyoutovali a zařadili by se mezi extrémisty. Byla by to chyba.
Zajímavý je osud Geerta Wilderese, který na pražském sjezdu vystoupil se zajímavým projevem o ochraně svobody a boji o přežití. Mně pořád připadá jako největší liberál z této skupiny, který se do tohoto spolku neměl nechat zatáhnout. Snad není bez významu, že právě jeho strana jako jediná v eurovolbách v květnu 2019 neuspěla.

Proti politice strachu
Okamura tedy rozhodně není obránce parlamentní demokracie, ale zrovna tak jimi nejsou ani jeho odpůrci z řad extrémní levice. Proti předvolebnímu sjezdu v Praze 25. 4. 2019 se konala velká demonstrace, jejíž organizátoři hlásili, že bojují „Proti politice strachu a vylučování“. A co proti ní nasazují? „Politiku strachu a umlčování“!
Vyhledal jsem si, které organizace tehdejší demonstrace svolaly a zjistil jsem pro vás něco z jejich minulosti. Tak se na ty obránce lepší demokracie podívejme:
- Iniciativa Ne rasismu - web - hnutí či organizace, která se v minulosti vyznačovala propagací syrských teroristů.
- Queer anarchistická skupina QAS - facebook - velmi demokratické uskupení, které má logo ženy s pistolí v ruce, v programu samé anti-, anti- anti-. Jsou snad proti úplně všemu.
- křesťansko-feministické ekumenické uskupení RFK - web - hnutí, jemuž jde zřejmě o možnost mít v katolické církvi ženy-kněžky, politicky se vyznačují podporou protestních pochodů všeho druhu
- Socialistická solidarita - web - v minulosti se podílela na protestech proti zasedání MMF v Praze r. 2000, na protestech proti „pravicové vládě“ ODS, které pohřbily naši parlamentní demokracii a připravily dnešní Babišov. Od r. 2015 demonstruje za otevřené hranice (aneb za syrské uprchlíky).


Po Eurovolbách se ukázalo, že AfD skutečně vstoupí do Salviniho frakce ENF, ale polská vládnoucí strana PiS to odmítla. Zdůvodnili to tím, že je pro ně AfD nepřijatelná. Okamura tam vstoupil, ale svoje voliče ujistil, že prý mu AfD slíbila, že o Benešových dekretech už nebude mluvit. Uvidíme. Povolební seskupování je v europarlamentu důležité, může úplně změnit výsledky voleb. V zájmu kritiků migrace je, aby Salviniho projekt sjednocující ENF nevyšel. Znamenalo by to dobrovolnou ostrakizaci odpůrců migrace. Naším zájmem by naopak mělo být, aby strany kritické k otevřené migraci zůstaly ve frakcích, kde jsou spojeny s tradičními stranami. Tak aspoň zůstane naděje, že se vzájemně příznivě ovlivní.