Rodiče Miroslava Kovala byli dominikánští terciáři. Když byli v 50. letech oba uvězněni, Miroslav i jeho starší bratr Vladimír se dostali do dětských domovů.
„Moji rodiče i bratr už leží na hřbitově v Přibyslavi. Jsem poslední, a i proto má snad smysl, abych něco vyprávěl. Kdo jiný by mohl?“ říká výtvarník Miroslav Koval v úvodu Příběhů 20. století Českého rozhlasu Plus.
Historie jeho rodiny patří k těm, které ukazují československá 50. léta v pravém světle - jako velmi kruté období, v němž komunistický aparát likvidoval a rozkládal celé rodiny „třídních nepřátel“. Miroslav i jeho starší bratr Vladimír se po uvěznění rodičů dostali do dětských domovů, žili v nich několik let.
Miroslav Koval se narodil 26. listopadu 1944 v Havlíčkově Brodě jako druhý syn manželů Katzerových (příjmení si změnili po válce). Otec Josef se živil jako právník, maminka se jmenovala Marie, byli katolíci, dominikánští terciáři. Bydleli v Humpolci, v roce 1946 se přestěhovali do Litoměřic, v sedmačtyřicátém dostal otec místo soudce krajského soudu v Ústí nad Labem.
Rodiče velezrádci
Úzce tehdy spolupracovali s biskupem Štěpánem Trochtou, který Miroslavovu matku požádal, aby jako diecézní sestra laické katolické akce duchovní obnovy jezdila spolu s dalšími lidmi po farnostech: četli pastýřské listy, chystali duchovní cvičení, zakládali katolické knihovny, pečovali o bohoslovce. Po únoru 1948 dostávali komunisté rodinu Kovalovu do čím dál svízelnější situace.
Josef záhy odešel z vlastního rozhodnutí pracovat na Mostecko jako horník – nesmířil se s bezprávím, prohlásil prý, že se „k soudu vrátí, až to bude mít smysl“. Marie se zas příčila komunistické snaze zničit církev, protože navzdory zákazům, zatýkání kněží a protikatolické kampani dál působila mimo režimní dohled.
V srpnu 1952 si pro Marii Kovalovou přijela Státní bezpečnost. Miroslav si pamatuje, že byl tehdy na zahradě, „v bytě nepořádek, divní pánové, maminka se s námi rozloučila, všichni pak stáli venku zničení“. Bylo mu necelých osm let.
Dne 21. března 1953 se konal vykonstruovaný proces s uměle vytvořenou skupinou „vatikánských špionů“, v němž seděla Marie Kovalová po měsících týrání na lavici obžalovaných; její manžel byl předvolán jako svědek, ale na místě „přeměněn“ na dalšího obviněného. Marie dostala za údajnou velezradu 14 let vězení, Josef za napomáhání k údajné velezrádné činnosti sedm let.
‚Já si pro tebe pak přijdu‘
O kluky se nejdřív starala jihlavská rodinná pomocnice - „slečna Miládka“. Pak se věci ujal otcův bratr František: „Otec byl premiant, vystudoval vysokou, strýc se ani nevyučil. Nebyl hloupý, ale na všechno kašlal. Když přišel únor 1948, vstoupil do partaje a do milicí a začal dělat kariéru. Přišel k nám, Miládku vyhodil, a že si nás vezme k sobě. Byt zapečetili, věci rozkradli, prostě se dokončila likvidační akce,“ vzpomíná Miroslav Koval.
Mého bratra strýc poslal do pionýrského tábora, přestože byl skaut. Já jsem zůstal sám, jen s nějakým kamarádem. Strejda pak přišel a říkal: ‚Víš, Vláďa je mezi dětma, já tě taky zavedu mezi děti.‘ A zavedl mě do dětského domova typu B na Hradčany. Říkal: ‚Já si pro tebe pak přijdu.‘ Skončily prázdniny, volali mě, že odcházím, tak jsem myslel, že ke strýci. Sedli jsme do auta ještě s dalšími dětmi – předškoláky. A jeli jsme do dalšího dětského domova do Pyšel. Tam už byl i brácha.
Miroslavův bratr byl zařazen mezi starší děti, stýkat se mohli jen občas. Jednoho dne na sebe narazili na chodbě: „A on mi povídá: ‚Hele, zítra utečeme.‘ – ‚Tak dobře, brácha, tak utečeme.‘ Jeli jsme za strejdou do Prahy, drbal se na hlavě – a odvezl nás zpátky. Pak už jsme ho neviděli. To byl rok 1953 a příště jsem ho viděl v třiasedmdesátém na pohřbu babičky. Mezitím udělal obrovskou kariéru, stal se šéfem milicí v ČKD, měl vilu.“
Pod dohledem Státní bezpečnosti
Miroslav a Vladimír směli dvakrát nebo třikrát prožít Vánoce s tetou Boženou (matčina mladší sestra), která pracovala jako zdravotní sestra v Praze na Bulovce. Svátky trávili v jejím nemocničním pokoji. Teta je také občas brala na návštěvu za rodiči. Maminka byla ve vězení v Pardubicích, otec na nucených pracích ve Rtyni v Podkrkonoší na Dole Zdeněk Nejedlý II.
Návštěva trvala hodinu, mluvit se smělo jen o nezávadných tématech, jinak mohli bachaři setkání kdykoliv přerušit: „Byla to spíš tryzna, než návštěva, vraceli jsme se zničení.“ Sedm let – a pak do učení Miroslav Koval se dostal z dětského domova v roce 1960, po sedmi letech, kdy dokončil základní školu a kdy byla jeho matka propuštěna ve špatném zdravotním stavu z kriminálů po amnestii.
Rodina Kovalových se tehdy znovu sešla, rodiče si našli bydlení v Praze, ale Státní bezpečnost znemožnila, aby se nastěhovali. Museli odejít do Litoměřic, kde jim přidělili přízemní byt, „mokrý jak hnůj“. U okna se prý pravidelně střídali donašeči.
Miroslav Koval rád kreslil, chtěl studovat výtvarnou školu, ale jako syn třídních nepřátel na ni nesměl nastoupit, ačkoli udělal zkoušky. Vyučil se tedy v chemičce, pracoval v kaučukárně v Kralupech nad Vltavou a večerně si pak dodělával maturitu.
Teprve potom, v roce 1965, začal studovat Akademii výtvarných umění. Na studiích se seznámil se svou budoucí manželkou Anežkou, dcerou sochaře Jiřího Jílka. Po roce 1989 založili v Šumperku Galerii Jiřího Jílka se stálou expozicí děl jejího otce, kde pořádají autorské výstavy.
