Osamu Okamura: To důležité v architektuře

S tímhle příjmením to dnes není v Česku jednoduché. Jenže Osamu Okamura si nemusí dělat starosti, své jméno i místo si vydobyl už dávno. Patří mezi přední hlasy zdejší architektury a urbanismu. A i když by bylo pokrytecké se při rozhovoru jeho bratrům zcela vyhnout, tohle povídání je především o tom, v čem žijeme. Jak číst veřejný prostor, proč se u nás staví, jak se staví, proč to měli architekti za první republiky mnohem snazší než ti polistopadoví. A také o tom, že něco jako neviditelná ruka trhu vlastně neexistuje.

Za klíčové pro dobré stavby i prostředí, které nás obklopuje, považuje diskusi a osvětu. „V Česku, na rozdíl třeba od sousedních zemí, neexistuje muzeum architektury… To je taky k zamyšlení,” říká Osamu Okamura, architekt, publicista a od února letošního roku též děkan Fakulty umění a architektury Technické univerzity v Liberci.

Má za to, že naučit se chápat architekturu by měly už děti. „Když se postaví dobrá budova mateřské nebo základní školy, dětem, které do ní chodí, se změní vnímání toho, jak kvalitní architektonické prostředí může být, na celý život. Pak už dobře navržené prostředí vnímají jako samozřejmost – a to není běžné.” Špičkové stavby se podle něj staví dnes i u nás, jenže jich je smutně málo. „U mnoha architektů stále převládá přístup: Několik špičkových staveb a kolem nich – děj se vůle boží,” říká muž, který je rovněž jedním ze tří protagonistů nedávného dokumentárního filmu Filipa Remundy Bratři Okamurové. Ten pojednává o zdánlivě nesourodé trojici bratrů v sestavě populistický politik Tomio, hluboce věřící křesťan Hayato a úspěšný architekt Osamu. Poslední z nich nechtěl rozhovor pro Neovlivní.cz prosedět v kavárně, a tak vznikal za pochodu Letenskými sady.

Neo: Tady doslova pár metrů od místa, kudy procházíme, dnes měla stát Kaplického knihovna. Nikdy k tomu nedošlo. Je to škoda?

Coby čerstvý šéfredaktor architektonického časopisu ERA21 jsem se tenkrát docela aktivně do diskuse zapojil – téma architektonických soutěží u nás bylo v zárodku. A právě soutěž na knihovnu se zdála, že by mohla být konečně velkou prestižní soutěží, které tu chyběly.

Jenže soutěž byla špatně připravená, patřil jsem mezi její první kritiky. Pan Kaplický se trošku stal obětí neprofesionálního přístupu k organizování architektonických soutěží u nás v té době. Ředitel Národní knihovny Vlastimil Ježek ještě před samotným vypsáním soutěže do médií prohlásil, že by bylo velmi pěkné, kdyby vyhrál pan architekt Kaplický – což se opravdu nedělá, to je naprosté faux pas. A potom do soutěžní komise jmenoval jednak blízkou přítelkyni pana Kaplického, architektku Zahu Hadid z Londýna, která mu psala i předmluvu do knížky, a rovněž bývalou přítelkyni Evu Jiřičnou. A tohle všechno nezavdává ostatním potenciálním uchazečům dobrý signál, že se takové soutěže mají účastnit. Proto se taky mnoho dobrých českých architektů vůbec nepřihlásilo.

Neo: Převládající veřejný obraz byl ale tehdy jiný, ne?

Hned po vyhlášení výsledků soutěže, když jsem se dozvěděl, že vyhrál architekt Kaplický, jsem do Hospodářských novin napsal článek „Konec architektonického soutěžení v Čechách”. Byl to opravdu první hlas z profesionální obce proti takovému způsobu soutěžení. Samozřejmě, všichni se bavili o projektu, a jestli je lepší, že má barvu šampaňského nebo barvu čeho. Ale to mě nezajímá. Lidi se na mě dívali jako na blázna, že říkám něco proti špičkovému architektu, kterým Kaplický určitě byl. Jenže o tom ta diskuse vůbec nebyla, soutěž poškodila soutěžní kulturu v Česku na dlouhá léta. Zároveň to byl ale velmi důležitý moment; teprve tehdy totiž vůbec začala diskuse, jak soutěže dělat správně, aby byly regulérní, nezávislé, otevřené, transparentní. Dnes u nás máme zhruba padesát veřejných soutěží ročně, což je velmi dobrý výkon. A to nejen v architektonických centrech jako Praha nebo Brno, ale i v regionech, zejména díky tomu, že mnoho měst si ustavilo funkci městského architekta, což je velmi dobrý trend sledující rozvinutou kulturní Evropu. Takže ve výsledku toho nelituju, stálo to za to a ani nelituju, že tady ta knihovna v tomhle případě nestojí.

Neo: A nebyla by tady architektonicky hezká?

Hmm… jak říkám, já se o tom odmítám bavit (smích).

Neo: Z Kaplického Chobotnice se ale tehdy stalo i výrazné politikum. Prezident Václav Klaus dokonce vyhrožoval, že se na Letné připoutá řetězem, aby stavbě zabránil…

Lidé kritizovali projekt z různých důvodů i proto, že se za výsledkem soutěže nesjednotila ani odborná veřejnost. Jedna má kolegyně dělala doktorskou práci na mediální ohlasy kolem knihovny. Byla to obratná práce s médii, z různých stran. Různí lidé projekt využili k různým záměrům, politickým i osobním. Využili nebo zneužili. Ale architektura i veřejný prostor mají moc rozvíjet imaginaci lidí. Je správně, že se nad projekty debatuje. A tohle byl možná vůbec první architektonický projekt, o němž diskutovala nejširší veřejnost, člověk šel do hospody a chlapi u piva debatovali, jestli Chobotnice ano, nebo ne. Možná první a poslední takový projekt.

Neo: Takže nakonec ta nešťastná kauza má docela dost pozitiv…

Sehrála obrovskou roli pro vnesení tématu designu, architektury, role architekta ve společnosti do široké populace. Což vnímám velmi pozitivně. Mám pocit, že od té doby začali lidé více sledovat podobu veřejných prostranství a mají i větší chuť se zapojovat do diskuse. Najednou se z okrajového a odtažitého tématu architektury, kterému rozumí jen pár vyvolenců – což je samozřejmě nesmysl –, stal propojovací element společnosti. Protože co může dávat lidi dohromady jiného než to společné – jako veřejná prostranství, náměstí apod., protože jinak jsme individua s individuálními zájmy. A v okamžiku, kdy se začínáme bavit nad tím, co chceme sdílet a proč, což kromě času a jiných věcí je i prostor, potom začneme vyjednávat a ustavuje se obec. A v centru obce je samozřejmě náměstí, agora, náves, kde se vyjednávají zájmy, a teprve tam vzniká město a společenství.

Neo: Často se objevuje srovnání, že za dvacet let první republiky – o přelomu 19. a 20. století ani nemluvě – se u nás postavilo tolik staveb, které dodnes obdivujeme, stále formují veřejný prostor, zatímco za posledních 30 let, kdy už se dalo svobodně tvořit, tu máme jen minimum takových budov. Jak to?

První republika měla obrovskou vůli reprezentovat nově vzniklý stát jinou architekturou než tou, která se stavěla za Rakouska-Uherska. Procházelo to celou společností, šlo o oddělení v oblasti náboženství, politiky, jazyka, státní správy a právě i architektury. Tradiční architektonické styly byly odvrženy, protože byly spojeny s historií, s mocnářstvím. A nová republika se chtěla reprezentovat modelem celé nové společnosti, budované na úplně nových základech. A to tehdy dokázala nabídnout nejmladší architektonická generace, která se inspirovala rodícím se funkcionalismem, především ve Francii, ale i v Rakousku, Německu…

Do čela státu, do vedení jednotlivých ministerstev se dostali relativně mladí lidé, třeba ve věku kolem třiceti let. A stejně tak se obklopili i architekty, jimž bylo mezi třiceti čtyřiceti. Mladá generace, která nebyla kompromitovaná s předchozím režimem, dostala takovou důvěru a šanci, že něco podobného patrně nemá v naší historii obdoby. Možná je paralelou rok 1989, ale tam se to architektonicky tolik neprojevilo.

Ta nová ministerstva, nové pošty, nové nemocnice – to všechno stavěli mladí architekti v novém stylu. Architektonická kultura byla tažená veřejnými financemi a státními zájmy. Československo bylo jedním z center evropského průmyslu. Když jsem bydlel v Hostivaři a chodil pomáhat jedné staré paní, vyprávěla mi, jak ve 20. a 30. letech chodili chudí švýcarští nádeníci v létě do Prahy pomáhat na statek. Takže i architektura měla díky rozvinutému průmyslu obrovské technologické zázemí. Dělo se tady opravdu spousta zajímavého a asi i díky multikulturnímu prostředí, které nás propojovalo opravdu s celým světem.

Neo: Hrálo celospolečenské nadšení roli v tom, jak lidé novou architekturu tehdy přijímali? Nebo pro ně byla cizí?

Myslím, že v jádru pozitivně, byla to státní politika a svým způsobem i propagandistická záležitost. Samozřejmě že byly regiony, kde se to bralo trošku jinak, třeba v Sudetech. Já teď nově působím v Liberci, kde architektura ze 30. let není čistá funkcionalistická, je taková těžší, vázaná spíše na jiný kulturní okruh, na Německo. Ale jinak se tím stát opravdu chlubil. Mám doma staré průvodce po Praze v angličtině a němčině a na fotkách už jsou funkcionalistické stavby, vily. Nejen barokní záležitosti, ale i nejnovější věci, třeba nové plynárny v Michli na obrovské fotce. Zkrátka moderní město, moderní stát, který se dívá dopředu a je avantgardou.

Neo: Dobře, ale přece v roce 1989 ta startovní čára mohla být podobná, ne? Sice nebyly takové prostředky jako za první republiky, na druhou stranu také byla snaha odpoutat se od dědictví komunismu…

Určitě, akorát byly zpřetrhané vazby. To se za Rakouska-Uherska nedělo, to byl poměrně propojený stát, evropský, relativně kosmopolitní prostředí.

My jsme se po pádu komunismu ocitli svým způsobem ve velké izolovanosti, vazby na Západ byly těmi desítkami let hodně zpřetrhané. Takže v první řadě šlo o to, podívat se na Západ, dohnat handicap a propojit se na nejaktuálnější dění. Ale současně už tu byla velká propast, zastaralost typu myšlení a velké zpoždění v diskursu. U nás se i koncem 80. let stavěla panelová sídliště, některá se dostavovala ještě v polovině 90. let. Přitom diskuse nad potřebou humanizace sídlišť probíhala již od začátku 80. let, ale šlo napůl o takříkajíc undergroundovou záležitost ze strany alternativních architektů, jenže stát pořád stavěl ty obrovské noclehárny.

Byly také zpřetrhány osobní vazby mezi našimi a zahraničními architekty. Popravdě došlo i ke zničení architektonické profese jako takové, všichni museli pracovat ve velkých projektových ústavech. Takže když přišla sametová revoluce a ústavy se rozpustily, spousta architektů měla velmi těžký začátek; řešila, jak vést kancelář, jak se zorientovat v nových technologiích. Tady existovala jedna brožura, katalog stavebních výrobků, a ta se používala dvacet let. A teď se najednou člověk ocitl na veletrhu, kde byly stovky stánků a nepřeberné nové možnosti, takže tím byl zahlcen a mělo to až ochromující efekt. Do roku 1989 si architekti hodiny a hodiny hráli, jestli panel otočí tak, nebo tak, a to byla ta kreativita. Protože se vyráběl jeden druh panelu. Technologické limity byly brutální. Architektonická kultura se musela znovu zrodit. Bylo to pomalé. A nepomáhala ani zoufalá jazyková bariéra.

Neo: Ale od té doby už uplynula dost dlouhá doba…

U mladé generace už tyhle nedostatky vidím mnohem míň, ale pořád tu jsou ekonomické limity, které neumožňují realizovat jistý typ staveb – technologicky náročnější stavební celky z nákladnějších materiálů. A to jsou jen ojedinělé investice. Pořád se tady staví takový střední standard.

Vždycky zadávám studentům, aby si nastudovali poslední stavby z Prahy a provedli nás po nich. Teď jsme se šli podívat na tři nové administrativní budovy v Praze, všechny tři mě velmi zajímavě překvapily a každá z nich by už v dnešní době obstála opravdu i v globálním měřítku, ať už provedením, designo-architektonickým přístupem, urbanistickým řešením, ekologickými parametry.

Neo: Které to jsou?

Budova Drn na rohu Národní třídy a Mikulandské od Stanislava Fialy, zrovna symbolicky na místě, kde procházel průvod 17. listopadu, kde jsem tenkrát taky byl.

Potom budova Visionary v holešovické Plynární ulici od Skanska a Jakuba Ciglera, velmi zajímavá stavba, s nejvyšším certifikátem ekologické udržitelnosti, použití přírodních materiálů, běžecká dráha na střeše, velmi nadstandardní zázemí pro cyklisty, po všech stránkách velice progresivní stavba i po sociální stránce.

A potom Butterfly Karlín od Davida Chisholma, zajímavě řešená kancelářská budova pod Vítkovem. A tam už je právě vidět, že se ten příkop mezi námi a Západem uzavírá. Takže, kromě těch velkých projektů, které se tady nestaví, tu dnes vzniká už opravdu všechno.

Neo: Co myslíte těmi velkými projekty?

Třeba Berlín, obrovské čtvrti administrativních budov, mix funkcí a velkorysé materiály, na to tady opravdu zatím nemáme.

Neo: Tak zrovna teď ale mají vznikat větší projekty kolem Masarykova nádraží i Smíchovského nádraží…

Jasně, ale měřítko je úplně jiné, to jsou v podstatě jednotlivé budovy. Na Smíchově toho má být trochu víc, ale v první fázi se má realizovat jen první blok. Globální ambice českých měst včetně Prahy nejsou příliš velké, jsme relativně stabilní, ale přece jen takový Berlín je někde jinde a i politika je tam z dlouhodobějšího pohledu stabilnější. Tomu se těžko konkuruje. Kde jsou sídla světových firem? On by sem takový investor mohl přijít a postavit velká centra, ale najde potom nájemce, globální firmy, které si áčkové prostory pronajmou? Propojenost a globálnost i třicet let po revoluci zaostává.

Neo: Kam byste poslal návštěvníka se zájmem o moderní architekturu kromě obligátního Tančícího domu?

Například na Národní technickou knihovnu v Dejvicích od studia Projektil architekti, což byl výsledek veřejné soutěže. Velmi zajímavý je multifunkční dům na Petrském náměstí, což je městská investice, dílo Petra Buriana z DAM architekti. Původně tam měla stát jenom tělocvična základní školy, ale on přišel s tím, že když je to městský pozemek v samém centru Prahy, proč ho nevyužít víc. Tělocvičnu zahloubil o půl patra do země – má perfektní osvětlení –, a nad ní postavil bydlení pro městské úředníky, policisty, učitelky…

Já se právě snažím propagovat spíše stavby z veřejného rozpočtu, to je totiž známkou rozvinutosti společnosti. Soukromí investoři, kteří si chtějí postavit velkou vilu s nejlepším architektem, ti jsou všude, od Moskvy po Dubaj, v jakémkoliv režimu, který je třeba i nedemokratický. Ale kultivovaná a zdatná veřejná správa, která dokáže generovat vysoce kvalitní stavby jako výsledek společného zájmu a společné diskuse, to je úplně jiný level.

Neo: Kde lze hledat inspiraci pro veřejný prostor pro Prahu? Která města jsou vám v tomto ohledu nejbližší?

Praha je dost napřed díky tomu, že zhruba před pěti lety se obrodil Ústav rozvoje hlavního města a vznikl Institut plánování a rozvoje hl. města Prahy, který založil tehdejší primátor Tomáš Hudeček, velmi chytře, sám sociální geograf s velmi osobním zájmem na této problematice.

Oni hodně pracují s Vídní, městem, které je v posledních letech na žebříčcích obyvatelnosti na nejvyšších příčkách. Dále s Curychem, Amsterdamem, Berlínem a Mnichovem. To je taková pětice měst, která jsou nám blízko kulturně, vysoce obyvatelná s velice zajímavými politikami dlouhodobého plánování veřejného prostoru. Paradoxně do Prahy se zase jezdí učit lidé z východní Evropy. Já se trošku nárazově podílím na plánování města Užhorod, a když jsem jim ukazoval, co se děje v Praze, tak na to užasle hleděli, jak jsme daleko a jak je to tady všechno progresivní a promyšlené a jak strategicky plánujeme.

Neo: Jaký máte vztah k architektuře z doby socialismu, která se v posledních letech dost řeší? Ještěd má rád skoro každý, ale pak je spousta budov, které odborníci hodnotí pozitivně, ale mezi lidmi si extra velkou lásku nezískaly a bourají se. Aktuálně třeba Transgas na Vinohradech…

Žádné obecné pravidlo není. Ke stavbám je třeba přistupovat velmi individuálně – nejen k jejich architektonické podobě, ale i k urbanistické roli, jak se zapojují nebo nezapojují do města a jak městotvorně fungují. Například je určitě velmi důležité zachránit obchodní dům Máj, který se stal jednou z prvních památek z tohoto období, to je opravdu významná stavba. Nebo třeba budova Federálního shromáždění, již jeden primátor chtěl dokonce zbourat (Bohuslav Svoboda – pozn. red.), což je samozřejmě úplně šokující názor od kultivovaných vzdělaných lidí. To je výjimečná stavba, mimochodem jedna z těch, co ukazuji zahraničním architektům.

A potom jsou stavby, které neměly takové architektonické ambice, nejsou tak dobře provedené, anebo urbanisticky špatně fungují, typicky Merkuria na Praze 7, kde jsme se shodli s investorem, že v tomhle případě má smysl úplné zbourání a nahrazení jiným domem, městotvornějším a kvalitnějším. Když se řekne A, tak se musí říct B, co tam bude stát potom. Nikdy bych nebyl pro bourání stavby, aby místo ní vzniklo něco horšího. Buď stejně dobrého, anebo lepšího.

Neo: A Transgas?

Velice kvalitní a zajímavá architektura, ale urbanisticky naprosto selhává. Město nepropojuje, naopak ho rozděluje. Jde o vstup na jednu z hlavních městských tříd, Vinohradskou, a jako takový nefunguje. Přestože spousta mých kamarádů tam bojuje a demonstruje proti bourání, já jsem v nadsázce říkal, že by bylo nejlepší s tou budovou udělat to, co se dělá v Japonsku, stavba se rozebere do poslední cihličky a odveze se na jiné místo, kde se znovu postaví, aby se zachránila architektonická paměť významné stavby. To by byla jedna z cest, ale architektura v tomhle měřítku a v téhle kvalitě na to nemá, aby se rozebírala, to si přiznejme. Tady jsem pro nahrazení něčím, co bude pro město přínosnější a bude lépe fungovat.

Ale z doby komunismu tu opravdu máme mnoho kvalitních staveb. Pozor na to, neslučovat dobu a politický režim s kvalitou nebo nekvalitou architektury, to jsou často dvě různé věci.

Neo: Jedním z největších problémů posledních let se ve velkých světových městech včetně Prahy stává dostupnost bytů. Pro běžné lidi včetně střední třídy začíná být situace neúnosná a pořídit si vlastní bydlení začíná být v metropolích nereálné. Piráti v Praze teď přišli s nápadem na zdanění prázdných bytů, v Berlíně se dokonce začalo přemýšlet o vyvlastnění bytů, které patří velkým firmám. Jaký na to máte názor?

V Berlíně také regulují Airbnb, které k této situaci také negativně přispívá – dnes můžete pronajímat jenom část bytu, ve kterém sám obýváte nejméně 60 % plochy, to znamená, že nemůžete pronajímat byt, ve kterém sám nebydlíte.

Neo: Jsme ještě v situaci, kdy se s tím dá něco dělat? Něco neradikálního?

Vždycky se dá něco dělat. A možná takové kroky zas tak radikální nejsou. Je potřeba se podívat, co ještě městu prospívá a co už mu škodí, tam je ta hranice. Když individuální zájmy převládnou nad společnými zájmy, město umře. Když nějaký investor koupí všechny byty ve městě a všechny lidi z nich cenově vytlačí, město prostě umře, ten člověk vlastně zmonetizuje veřejný prostor.

Další rozhovory na Neovlivní:

» S fotografem Karlem Cudlínem o tom, jak se pozná dobrá fotka

» S polským spisovatelem Mariuszem Suroszem o českých Pepících

» S novinářem Josefem Klímou o potřebě křičet zlo

» S publicistou Jiřím Černým o hudbě a o radosti

» S herečkou Marthou Issovou o svobodě, občanských postojích a protekci

» Se zpěvákem a textařem Davidem Stypkou o úctě, školách a strachu

» S výtvarníkem Davidem Černým o umění a kokotinách

A stejná diskuse se vede nad mrakodrapy. Mají být mrakodrapy nejvyšší budovy ve městě? V Evropě si pořád myslíme, že by možná nejvyšší měly zůstat věže kostelů a radnice, protože to je něco, co symbolizuje to společné, a ne korporátní sídla jako v USA. Ale i zde už vidíme posuny v myšlení, spousta investorů má pocit, že má být první ve společnosti. A to si myslím, že není dobře. Z mnoha pohledů je to nehorázné až asociální. Takže myslím, že v tomhle určitá radikalita vůbec neškodí.

Neo: Problémů kolem bydlení ve velkoměstech je spousta a jde o nesmírně komplexní záležitost…

Tak především jsme se přesvědčili, že neviditelná ruka trhu je viditelná ruka těch nejbohatších, a to není zájem všech. Člověk by se měl vždycky dívat na toho nejslabšího ve společnosti a od toho odvíjet politiku. A ne jít na ruku nejbohatším, kteří se vždycky můžou odstěhovat jinam, když všechno zkolabuje.

Neo: Jenže na tento přístup musí být společnost nějak nastavená…

Je to tak. Myslím, že mladá generace to vnímá. Já třeba nejsem voličem Pirátů, ale vidím, že oni to taky vnímají. A to je mi sympatické. Některé politické strany v tomhle selhávají, a proto je třeba taky lidé nevolí.

Neo: Ještě vás neomrzely otázky na vaši rodinu?

Já už nevím, jestli k tomu ještě dokážu něco nového říct. Všechno jsem řekl naposled ve filmu Filipa Remundy. (smích) K bratrovi Tomiovi už opravdu nevím, co bych dodal. Novináři se mě hodně ptají, odkud přichází jeho myšlení. A to je pro mě velkou záhadou.

Neo: Věříte mu jeho názory?

Na to já právě nemám dobrou odpověď. Pro mě je to vážně velká záhada.

Neo: Vy ve filmu působíte mezi svými dvěma bratry jako taková klidná síla…

To je ale lidovecké heslo. (smích)

Neo: To by se spíš hodilo k bratrovi Hayatovi, to je pravda. Nicméně, jako by oni stáli na opačných pólech a vy někde mezi nimi.

Ale všimněte si, že zastávám svoje názory. Není to tak, že bych hledal nějaké kompromisy. Akorát spíš vyznávám politiku hledání styčných bodů a rozvíjení možností a schopnosti spolupráce mezi lidmi, kteří mají naprosto jiné názory. A jedna věc je přístup k životu a ke světu, který má každý z nás úplně odlišný. A druhá: Být schopný se spojit, abychom něco společně vytvářeli.

Neo: A vy v tomhle případě, v komunikaci s bratrem Tomiem, dokážete oddělit osobní rovinu od té politické?

Asi ne, já to nějak neodděluju. To nejsou dvě věci. Já zastávám své názory, on zastává zas ty své. Každý ví, co může od toho druhého čekat. Bratr Tomio mi říká: Jó, ty seš ten sluníčkář – abych to ilustroval.

Neo: Změnil se váš vztah jeho vstupem do politiky?

Nemyslím si. Tedy aspoň nijak radikálně. Jsme rodina. A to je z mého pohledu silnější než ty názorové rozdíly. Roli hraje nějaká sdílená zkušenost, sdílená historie, přece jen rodinné vazby jsou silné. Ale je to zajímavé, protože samozřejmě myšlenkově tam moc společného není. I když vlastně asi je. To mě trošku i děsí. My máme možná i spoustu podobných myšlenek, akorát východiska, závěry nebo navrhovaná řešení se liší. Myslím, že spoustu problémů vnímáme dokonce podobně.

Neo: Příklad?

Co si třeba pamatuju z toho filmu… Člověk chvilkama neví, co je realita a co je film. (smích) Média do toho vstupují takovým způsobem, že už se z toho stává rozšířená realita. My se ve filmu na romské demonstraci bavíme o tom, jestli bratr nazývá Romy parazity, nebo ne. A já to uvádím na správnou míru. Protože nás takhle vychovával tatínek, že člověk, který může pracovat a nepracuje a jenom pobírá dávky, ať už je Rom, nebo jakékoliv národnosti, v podstatě na společnosti parazituje. A ono to zní v češtině možná drsně nebo radikálně, když to pak stojí na Tomiových billboardech, ale náš tatínek studoval sociologii a to je odborný sociologický termín. A tatínek se právě ve svých studiích specializoval na nefunkční věci ve společnosti. Potom vždycky z legrace dodával, že naše rodina je nejlepší ilustrací všech těchhle dysfunkcí. A propukl v obrovský smích. To je moje vzpomínka na tatínka.