Ještě před pár lety bylo v módě zakládat stále nové a nové středové – ve skutečnosti pravicové – liberální strany. Dnes se zakládají další a další „autenticky konzervativní“ – ve skutečnosti ultrapravicové – strany. Nepříliš kreativně obměňované variace „zdravého rozumu proti uprchlíkům a gayům“ se sice rétoricky ohlížejí za starým dobrým světem, ale jejich živnou půdou je vleklá krize ekonomického systému. Minimálně od finanční krize v roce 2008 je čím dál větší část lidí nespokojená se směrem, kterým se jejich společnost vyvíjí. V českém prostředí byl zatím nejúspěšnější reakcí na deziluzi z české verze demokracie a kapitalismu Andrej Babiš a jeho politický projekt ANO. Hnutí začínalo ještě jako středové a liberální v době, kdy to pořád bylo v módě. Postupně se ale předseda Babiš čím dál víc odklání od liberálního, proevropského středu. Spojence i sympatizanty navíc nachází stále častěji mezi nacionalisty, ultrapravicí a KSČM, kteří se všichni shodnou především na nenávisti k ekologům, neomarxistům a „politickým neziskovkám“. Na tom se ostatně shodne i s předsedou nově vzniklé Trikolóry Václavem Klausem juniorem.
Trikolóra – Babišova radost
Na rozdíl od předsedy ODS Petra Fialy se rebelující poslanec Václav Klaus mladší po volbách v roce 2017 nestavěl proti spolupráci s hnutím ANO Andreje Babiše. Jeho nedávno založená Trikolóra tak může být v budoucnu pro Babiše zajímavým partnerem, vedle kterého bude český oligarcha vypadat jako lidumilný socialista. Trikolóra oslabí Fialovu ODS a celý tábor „demokratického“ pravicového bloku, a navíc cíleně útočí na všechny liberální proudy v českém veřejném prostoru, které se dnes už svorně vymezují vůči premiéru Babišovi.
Pravicové politické strany se předhánějí, komu uberou nejvíc – zda nepřizpůsobivým, chudým pracujícím, důchodcům, nezaměstnaným, státním zaměstnancům nebo neziskovkám.
Trikolóra – stejně jako samotná osoba jejího zakladatele – se odpoutala od částečně „prosystémové“ ODS a může se tvářit jako ztělesnění antiestablishmentu. Přitom stejně jako Andrej Babiš, který své impérium získal podezřelým způsobem v devadesátých letech, je i Václav Klaus ml. úspěšným dítětem devadesátých let, které dokázalo využít své kontakty na energetický gigant ČEZ. Linku spojení s devadesátými a nultými léty v případě Trikolóry posiluje i účast Klause seniora v roli garanta pro zahraniční vztahy. Nyní se Klausovi vrátili, aby si svou zemi vzali zpět, a to z pozic bojovníků proti systému. Obránci normálního světa typu Klausů často trpí nostalgií po devadesátých letech, zatímco novější kritici jako Babiš nebo Okamura se vůči tomuto období výrazně vymezují. Případnému budoucímu spojenectví to ale vůbec nemusí vadit. Nepřátelských „ismů“, novinářů a neziskovek se najde v Evropě i doma dost. Babišova kritika korupce je kromě toho po dvou volebních obdobích už vyčerpaná a bude potřebovat nové cíle.
V posledních deseti letech posílila v Evropě především pravicově-populistická hnutí, která dokázala na ekonomickou frustraci i migrační paniku odpovědět účinněji než tradiční strany. Zatímco evropští pravicoví populisté ve volbách vyzývali starou garnituru, v Česku šlo o pouhou změnu rétoriky u starých, dobře známých politických elit. Takovouto transformací prošli Václav Klaus i Miloš Zeman. Počáteční podezíravost obou těchto pánů vůči Andreji Babišovi se rychle zklidnila, když zjistili, že uřvaný podnikatel opravdu není žádný revolucionář rozbíjející staré korupční pořádky, ale jen další z řady kapitalistů jistících si zájmy přes politiku – pouze to dělá příměji než bylo zvykem. I Trikolóra by se ráda svezla na vlně protisystémovosti, přičemž kloubí ódéesácký devadesátkový mix konzervatismu a ekonomického liberalismu s novým fašizujícím slovníkem pravicového populismu.
Konec konzervatismu
Jak se ukázalo například při nedávném propadáku britských konzervativců v evropských volbách, nachází se konzervativní politika v hlubokém úpadku. Z pravicově konzervativních stran se staly politické síly přitahující ve velké míře voliče starší generace a i o ty je pomalu připravují antisystémová pravicově populistická hnutí typu Strany pro Brexit (Brexit Party) či Národního sdružení (Rassemblement national; dříve Národní fronta – Front national). „Co o nás, konzervativcích, vypovídá, když je naší jedinou nadějí, kterou vkládáme do nastupující generace voličů to, že nepůjdou k volbám?“ vystihl nedávno tuto situaci konzervativní politik a někdejší poradce britského premiéra Davida Camerona Andrew Cooper. Konzervativní politika totiž spojila svůj osud především s fiskální odpovědností, nízkými daněmi, podporou svobodného obchodu a bojem proti přebujelé byrokracii, který v jejich podání znamená především osekávání programů sociálního státu.
Antisystémová pravice chce oproti tomu silný sociální stát zachovat a mluví o ochraně národních zájmů a boji proti globalizaci, která v západní Evropě vede k růstu kreativních zaměstnání a sektoru služeb a úpadku zemědělství a průmyslu. Právě z těchto upadajících sektorů se pak generuje významná část antisystémového elektorátu. Sociální stát však tyto nové politické síly chtějí zachovat jen pro skutečné Brity, Francouze, Italy či Čechy, jak vidíme na příkladu Nigela Farage, Marine Le Penové, Mattea Salviniho nebo Tomia Okamury.
V tomto nastavení fungují tradiční konzervativní strany, mezi něž můžeme zařadit třeba českou ODS nebo TOP 09, jako pohrobci neoliberalismu devadesátých a nultých let, proti kterému se svým specifickým způsobem bouří část jejich tradičních voličů. Do této situace pak vstupuje Václav Klaus mladší, aby skloubil tradiční konzervativní témata (fiskální odpovědnost, nízké daně, osekávání sociálního státu) s tématy ultrapravicovými (boj proti migrantům, feministkám, Evropské unii). Stranou, která se v Evropě o něco podobného pokouší, je Alternativa pro Německo (AfD), cílící na pořádkumilovnou vyšší střední třídu v jedné z nejbohatších zemí světa. Do stejného ranku patří třeba i rakouští Svobodní (FPÖ). Jak ale ukazují poslední volební výsledky AfD, má tato nová forma hoch-fašismu své limity, na rozdíl právě od sociálního fašismu Marine Le Penové, který se může stát dominantní politickou silou ve Francii.
Nečasova vláda dokázala získat liberální a konzervativní voliče pro stejný cíl – vládu rozpočtové odpovědnosti, štíhlého státu se silným právním rámcem, jehož hlavní funkcí je ochrana svobodné hospodářské soutěže. Jenomže tato jednota už je dávno pryč a rozdíly mezi konzervativními a liberálními voliči se zvětšují. Liberální voliči se nikdy nesmíří s vyhrocenou rétorikou Václava Klause mladšího a pokud Klausova Trikolóra nepromění svůj ekonomický program, nemůže počítat ani s hlasy slušných, pracujících lidí, o něž mu jde údajně především. Pro ty je stále mnohem logičtější a výhodnější podporovat jak premiéra Babiše, tak SPD Tomia Okamury. Oba dva nabízejí pro pracující Čechy mnohem víc než Klausovo rozpočtově odpovědné sado-maso. Když Tomáš Vandas na svém Twitteru píše, že se Klausův program z 95 procent shoduje s programem jeho strany, může to znamenat jen dvě věci: buď je Vandas úplně prostoduchý člověk, který ve skutečnosti nerozumí politice (což samozřejmě nevylučujeme), nebo není jeho strana ani dělnická, ani sociální, ani spravedlivá (to taky nelze vyloučit).
Fašismus pro vyšší střední třídu
Ultrapravicová, antisystémová politika se v Česku dosud dělala zejména pro voliče Miloše Zemana, tedy pro lidi, o kterých se mluví jako o dříčích z regionů a kteří nedosahují životní úrovně velkoměstské střední třídy. Asociální tvrďáky hraje tak trošku nesměle ODS s Fialou v čele, která ale dává přednost „kritice rozhazování“ před třídním bojem shora, jak měl ve zvyku ještě Mirek Topolánek a Petr Nečas. Klaus mladší tak může úspěšně zaplnit politický prostor, kde se „rozpočtovou odpovědností“ myslí stará dobrá přísnost na chudé. Z masy pracujících jsou ovšem vyzdviženi zasloužilí státní zaměstnanci jako učitelé, doktoři či zdravotní sestry, kterým se samozřejmě slíbí zvýšení platů.
Česká společnost ale není tak bohatá jako ta rakouská, kde se Svobodní pravidelně umisťují mezi třemi nejsilnějšími stranami. Jedinou možností, jak by mohl Václav Klaus ml. politicky uspět víc než jen prostou přítomností v parlamentu s jednociferným výsledkem, by bylo založení politického projektu podobného Okamurově SPD. Na jistý typ voličů působí Okamura jako estrádní podvodník a oproti němu by Klaus měl rozhodně větší šance. Zatím ale přišel jen s rozpočtově odpovědným fašismem pro vyšší střední třídu, a to v zemi, v níž si polovina obyvatel nevydělá na důstojný život.
Pravicová představa budoucího vývoje České republiky je vlastně dost temná. Pravicové politické strany se ve svých programech předhánějí, komu uberou nejvíc – zda „nepřizpůsobivým“, chudým pracujícím, důchodcům, nezaměstnaným, státním zaměstnancům nebo neziskovkám. Předkládají nám svět, v němž bude česká ekonomika stagnovat, finanční zdroje budou omezené a nic s tím nepůjde udělat. Přestože zaměření těchto stran na vystrašenou – nebo naopak cynickou – starší generaci voličů může přinést krátkodobé volební zisky, z dlouhodobého hlediska je jejich politika deziluze odsouzena k pomalému zániku. Je otázka, jestli chceme zaniknout společně s ní.
Autoři jsou redaktoři Alarmu.