Divadelní noviny Aktuální vydání 8/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

8/2024

ročník 33
16. 4. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny > Blogy

    Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 453)

    Je dobré, mít na stará kolena múzu. To vám pak ta kolena nepřipadnou stará…

    Ozvala se múza Mab: Starý pane, japonsko-belgická perkusionistka Aya Suzuki představí v Industře svou interpretaci Nine Bells, minimalistické dílo amerického skladatele Toma Johnsona. Aya Suzuki hraje na původní zvony použité na Johnsonově představení roku 1979. Premiéra se konala v Shizuoka, repríza v rámci Beyond Music v uměleckém centru STUK v belgickém Leuven a nyní je možnost vidět produkci v Brně. Japonský tanečník Dai Matsuoka z butó spolku Sankai Juku obohatí vystoupení o složku jedinečného pohybového jazyka butó. U toho bychom měli být…

     

    Byl pozdní večer, vlahý červnový. Salón Industra, vždy mrazivý, měl kupodivu příjemnou pokojovou teplotu. Před schodovou palisádou diváckého sezení nad černým čtvercem lesknoucí plochy se ve třech řadách vznášelo na nitích devět kovových talířů. Misek. Dny vzhůru.

    Mezi soustavu v letu zastavených talířů vstoupil bíle natřený holohlavý tanečník v zelenavém chalátu obrostlém mořskými chaluhami. Příšera se ve sporém svitu ramp protahovala a pomalými pohyby proklouzávala mezi osnovou tenounkých svislic. Bylo ticho. Měl jsem dojem, že slyším vzdálené šumění moře.

    Na černém čtverci se zjevila pod hnědavou plachetkou osoba. Foto archiv

    Na černém čtverci se zjevila pod hnědavou plachetkou osoba. Levou paží si kryla obličej, v napřažené pravé držela tlouk. Klacíček obalený černou látkou. Proplétala se mezi svislicemi, míjela se s tanečníkem, bosými šlapkami ťapala, tik, tak, a tloukem tloukla do talířů. Znělo to jako zvony na orloji. Tik, tak, bim, bam, bim, bam, bim, bim, bim, tik, tak, bam. Chůze se stávala rychlou, rytmus úderů nikoliv. Poslední z nich zazníval s malou rytmickou cézurou jako zvukové pohlazení. Ani údery tloukem nebyly stejné. O některé talíře se tlouk jen otíral, jiné rozezvučoval plnou silou. Performerka se kol nití s talíři obtáčela, rytmus otáček udával tempo hudebních frází. Tanečník odložil chalát a jako duch z údolí stínů napínal paže do všech stran. Kostnatý hrudník i svalnatá plec se mu rosily potem. Hlahol zvonů byl chladný…

    Kostnatý hrudník i svalnatá plec se mu rosily potem. Foto archiv

    Po čtyřiceti minutách chvění zvukových vibrací ustalo.

    Múza pravila: Bylo to zvláštní a trochu monotónní.

    Vypovídající o proměnách časů, řekl jsem. Japonci daleko od domoviny inspirováni skladbou Američana předvádějí v bývalé brněnské mrazírně vrcholný umělecký výkon. Myslel jsem přitom na pohromy, které přináší válka, zkázu, utrpení a smrt.

    Brno – Komín, 7. 6. 2019

    Aya Suzuki a Dai Matsuoka: Nine Bells / Performance/. Hudbu složil Tom Johnson. Účinkují: Aya Suzuki a Dai Matsuoka, scéna Jan Neugebauer. Industra Brno, 6. června 2019.


    Komentáře k článku: Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 453)

    1. Zdeněk Pololáník

      Avatar

      Prozíravě v tomto článku
      uvedl Jaroslav Tuček celou řadu ukázek se zvukem. Bez nich bychom si těžko představovali, co se vlastně na jevišti dělo a znělo. Hudba i pohybový projev je natolik vzdálený hudbě, kterou rádi slyšíme, a pohybovým kreacím, které nás oslovují. Návrat k primitivismu. I když představení má svého autora. Nedovedu si představit pokračování, u kterého bych zůstal. Tato ochutnávka vzdálené kultury byla víc než dostačující. V hudbě chybí vícehlas, harmonie, kontrasty. Nemám důvod k podrobnému rozboru a srovnání.
      Vzpomínám si na návštěvu hudebně tanečního souboru z ostrova Bali v době mého studia na konzervatoři. Udělali si pro nás dopoledne v pěkně pro ně vyhřátém sále (v září) generálku. Jeden z nich hlasem napodoboval v jednohlase (pochopitelně) celý instrumentální soubor (věrně napodobil bicí nástroje, sladký hoboj, flétnu i různé drnkačky). Podle jeho akcentů, tempu a změn „barev“ tančili s nesmírnou vervou početní tanečníci a tanečnice. Svíjeli se na zemi, vyskakovali, přeskakovali – vše jak vidět – vzorně připraveno, žádné improvizace, žádný zmatek. Dali do toho všechno. Zazněl zdvořilostní potlesk. Několik sólo plácnutí. Účinkující vystřídali posluchači našeho tanečního oddělení. Oblečení v gázových sukýnkách, adekvátně vyšňořeni chlapci. Labutí jezero s perfektním klavírem. Hoste pospávali, až usnuli.
      Co bylo večer, z těch přítomných našich už asi nikoho nezajímalo. Zcela jiný byl zájem o lidový soubor s Kuby. Mile překvapuje zájem Japonců o naši hudbu. Gamelany z ostrovů však velmi dobře podkreslují cestopisné filmy z těch míst. Nedovedu si představit, že by tance domorodých obyvatel doprovázela hudba Čajkovského.
      Každé nové poznání obohatí.

      15.06.2019 (20.07), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,