Divadelní noviny Aktuální vydání 8/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

8/2024

ročník 33
16. 4. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny > Zahraničí Zprávy

    Zemřel Franco Zeffirelli

    Foto archiv

    Franco Zeffirelli

    12. 2. 1923 Florencie, Itálie – 15. 6. 2019 Řím, Itálie

    Rodným jménem Gianfranco Corsi. Italský herec a režisér. Světově proslul zejména filmovými a televizními adaptacemi klasických divadelních her a oper. V letech 1994–2001 zasedal v Senátu Parlamentu Itálie za obvod Katánie.

    Za války studoval architekturu ve své rodné Florencii. Po válce přesídlil do Milána, kde začínal jako občasný divadelní herec. Pravou divadelní, filmovou a režisérskou školu mu však poskytl až Luchino Visconti, u kterého nejprve pracoval jako návrhář výpravy, posléze jako asistent režie. Od roku 1950 působil jako divadelní režisér, lokálně proslulý originálním pojetím her soudobých dramatiků a moderními inscenacemi klasických oper. Během své kariéry zrežíroval na sto dvacet operních inscenací, a to pro nejdůležitějších operní scény světa včetně newyorské Metropolitní opery nebo milánské La Scaly.

    Vlevo s Ianem Bannenem, Peggy Ashcroft a Johnem Gielgudem při diskusi při přípravách inscenace Othella (1961). Foto arhiv

    V roce 1961 slavil velkolepý úspěch na londýnské divadelní scéně, kde na prknech divadla Old Vic uvedl inscenaci Shakespearova Romea a Julie. Setkání s nejslavnějším světovým dramatikem bylo osudové pro celou jeho divadelní i filmovou kariéru, v níž proslul jako uznávaný odborník právě na Shakespeara. Toto své zaměření využil i v opeře režií děl se shakespearovskou tématikou, například Verdiho Falstaffa kterého nastudoval v newyorské Metropolitan opeře za dirigování Leonarda Bernsteina, nebo Barberovy opery Antonius a Cleopatra. V roce 1962 se uvedl i na newyorské Broadwayi. Nejprve inscenací Dumasovy Dámy s kaméliemi a v příštím roce v Itálii inscenací Albeeho hry Kdo se bojé Virginie Woolfové?

    V březnu 1967. Foto Jack Mitchell

    Ačkoli od poloviny šedesátých let působí převážně jako filmový režisér, na divadlo nikdy nezanevřel a s přestávkami se k jevištní tvorbě stále vracel. Poslední velký divadelní úspěch zaznamenal – po čtrnáctileté odmlce – 7. prosince 2006, kdy v milánské La Scale uvedl svou již pátou verzi Verdiho Aidy. Velkolepá inscenace čítající na 350 herců, zpěváků, sboristů, tanečníků a statistů byla oceněna třináctiminutovým nepřetržitým aplausem a italský tisk ji označil za grandiózní a fascinující. Bylo mu tehdy  třiaosmdesát.

    Při natáčení adaptace Kupce benátského (1966). Foto archiv Mary Evans Picture Library

    Ačkoliv s filmem spolupracoval již od roku 1958 (debutoval v roce 1957 povídkovým filmem Camping), filmové tvorbě se začal naplno věnovat až v polovině šedesátých let. V roce 1964 zaznamenal vystoupení Marie Callasové v Covent Garden. V roce 1967 natočil první velkou filmovou adaptaci díla Williama Shakespeara Zkrocení zlé ženy s Liz Taylorovou v hlavní roli. O rok později následovala filmová adaptace Romea a Julie s tehdy velmi mladými (oba byli ve věku skutečných milenců) debutujícími herci Leonardem Whitingem a Olivií Husseyovou v titulních rolích. Dílo bylo vřele přijato filmovými kritiky i diváky po celém světě. Vystoupili v něm i proslulí britští herci Laurence Olivier, Michael York či manželka Petera Brooka Natasha Parry. Snímek získal dva Oscary (Pasqualino de Santis za kameru, Danilo Donati za návrhy kostýmů) a dvě nominace (film a režie), Zeffirelli za něj dostal Donatellova Davida při příležitosti V. festivalu mezinárodní filmové spolupráce v Taormině 1969, sdružení zahraničních novinářů akreditovaných v Hollywoodu udělilo filmu Zlatý glóbus (nejlepší zahraniční snímek mluvený anglicky). Největším zadostiučiněním však pro režiséra byl fakt, že jeho verze slavné tragédie je dodnes považována za nejlepší, která se kdy na plátně objevila (celkem jich je kolem třiceti). Celý život se věnoval také převádění hudby na filmové plátno. Natočil záznamy řady operních představení, které režíroval.

    O svých prvních dvou shakespearovských filmech řekl: Ovlivnění divadelním uměním se u mne projevuje především pokud jde o Zkrocení zlé ženy, kde jsem záměrně chtěl vytvořit velkou kulturní podívanou s lehce divadelní koncepcí, cosi na půl cesty mezi divadlem a filmem. Jinými slovy, při Zkrocení zlé ženy jsem chtěl filmovými prostředky ilustrovat určitý jevištní experiment. Zatímco jeden z důvodů, proč jsem chtěl natočit Romea Julii, byl záměr vyjít ze stejného shakespearovského kadlubu, ale dojít přesně k opačnému výsledku – tj. k ryzímu filmu. A myslím, že se mi to podařilo, protože můj Romeo a Julie má možná spoustu chyb, ale je to film, ani na okamžik nepřipomíná divadlo.

    Při natáčení snímku Jana Eyrová (1996). Foto archiv

    V roce 1972 natočil film s náboženskou tematikou Bratr Slunce, sestra Luna o sv. Františkovi z Asissi. Následoval rozsáhlý televizní seriál s křesťanskou náboženskou tematikou Ježíš Nazaretský (1977). I když se o sérii často hovoří také jako o zdlouhavé a nudné, dokázal režisér jako málokdo zobrazit veškeré možné lidské aspekty Ježíšovy osobnosti. Vedle filmování divadelní klasiky a náboženských témat se v osmdesátých letech pokusil prorazit i na poli současných témat, jeho snímky Šampión a hlavně Nekonečná láska se však s velkým úspěchem nesetkaly.

    S operní pěvkyní Marií Callas. Foto archiv

    Vrátil se tak k filmovým a televizním zpracování klasických děl jako La traviata, Pagliacci, Cavalerina Rusticana a Otello , vše za spolupráce se slavným italským pěvcem Placidem Domingem. Roku 1988 natočil hvězdně obsazený (Elizabeth Taylor, John Rhys-Davies, Philippe Noiret) film Mladý Toscanini, kde v příběhu osmnáctiletého nadějného violoncellisty vyjádřil svou lásku k divadlu. Velký rozruch vzbudil v roce 1990, kdy ve své rozmáchlé adaptaci Hamleta svěřil titulní roli popkulturní hvězdě Melu Gibsonovi. To se však ukázalo jako výborný tah, neboť Gibson předvedl, že je takovéto role hoden a navíc text přiblížil i mladému publiku. Svým filmem Nesmrtelná Callasová (2002) složil poctu své dávné přítelkyni, operní divě Marii Callasové.

    V dubnu 2014 ve svém římském bytě. Foto Rex

    V roce 1999 si z karlovarského festivalu odnesl cenu za celoživotní přínos. V roce 2004 mu Británie udělila čestný rytířský titul.V letech 1994-2001 zasedal v Senátu italského parlamentu za Katánii za stranu Silvia Berlusconiho Vzhůru Itálie. V roce 1996 se veřejně přihlásil k homosexuální orientaci.

    Zeffirelliho syn Luciano uvedl, že jeho otec skonal doma po dlouhé nemoci, která se v posledních měsících zhoršila.

    /Pro i-DN z více zdrojů připravil hul/

    • Autor:
    • Publikováno: 15. června 2019

    Komentáře k článku: Zemřel Franco Zeffirelli

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,