Pro sokola přijelo gestapo, manželka ochrnula. Kniha líčí osudy umučených

  8:14
Autorky Helena Rezková a Pavlína Špatenková vydáním knihy Nebylo jim souzeno žít o umučených a popravených sokolech splatily dluh hrdinům, o nichž se ve školách neučilo. V knize nechybějí dobové postřehy, fotografie a různé ručně psané dobové náčrtky a mapky.

Antonín Ivanov s josefovskými sokoly, stojí první zprava. | foto: Nebylo jim souzeno žít

Před 1. světovou válkou pracoval jako dělník v továrně v Brně, pak narukoval na frontu, zběhl do zajetí a vstoupil do československých legií na Rusi, kde dosáhl hodnosti poručíka. Kdyby nic jiného Antonín Ivanov nezažil, už toto by v rukou šikovného autora vydalo na dramatickou povídku. 

Oddaný člen Sokola, jenž se narodil v Růžové u Brna 10. června 1890, prožil to nejdůležitější až ve 40. letech na Náchodsku a Hradecku. Tam také jeho osud stejně jako životy desítek dalších sokolů za války tragicky skončil.

Desítky podobných osudů umučených a popravených sokolů za druhé světové války mapuje nová kniha autorek Heleny Rezkové a Pavlíny Špatenkové Nebylo jim souzeno žít.

V obsáhlé encyklopedii se dočteme, že se Antonín Ivanov v roce 1917 ve Volčansku zapojil do legií, byl po nějakou dobu zajatcem v internačním táboře, kde dal dohromady sokolskou skupinu a uspořádal cvičení. Velení mu to povolilo. Na ploše za městem skutečně vystoupilo pár desítek zajatců - sokolů, kteří předváděli prostná a cvičení na nářadí. 

Až do roku 1920 se jako četař účastnil bojů na severouralské frontě. Po válce se stal vojákem z povolání a sloužil v posádce v Jaroměři-Josefově, kde se stal náčelníkem místního Sokola. A právě tady se od počátku okupace zapojil do sokolského odboje. „Byl členem organizací Obrana národa a Jindra. Aktivně pracoval ve skupině S 21 B, v níž byl ustanoven velitelem okresu Jaroměř,“ říká Helena Rezková.

Syn musel zničit cyklostyl

Gestapo si pro odbojáře Ivanova přišlo 3. července 1942 do jeho domu. Manželka Marie při zatýkání utrpěla nervový otřes, ochrnula a skončila v nemocnici, což ji nejspíš ochránilo před popravou. Třináctiletý syn Miroslav zůstal doma sám.

„Gestapáci odvezli otcův sokolský kroj a písemnosti,“ vzpomínal později. Otec mu stihl říct, že musí zničit cyklostyl, těžký kopírovací stroj, který byl na půdě a který Němci nenašli. „Stroj byl velmi bytelný, a tak malému Miroslavovi nezbylo, než jej rozbít krumpáčem, po částech odnosit do josefovských pevnostních chodeb a zakopat. Byl rozrušen tak, že si později místo, kam jej schoval, už nevybavil,“ píší autorky Rezková a Špatenková.

Miroslav to měl po zatčení otce a onemocnění matky těžké. Byl osamělý, v atmosféře všudypřítomného strachu z obludného teroru v době heydrichiády se s ním lidé báli byť jen promluvit. Otce navštěvoval ve vězení v Hradci Králové, kam mu mezi prádlem ve dvojitém dnu pašoval cigarety.

„Zůstala mu vzpomínka, jak ho jeden z gestapáků při návštěvě zfackoval,“ píší autorky. Kromě Hradce byl Antonín Ivanov vězněn také v Praze na Pankráci. Odkud byl deportován do Malé pevnosti Terezín a dále do koncentračního tábora v Mauthausenu.

„Stanným soudem v Praze byl 29. září odsouzen v nepřítomnosti k trestu smrti a 24. října 1942 v 15:36 hodin popraven střelou do týla,“ uvádí se v knize. Po válce Antonínu Ivanovovi udělili Československý válečný kříž a další vyznamenání. Syn Miroslav Ivanov se stal ceněným spisovatelem literatury faktu, napsal například knihy Atentát na Reinharda Heydricha nebo Český pitaval aneb Královraždy.

Už nebudou odsouzeni k zapomnění

Kniha Nebylo jim souzeno žít popisuje sokolský odboj a pohnuté osudy 160 mužů a žen, členů Sokolské župy Podkrkonošské-Jiráskovy a částečně i župy Orlické.

Jednotlivé příběhy statečných Východočechů připadaly autorkám, které jsou rovněž zapálenými členkami Sokola, natolik zajímavé, že jim věnovaly na 260 stran textu s dobovými postřehy, fotografiemi a různými ručně psanými dobovými náčrtky a mapkami, na které jinde nenarazíte.

Impulsem pro sepsání publikace byly události na Končinách u Červeného Kostelce, kde v roce 1942 rodina Burdychových ukrývala radistu Jiřího Potůčka, posledního žijícího z výsadku Silver A. Hned po jeho vyzrazení bylo v Pardubicích na Zámečku popraveno 17 členů sokolské odbojové skupiny S 21 B. Ale ani to nebyl konečný počet obětí.

„V roce 2017, když jsme začínaly bádat po osudech dvaceti popravených sokolů v rodinách, archivech, kronikách, se nám úplnou náhodou dostal do ruky seznam ze sokolské kroniky v Krčíně a rázem jsme měly jmen popravených a umučených sto dvacet. Při dalším intenzivním hledání jsme nakonec zmapovaly neuvěřitelných asi 160 příběhů, z nichž ještě dnes mrazí,“ říká Špatenková.

Autorky si cení, že se jim podařilo vyhledat a oslovit děti a žijící příbuzné popravených. „Otevřeli nám rodinné archivy, v nichž uchovávají fotografie a dopisy psané před popravou. Dodnes vzpomínají na poslední chvíle s rodiči, kteří položili za naši svobodu to nejcennější,“ podotýká Rezková.

Vydáním knihy přiznávají, že po více než 70 letech splatily dluh sokolským hrdinům, o kterých se ve školách neučilo. Přispěly tak k tomu, že již nebudou odsouzeni k zapomnění.