Jednou z oblastí, kam stát mezi lety 1980 a 1989 směroval velké množství peněz, byly hotely. V osmdesátých letech jich v hlavním městě vzniklo několik. 

Jedním z těch nejviditelnějších byl hotel Forum u Nuselského mostu, dnešní hotel Corinthia, dokončený v roce 1988. Čtyřiaosmdesát metrů vysokou budovu navrhl architekt Jaroslav Trávníček. Ten původně plánoval postavit u Nuselského mostu štíhlou, sto padesát metrů vysokou věž. Zasáhl však Útvar hlavního architekta a tehdejší památkáři – a projekt se musel o desítky metrů snížit. 

Fotogalerie Zobrazit fotogalerii

Hotel Forum měl doplnit Palác kultury z počátku osmdesátých let a měl sloužit především k ubytovávání návštěvníků sjezdů nebo festivalů konaných v „Pakulu“.

„Velké hotely z osmdesátých let se stavěly hlavně pro zahraniční klientelu, takže se na nich nešetřilo. Bylo potřeba, aby měly světový standard,“ popisuje tehdejší pražskou výstavbu architekt a popularizátor urbanismu Petr Kučera s tím, že výstavbu luxusních pražských hotelů často zajišťovaly zahraniční firmy. Prostě proto, že ty domácí takovou výstavbu nezvládaly.

To je případ i hotelu Forum. Jeho stavbou pověřil státní Vojenský projektový ústav zahraniční dodavatele – vídeňskou firmu Warimpex a bělehradskou Union Engineering. Zatímco Rakušanům a Jugoslávcům trvala stavba hotelu 48 měsíců, domácí firmy by to podle tehdejších odhadů soudruhů zvládly za sedm a půl roku. 

Kromě hotelu Forum vznikly v přibližně stejné době také hotely Atrium, tedy dnešní Hilton na Rohanském nábřeží, který byl dokončen v roce 1989, nebo další výšková stavba – hotel Panorama na Pankráci.

Do výšky se v osmdesátých letech stavělo často. V roce 1985 začala například i výstavba nové budovy Československého rozhlasu na Pankrácké pláni. Svého času nejvyšší dům v republice a dodneška nejvyšší v Praze se stavěl až do roku 1993, kdy se ho těsně před dokončením rozhodl Český rozhlas prodat, protože mu nevyhovoval. Rekonstrukce a dokončení se dům dočkal až v roce 2008 pod současným názvem City Tower.

Nad město se od roku 1985 začal vzpínat také žižkovský televizní vysílač podle návrhu architekta Václava Aulického. Jeho výstavba však byla problematická. Kvůli televizní věži byl totiž z větší části zničen Starý olšanský židovský hřbitov, který kdysi zabíral celý prostor mezi Ondříčkovou a Fibichovou ulicí. Ačkoliv měly být podle dohody s Židovskou obcí ostatky šetrně přemisťovány, stavebníci to nedodržovali. Cenné hroby a náhrobky byly nenávratně zničeny.

Situace kolem výstavby žižkovského vysílače zapadla do tehdejší atmosféry ve společnosti, kdy lidé projevovali nechuť k novým stavbám. Žižkovská věž si ostatně vysloužila poměrně posměšnou přezdívku Jakešův prst. Odpor vyvolalo také bourání Těšnovského nádraží v roce 1985, ale i stavba Nové scény Národního divadla z počátku osmdesátých let podle návrhu architekta Karla Pragera.

Mramor od Fidela

Zatímco v 70. letech vznikaly i přes normalizaci progresivní stavby, v letech 80. se inspirace soudobou západní architekturou vytratila.

„V 70. letech se totiž dokončovaly projekty, které myšlenkově a projektově vznikaly ještě v období uvolňování poměrů let šedesátých. V Praze vznikly domy inspirované brutalismem nebo high-tech architekturou. Byly to však takové nechtěné děti, protože je realizovali architekti, kteří se po roce 1968 znelíbili režimu,“ vysvětluje Kučera. 

Příkladem je Kotva, jejíž autorství se manželům Věře a Vladimíru Machoninovým připsalo až po revoluci. V 80. letech naopak Prahu zaplnily stavby, jejichž projekty vznikly za normalizace. 

„Nebyly tedy tak progresivní. Ale peníze se do nich lily stále vysoké. Třeba na Nové scéně se vůbec nešetřilo, o čemž svědčí i kubánský mramor, který jako dar od Fidela Castra pokrývá téměř celý interiér,“ dodává Kučera.

Obchodní dům Kotva byl prohlášen kulturní památkou letos v dubnu: