YM: Lorenzovi hoši / Japonec (recenze alb)

Aktuální sestava skupiny Květy má tři členy (až po napsání této recenze sestavu doplnil čtvrtý člen, bubeník Jakub Kočička – pozn. autora). Poté, co v roce 2017 vydali hned dvě řadová alba (Komik do půl osmé a Spí vánoční pták), se dohodli, že každý složí sólovou desku v jiném žánru a s pomocí svých kolegů z kapely a přizvaných hostů tato alba nahrají a vydají. Projekt souhrnně nazvali YM („my“ pozpátku) a na konci roku 2018 vydali první dvě ze tří zamýšlených alb – CD Japonec s elektronickými nahrávkami Aleše Pilgra a LP desku Lorenzovi hoši s country písněmi Martina E. Kyšperského. Obě alba nás sice zvou do velmi odlišných hudebních světů, ale některé drobné detaily je spojují. A nejedná se jen o to, že na obou najdeme píseň s názvem Kamarádi.

Pilgrův Japonec se od všeho, co dosud Květy natočily, liší. Dříve totiž platilo, že výhradním autorem Květů je Martin Kyšperský, zatímco Aleš si své autorské písně vydával buď sólově (album Nos na stůl, 2006), nebo v rámci dua, resp. kapely Biorchestr. Po rozpadu Biorchestru mu vhodná platforma chyběla a našel ji právě jako YM. Pilgrovy nové písně jsou více než na příbězích postaveny na úderných sloganech, nad melodií (čest výjimkám typu vlezlého refrénu písně Antidepresiva) vítězí hypnotický rytmus, jakási fúze prvků a zvuků elektronické hudby od 80. let po začátek tohoto století. Pilgr jako autor jde v rytmičnosti a „sloganovitosti“ ještě mnohem víc na dřeň než na albech Biorchestru a můžeme si jen klást otázku, nakolik je to jeho přirozený autorský vývoj a nakolik vědomá stylizace do zvoleného žánru. Hádám, že druhá možnost je správná a že záměrem celého Japonce je mimo jiné bavit a překvapit fanoušky Květů (i Biorchestru).

Nabízí se ostatně srovnání se sólovou deskou Martina Kyšperského Vlakem, která byla celá elektronická a také stále spíše na úderných a krátkých textových sděleních obalených do jednoduché strojové hudby. Jenže zatímco Vlakem byla čistě studiová práce, Japonec je předmětem aktuálního turné YM/Květů a právě zde si Kyšperský poprvé užívá naplno roli doprovodného hudebníka klávesisty.

Konstatování, že Pilgrovy skladby na albu Japonec stojí především na pravidelném rytmu a syntetických zvucích, však neznamená, že by to byly písně bez významu. Naopak, i za jednoduchými slovy se skrývají vážná témata (Antidepresiva – léky jako jen zdánlivě snadné východisko z problémů; Kamarádi – problémy spojené s lovem Pokémonů; Japonec – klišé spojená s jednotlivými národy, která mohou vést k rasismu či šovinismu). Mimochodem zdánlivě nesouvislé slogany, které však příběh písně výrazně posouvají, používá i Martin Kyšperský na řadových albech Květů (viz „Sto roků samoty a jedna lžíce na boty“ v písni My děti ze stanice Bullerbyn). „Jedno je jistý“ – další výrazný slogan z alba (Orchidej a kaktus) – Aleš Pilgr na albu Japonec nabízí, pod rouškou strojové hudby, opět příběhy. Jen je třeba je pod povrchem pečlivěji hledat.

O co jednoduší pak je najít základní dějovou linku v nových country písních Martina Kyšperského. „A odpočinku bylo jako šafránu, nikdo nikdy nešel daleko pro ránu,“ zve nás první píseň alba Lorenzovi hoši, nazvaná Harborough Hay, do světa klišé, minulého času, světa tvrdých hochů („Tohle je kriminál, tohle je lapák…“). Ovšem ani zde není někdy děje třeba příliš. O tvrdých hoších se toho dozvíme poměrně dost i z opakovaného „Lorenzovi hoši, johoho“, což v titulní písni zpívá jako host Michal Němec z Jablkoně („Ty každej zná anebo tuší“). I u Martinových písní je však třeba opatrně stírat – nikoli rosu na kolejích, ale další žánrové propriety od zvuku banja po všechna country a trampská klišé („Sám řídím svůj náklaďák“), aby nám zůstaly obecně platné písničky o vztazích (Listy kaštanů, Náklaďák) a vzpomínkách (Kamarádi; srovnejme s generačními výpověďmi z posledních řadových alb Květů). Zajímavé úpravy (s hostujícím zpěvem Nikoly Muchy) se dočkala starší Kyšperského píseň Cirkulárka,

O tom, že album Lorenzovi hoši není žádné „johoho“ a hra na country, svědčí dvě poslední položky alba. Ve zdánlivě schematických Kamarádech si můžeme všimnout nenápadné věty „Černoši k tomu hráli“, jednoho z obvyklých západních klišé (černoch dobrý v první řadě jako muzikant; totéž platí často u nás pro Romy). Že to však s těmi „národními“ či rasovými schématy není tak jednoduché, dokládá text písně Šípy, otevřeně protirasistické. Ta tvoří dvojici s Pilgrovým Japoncem, přičemž každá říká totéž jiným jazykem, jak hudebním, tak textovým.

Nová alba Květů balancují na hraně mezi hrou a vážností a občas přes tuto hranu přepadnou na jednu či druhou stranu. Pilgrova elektronická hudba je někdy až nesnesitelně rytmická, Kyšperský kopíruje nešvary country žánru i v chybném kladení přízvuku („Až padne noc čerNÁ“ v duetu Listy kaštanu, i když by se dalo snadno a lépe frázovat například „Až padne černá TMA“). Pro oba autory je projekt YM pouze odskokem na neprobádanou půdu: Pilgr pro mne není novým Kubatkem nebo Autumnistem, a vlastně ani Ventolinem, i když mě některé jeho elektronické hříčky baví. Stejně tak Kyšperský a jeho hoši – i přes obrovskou pomoc kytaristy Petra Uviry – nejsou nejlepšími country muzikanty, jaké jsem kdy slyšel. Ale protože jsou to obecně skvělí muzikanti, věříte jim nakonec i takovou banalitu jako „Na můj klobouk padá déšť“. Nezbývá než se těšit na třetí díl trilogie, desku Ondřeje Kyase.

Vydavatel: Polí5
Rok vydání: 2018
Žánr: country + elektronika
Celkový čas: 39:50 (Japonec) a 41:29 + bonusové EP (Lorenzovi hoši)

https://bandzone.cz/ym

Článek vznikl pro server Brno – město hudby.