Zápisky z Copy: Brazílie nenadchla ani nezklamala, Argentina horší, než se čekalo

První várka zápasů na Copě Américe příliš velkých překvapení nenabídla. Argentina má momentálně k serióznímu kandidátovi na zlato pekelně daleko, ale to se tak nějak tušilo, jen možná ne v takovém rozsahu. Přes jasné výhry prosákly na povrch i slabé stránky Brazílie nebo Chile, a bez jediného šrámu snad z prvního kola vyvázla akorát Uruguay, jejíž soupeř se však částečně odstřelil sám...

Tedy bez šrámu. Uruguay až do konce turnaje přišla o Matíase Vecina, na čemž je vzhledem k průběhu utkání s Ekvádorem překvapivé jenom to, že záložníka Interu Milán nevyřadil otřes mozku, nýbrž natažený sval. Ekvádorci totiž za tím poraněním hlavy vyloženě šli; v první dvacetiminutovce rozdaly minimálně tři lokte do obličeje a za jeden z nich také Quintero po právu mířil předčasně pod sprchy.

Od Ekvádorců to vlastně byla taková jejich turnajová klasika. A od Uruguayců to záhy byla jenom čistá selanka.

Uruguayci si nakonec připsali své nejvyšší vítězství na Copě od roku 1967, ale co bylo pro psychiku týmu možná ze všeho vůbec nejdůležitější — Edinson Cavani se při svém jedenáctém startu na kontinentálním svátku konečně prosadil. Zabralo mu to celé tři cykly, během nichž se vždy trefil na mistrovství světa, ale čekání se nám divákům vážně vyplatilo; jeho nůžky, kterým předcházel inteligentní pohyb napříč pokutovým územím, za to rozhodně stály v plné míře.

Své samozřejmě udělalo to, že Ekvádorci nepřišli tak úplně hrát fotbal, ale propast v předváděné kvalitě byla vskutku obří. Uruguayci nastoupili v klasickém 4-4-2, které se nakonec navzdory naší zkušenosti z mundialu pružně neměnilo v diamant. To konkrétně pro toto utkání mělo své důvody; Ekvádor je známý svou křídelní hrou, a tak Nahitan Nández zůstával přikován k pravé lajně, zatímco Nicolás Lodeiro — v Seattlu spíše klasická desítka — jeho práci vzorně kopíroval taktéž nalevo.

Sám Lodeiro vstřelil výstavní první gól zápasu a obecně vypadal, jako by omládl o deset let. Totéž lze říci o Martínovi Cáceresovi v obraně. Veterán Tábarez prostě ví, jak ze svých starých pardálů stále vytáhnout to nejlepší. Vecino bude ve zbytku turnaje scházet, ale Federico Valverde či (spíše) Lucas Torreira jsou schopnými náhradami. Zrovna střed pole má Uruguay asi nejlépe zajištěný. A Nández by měl po svém vlastním nuceném vystřídání nakonec být v pořádku.

Luis Suárez startoval více než měsíc po operaci, a byť prohlásil, že shodil tři kila díky standardní barcelonské dietě, na jeho několika sprintech za obranu bylo znát, že není tak výbušným útočníkem, na jakého jsme byli dříve na této scéně zvyklí. Na druhou stranu, na Copě se naposledy objevil... *nahlédne znovu do poznámek*... ano, před osmi lety. Takže to vlastně dává smysl. Nyní se už ve střelecké tabulce Copy vyrovná legendárnímu Enzovi Francescolimu a s pěti góly v sedmi startech se stává učiněným specialistou na tento mimořádný turnaj.

Chile zůstává nejefektivnějším účastníkem Copy

Když už jsme u těch specialistů. Eduardo Vargas dvěma góly pomohl smést Japonsko a nyní už definitivně platí za nejproduktivnějšího Chilana na kontinentálním šampionátu. Do naprostého rekordu soutěže sdíleného Zizinhem a Norbertem Méndezem mu v tuhle chvíli schází jenom čtyři zásahy. To možná stihne i letos.

(Připomínka na okraj: jak Zizinho, tak Méndez svých 17 branek dosáhli v raně poválečné éře před nástupem 60. let a jejich snažení se tak do značné míry překrývalo. Argentinský střelec byl protagonistou onoho prvního a dosud posledního zlatého hattricku, který se letos pokouší napodobit Vargasovo Chile, kdežto Zizinho bral jen jedno zlato a hned čtyři stříbra. Yikes.)

V dresu La Roja se 29letý Eduardo Vargas po včerejšku celkově vyrovná Marcelovi Salasovi, přestože donedávna na další reprezentační trefu čekal téměř dva roky, a po čerstvém odškrtnutí Asie mu už ke zkompletování "binga" se všemi fotbalovými konfederacemi schází akorát zlomit srdce fanouškům některého z oceánských výběrů.

Alexis Sánchez k výhře také přispěl, svým teprve druhým gólem v tomto kalendářním roce, a obecně vypadal celkem živelný, byť se v koncovce často příliš ukvapoval. Branku vsítil poměrně netradičně hlavou — stejně jako dříve Erick Pulgar. Vargas zase jindy využil váhavého výběhu nezkušeného 19letého brankáře Keisukeho Osaka.

Nutno podotknout, že byť výhra 4:0 vypadá na pohled jednoznačně, Japonci v otázce čistých gólovek v podstatě za Chilany nijak nezaostali. Všechny měl ovšem na kopačkách Ayase Ueda, který ve 20 letech sotva vyšel z univerzity a na profesionální úrovni začne první zkušenosti sbírat teprve v příštím roce s Kashimou Antlers. Výsledek byl tedy bohužel vždy tristní. Dvakrát se Ueda ocitl sám před Ariasem a nikdy z toho ani nebylo pořádně zakončení; jindy zase dvakrát ve skluzu nezvládl mezi tři tyče nasměrovat poměrně rutinní dodávky ze stran.

Japonci se holt v experimentální sestavě zcela pochopitelně hledali. Suverénně působil akorát Gaku Shibasaki, který opět s přehledem rýsoval své kolmice a diagonály, ale to už je naprostá klasika. Zbytek si bude muset sednout. Štítový záložník Nakayama se musí zklidnit, skvělý stoper Tomiyasu si musí zvyknout na pozici levého stopera místo pravého, a 18letý Takefusa Kubo si musí najít svou roli na hřišti poté, co proti Chile začal na hrotu útoku, pak se zleva přes střed přesunul na své tradiční místo na pravé křídlo — a hned zase zpátky.

Chile, jehož veteráni v závěru vypadali brutálně unavení (Arturo Vidal fyzicky odešel už někdy po hodině hry a v 78. minutě střídal), stále nepřesvědčilo v otázce kondice, ale ani defenzivní organizace. Zadní linie mnohdy neladila a často se nacházela vytažená až příliš vysoko. Veterán na levém beku Jean Beausejour vypadá mít pořádnou nadváhu.

To vše lepší, připravenější soupeři nejspíš dokážou lépe potrestat. Jediný Aránguiz včera vypadal jak hvězda prvního formátu se vším všudy a svými dvěma přesnými centry také dával vzniknout prvnímu a třetímu gólu.

Na druhou stranu, dokud Chile zůstane takhle smrtící vpředu, může jít zase daleko bez ohledu na jakýkoliv maglajz vzadu. Tohle je nejvyšší výhra La Roji na Copě od čtvrtfinálového debaklu Mexika zpřed tří let. Tehdy Vargas na čtyři zářezy vypotřeboval jen šest střeleckých pokusů; Puch se přidal se dvěma góly ze čtyř střel. Vše, co z jejich kopaček mířilo mezi tři tyče, také při výhře 7:0 napnulo síť. To je neskutečná efektivita, kterou Chilané nějakou záhadou předvádějí turnaj co turnaj, ať to s nimi mezitím na klubové úrovni vypadá jakkoliv.

Už na zlatých Copách 2015 a 2016 Chile minimálně ve vyřazovacích bojích nehrálo ani zdaleka poblíž svého stropu a nikterak nedominovalo. Má na to zopakovat nyní něco podobného?

Lionel versus Lionel

Kde jenom začít. A proč vlastně vůbec začínat? Tohle byl tak zapomenutelný, tak zbytečný zápas, až to působí jako vyložená ztráta času se o něm vůbec rozepisovat. První třetina utkání byla tak kouskovaná taktickými fauly, jak jen je to možné. Kolumbie si vystačila s jedním parádním přenesením hry Jamese Rodrígueze a dělovou ranou střídajícího Rogera Martíneze, aby následně marného soka dorazila kombinací dalších dvou žolíků, přihrávajícího Jeffersona Lermy a zakončujícího Duvána Zapaty, jehož střelecký instinkt lze dále na lavičce zabíjet už jen těžko.

Argentina? Uff, ta po celou dobu nabídla oxfordskou definici chodeckého fotbalu, když pouze Giovani Lo Celso byl schopen její hru sem tam jakž takž rozhýbat a zpestřit pěknou diagonálou. Jinak pusto prázdno, až z toho při zpětné vzpomínce mrazí.

Ángel di María za první poločas obdržel osm přihrávek (Messi rovněž zoufalých 10) a čtyři z jeho deseti pasů mířily dozadu. Z tuctu podstoupených soubojů vyhrál jen dva a o poločase byl zaslouženě střídaný, takže technicky zůstává na Copě stále neporažený (heh). Kun Agüero už svou nepřemožitelnost v argentinském dresu neuhájil a sám k tomu též svou měrou přispěl; poprvé od lednového duelu s Huddersfieldem se nezmohl ani na dvě střely. Lionel Messi? Nezkušený William Tesillo, který si v 29 letech odbýval své první turnajové vystoupení v kariéře, s ním na levé straně neměl nejmenší problém; navíc mu vzorně vypomáhal Davinson Sánchez.

Trápení na n-tou. A ono se to vlastně dalo čekat. Už v turnajovém preview jsem hovořil o rozporu trenéra s hlavní hvězdou, kdy by to Scaloni rád hrál přímočaře, v klasickém 4-3-3, kdežto Messi si těsně před Copou dupnul, že chce na hrotu místo Icardiho Agüera, raději něco na způsob 4-2-3-1 a obecně rozvážnější hru.

Inu, dopadlo to tak, že Agüero většinu času podstupoval hlavně vzdušné souboje s duem Mina-Sánchez, které je v hlavičkových soubojích takřka stoprocentní i tehdy, když proti nim neskáče 173 centimetrů měřící zakrslík. No, a když už se s tímhle nesmyslem jakž takž přestalo, dojížděla Argentina s De Paulem jako pravákem na levé straně záložní řady a Lo Celsem jako levákem na té pravé. Vše do zahuštěného středu vtočené, vše ve výsledku k pláči a k ničemu.

Messi každopádně dostal, co chtěl, a byla z toho mírná ostuda, která působila jako labutí píseň 31letých matadorů. Je tedy čas na něco jiného, tentokrát už z dílny toho oficiálního trenéra Lionela. Už teď se v novinářských kruzích píše o tom, že Agüera na hrotu stoprocentně nahradí Lautara Martíneze. A vyloučeny prý u Scaloniho nejsou ani další dvě změny; jedna by nejspíš vystrnadila jednoho ze středopolařů (Guido Rodríguez nebo Leandro Paredes, kteří se navzájem trochu rušili), druhá zase jednoho Di Maríu.

Brazílie nemusí nijak panikařit

Nejprve si zanotujme nad jedním: ano, jít na Bolívii s Fernandinhem i Casemirem bylo zbytečné a přispělo to k tomu, že domácí celý první poločas marně koumali, jak vyzrát na hluboce zatažené Bolivijce. Vzápětí však nutno patřičně zvážit druhou věc: Bolivijci jsou na jihoamerickém kontinentě vyhlášeni tím, že na úvod Copy zvládnou obrat o body vlastně kohokoliv. Zremizovali zápasy s Paraguayí roku 1999, s Peru roku 2004, s Venezuelou roku 2007 i s Argentinou roku 2011; nad Peruánci dokonce vedli 2:0, nad Argentinci až do 75. minuty 1:0.

Brazílie nakonec zvítězila 3:0. Sice s pomocí penalty, ale stále jasně. Na výroční Copě i roku 2011 mezitím Kanárci otevírali turnaj bezbrankovou remízou, před čtyřmi lety se na výhru nadřeli s Peru; svůj poslední titul roku 2007 uhráli i přesto, že při své premiéře senzačně podlehli přizvanému Mexiku 0:2, s nímž na rozjedu celého šampionátu prohrávali i roku 2001. Rovněž tenkrát bez toho, aby jedinkrát zavěsili.

Takže se nenechte mýlit: Brazilci budou páteční skalp Bolívie vnímat jako nesmírně podařený start, a mají k tomu upřímně všechny pádné důvody. Přesvědčivěji ostatně Copu nenačínali od roku 1999 a tehdejší demolice Venezuely (7:0), ale to se ještě jednalo o vrcholné období renesanční samby v rytmu Triple R — Ronalda, Ronaldinha a Rivalda.

Dnes je jiná doba, a popravdě, Brazilci si musí být vědomi toho, že ještě nevyužili všechny zbraně, potažmo že sází na neotrkané mládence. Arthur sice v pátek seděl na lavičce, ale Tite se ho rozhodl neriskovat, a proč taky ano. Jeho škála přihrávek nicméně později v turnaji místy statické Brazilce rozhýbe, o tom není příliš pochyb. Richarlison nezahrál špatný zápas, David Neres byl též hodně aktivní a Marquinhos — který mimochodem načínal teprve své třetí turnajové utkání v kariéře — působil klasicky suverénně na míči. První dva jmenovaní na velké scéně debutovali, stejně jako další produkt proslulé akademie Grêmia Everton, jenž velice stylově uzavřel střelecký účet zahajovacího utkání.

Brazílie ještě bude v pohodě. Po úvodních představeních Chile, Argentiny i Peru o tom moc nepochybuji.