Protižidovská opatření v Protektorátu

/ /

Omezování práv a svobod židovských obyvatel nacisty na sebe po vzniku Protektorátu nenechalo dlouho čekat. 21. června 1939 vydal říšský protektor Konstantin von Neurath první nařízení o vyvlastnění židovského majetku.

Nacisté tímto nařízením začali na českém území uplatňovat tzv. norimberské zákony, které definovaly židovské obyvatele, aby jim poté mohli odepřít jejich práva. Na českém území šlo toto první nařízení ještě dále – židovský majetek byl definován tak, aby Němci mohli vyvlastnit, tzv. “arizovat”, i majetek českých vlastníků.

Přesný počet protižidovských nařízení lze těžko vyčíslit, neboť je vydávaly různé úřady. Podle odhadů jejich počet dosáhl několika set.

Stejně jako v Německu následovaly v souladu s norimberskými zákony desítky dalších nařízeních, které měly židovské obyvatele, zcela izolovat od ostatní společnosti a připravit je o veškerý majetek. Podle oficiálních statistik se týkala 118 310 osob.

„Zavádění zákazů bylo postupné, od nacistů to byla docela dobrá finta. V průběhu roku a půl byla postupně zaváděna další a další opatření a nařízení. Těch příkazů byly stovky,” vzpomínala Anita Franková, jejíž tatínek jako židovský právník musel advokacie zanechat již v březnu 1939, a to na základě nařízení české protektorátní vlády.

Ta hned na začátku okupace vydala vlastní nařízení ve snaze držet protižidovskou politiku pod kontrolou a nařídila zastavení praxe neárijských advokátů, vyřazení neárijců z vedoucích funkcí hospodářských podniků, z veřejné správy a institucí, kultury, soudnictví a školství a zastavení lékařské praxe všech židovských lékařů v nemocnicích a léčebnách.

Byly jich stovky

Zastupující protektor dal ovšem 21. června 1942 jasně najevo, že protižidovskou politiku má na starosti říše. Jeho úřad vydával ta nejdůležitější nařízení, jako ono první o vyvlastnění židovského majetku, po něm následovala nařízení ustanovující Ústřednu pro židovské vystěhovalectví z července 1939, nařízení o péči o Židy a židovské organizace z března 1940 a nařízení o právním postavení Židů ve veřejném životě z dubna 1940.

Jana Dubová v roce 1941
Jana Dubová v roce 1941

„Takové ty příkazy o tom, kde židé smí, nebo nesmí nakupovat, jestli dostanou česnek, nebo nedostanou česnek, to vydávala protektorátní ministerstva nebo policejní stanice, radnice jednotlivých měst,” uvedla Anita Franková.

Přesný počet všech protižidovských nařízení lze proto jen těžko vyčíslit, podle odhadů jejich počet dosáhl několika set. Zahájení transportů do koncentračních táborů na podzim roku 1941 jejich vydávání nezastavilo.

„Bylo plno zákazů a příkazů, časem se toho už moc nesmělo – nesmělo se v určitou dobu do obchodů, jezdit jsme směli jen v zadním voze tramvaje, pak jsme museli odevzdávat všechny předměty, například kola. Když jsem odevzdávala své kolo, strašně jsem to oplakala,” vzpomínala Jana Dubová, které bylo na začátku okupace necelých třináct let.

Těžce prožívala, když ji vyloučili z gymnázia, kde studovala s vyznamenáním. Následovalo vystěhování z bytu, ve kterém žila od narození. “V roce 1941 jsme se musely sestěhovat tři rodiny do jednoho bytu ve Veleslavínově ulici na Starém Městě.”

Nejvíc jsem oplakala kočku

Podobné zkušenosti měla i stejně stará Doris Grozdanovičová, která žila v Brně. V tercii musela přerušit studium na českém gymnáziu: „Já nepocházím z žádné ortodoxní rodiny, ale najednou jsem jako Židovka nesměla chodit dále do českého gymnázia.“

Doris Grozdanovičová v době okupace
Doris Grozdanovičová v době okupace

Měla štěstí, že v Brně se nacházelo jediné židovské gymnázium v celém Protektorátě a Doris ještě necelý rok studovala tam. Ani toto gymnázium se však uzavření nevyhnulo. Její rodinu také vystěhovali z krásného bytu a přestěhovali je do jiného ve špatné brněnské čtvrti.

„Bydleli jsme spolu s dalšími dvěma rodinami v jednom bytě a mysleli jsme, že nic horšího nemůže být, což ovšem byla iluze.“

Protižidovských nařízení rychle přibývalo, Doris dokázala snést zákaz vycházení i nošení židovské hvězdy. Nejbolestněji se jí dotklo jiné nařízení:

„Mě úplně nejvíc zasáhlo, že jsem přišla o milovanou kočku. Dodnes, když o tom mluvím, tak brečím. Museli jsme všechno odevzdat, a to včetně domácích zvířat.“

Žlutá hvězda jako Kainovo znamení

Policejní nařízení o povinném označení Židů starších šesti let žlutou šesticípou hvězdou začalo po vzoru Německa platit na českém území v září 1941. Na jeho zavedení vzpomínal Jan Spira, který žil s rodiči v Plzni:

Jan Spira v době války
Jan Spira v době války

"Žlutá hvězda na prsou bylo Kainovo znamení. Lidé se od nás dost často odvrátili. Naši staří známí nás najednou nechtěli znát. Rodiče zakazovali svým dětem, aby se se mnou stýkaly. Dnes si říkám, že to asi nebylo dáno jejich antisemitismem, ale spíše strachem, aby nebyli označeni za přátele Židů. Ovšem na druhé straně se našli lidé, kteří nám naopak pomáhali. Sousedé z domu, kde jsme bydleli, mě zvali každý den na oběd.”

Jan Spira a jeho tatínek měli jako Židé zmenšené příděly jídla - potravinové lístky pouze na chléb a brambory.

„Maso a tuky jsme měli z maminčiných potravinových lístků. To ale nestačilo, a tak maminka musela dělat to, co se nesmělo. Šmelila. Měnila šperky za jídlo. Všechno, co mělo ve válce nějakou hodnotu, směnila za jídlo. Mě opravdu zachránilo, že jsem po dlouhou dobu chodil k sousedům na oběd.“

Tajné projevy sympatií

Dvousečnost situace po zavedení povinnosti nosit hvězdu popsala také Anna Hyndráková z pohledu tehdy třináctileté slečny:

„Do té doby jsem byla vychovávaná, že když potkám známou paní, tak  pozdravím. A teď mi maminka řekla: ,Teď nezdrav nikoho, kdo nemá hvězdu, nesmí se s tebou bavit.‘ Někdo to překročil a maminku pozdravil. Někdo ji jakoby neviděl, někdo přešel na druhý chodník, aby ji nemusel potkat. To nebyl antisemitismus! To byl strach o existenci, protože někdo mohl být někdo, kdo to udal.”

Anna Hyndráková (vlevo) na společném snímku s Anitou Frankovou (vpravo). Foto Adam Drda Anna Hyndráková)
Anna Hyndráková (vlevo) na společném snímku s Anitou Frankovou (vpravo). Foto Adam Drda Anna Hyndráková)

Anna Hyndráková vzpomínala na tajné projevy sympatií: „Lidé, kteří nás sice přes den nezdravili, pak v noci třeba tatínkovi strčili do schránky doutník, nebo projevovali sympatie nebo soucit jinak. Ale otevřeně to bylo riskantní. Byli lidé, kteří se nebáli riskovat, a byli takoví, kteří se báli a považovali to za zbytečné. To byla velmi složitá situace.“

Do kina navzdory zákazu

Anita Franková vyprávěla o tom, jak přemluvila maminku odložit židovskou hvězdu, aby mohl jít do kina.

„Tenkrát byl velkým hitem film o Boženě Němcové a já ho hrozně moc chtěla vidět. Maminka nakonec svolila a já mohla pro ten večer odložit hvězdu a jít do kina bez ní. Maminka měla jistě velký strach. Bylo to asi strašné, ale myslím, že všechny ty zákazy prožívali rodiče hůře než my děti.”

Více její maminka riskovat nechtěla, a proto Anita nesměla jet na prázdniny za dědečkem do Rychnova, nesměla na normální dětské hřiště.

„Byla jsem smutná, stýskalo se mi po dědečkovi, ale protože jsme měli partu židovských dětí, které se učily doma, navštěvovaly jsme se, chodily jsme si hrát na Vinohrady na hřiště Hagibor, což bylo jediné hřiště, kam židovské děti mohly chodit. Tak nějak jsme si dokázaly svých dětských her v rámci možností nějak užívat a moc nepřemýšlet o tom, co všechno by se nám mohlo stát.“  

Židům nepřípustno, upozorňoval nápis na dveřích bufetu.
Židům nepřípustno, upozorňoval nápis na dveřích bufetu.

V té době židovské děti netušily, že to nejhorší je ještě čeká. Transporty do koncentračních táborů, odloučení od rodičů, utrpení v táborech.

Doris Grozdanovičová brala zprávu, že se má celá rodina dostavit k transportu do židovského města Terezín s úlevou. V Brně se totiž setkávala s nenávistí tamních Němců a nedovedla si představit, co horšího ji může čekat. „Když je člověk mladý, tak nikdy nemyslí na nejhorší a ani jsme si to neuměli představit.“