Garet Garrett: Příběh železa a oceli (28)

Mises.cz: 20. června 2019, Garet Garrett (přidal Vladimír Krupa), komentářů: 0

Z tohoto důvodu N. A. M. Co. rozšířila rozsah svého podnikání a začala vyrábět ocelový drát i pro ostatní účely a zvláště onen specificky Americký produkt zvaný ostnatý drát, který začal tvořit oplocení farem dlouhé stovky mil. Byl levnější než hrubý, pitoreskní plaňkový plot, který okamžitě nahradil a zároveň nepředvídatelným způsobem podpořil Yankeeský smysl pro humor.

Ocelový drát byl také nepostradatelným produktem ocelového věku. Měly vzniknout mosty zavěšené do vzduchu jako pavučiny, propasti překonány, tisíce obrů mělo být ve spánku spoutáno koly ocelového drátu, jednoduchého, dvojitého nebo spředeného po stovkách do kabelů. Ocelový věk by nikdy nepřišel bez ocelového drátu. Ovšem ocelový věk vyžadoval ze všeho nejdřív ocelové kolejnice, na kterých by mohl fungovat. Tohle John viděl jasně. Železné kolejnice se opotřebovávaly příliš rychle, jak se hmotnost vlaků zvyšovala. Mimoto již téměř nastala doba, kdy jejich množství nestačilo držet krok s expanzí železničního systému. Dovoz ocelových kolejnic i přes vysoký ochranářský tarif se zvyšoval. Americké ocelové kolejnice dosud byly vyráběny experimentálně. Byly proměnlivé kvality a moc se jim nevěřilo. Když se várka povedla, tak byly výborné. Se stejnou pravděpodobností ale mohly být velmi špatné. Nedala se zaručit konstantní kvalita kvůli proměnlivosti oceli, která v této zemi vznikala Bessemerovým procesem.

Tento faktor byl nyní eliminován využitím Thaneova slavného mixéru. Poprvé existovala jistota, že bude možné produkovat americké ocelové kolejnice, které nejen překonají železné, tak jako železo překonalo dub, ale také že se nebudou lámat a budou stále stejně kvalitní. Bylo tedy přirozené, že se American Steel Company bude orientovat na výrobu kolejnic. John znal železniční podnikání skrz na skrz. Věřil v jeho budoucnost. Když jiní lidé říkali, že budování železnic je přehnané, on říkal, že ještě ani pořádně nezačalo. Představil si možnost, že se velikost lokomotiv zdvojnásobí.

To se stalo. Pak se to stalo znovu. Nemohlo by se to stát, pokud by tyto obří lokomotivy neměly pod koly ocelové kolejnice. Pokud by se to nestalo, tak bychom dnes žili v Německém světě. Demokracie už tehdy ostřila své zbraně pro rozhodující bitvu a to prostřednictvím mužů, kteří o tom neměli ani tušení. Byli to svobodní egoisté hledající zisk, moc, osobní úspěch a každý si hleděl jen své vlastní velikosti. Nikdy před tím nebyl svět při praktikování individualismu tak lehkomyslný, tak čistě dynamický, tak nepozorný k Ďáblově sklizni. Přesto se to stalo – právě proto se to stalo – že tito lidé dokázali ukout ty správné zbraně. Zdá se, že někdy příliš nezávisí na tom, co si lidé myslí. Často udělají správnou věc z naprosto chybných důvodů.

Protože John věděl, jaké překážky stojí v cestě ocelovým kolejnicím – věděl to skutečně velmi dobře, protože část těchto překážek sám vytvářel – podnikl brilantní předběžný manévr. Jeho pointou bylo, že si dopředu připraví svůj trh. S tímhle na mysli přesvědčil zástupce několika velkých železničních společností, aby si koupili akcie North American Steel Company. Její kapitalizace byla z tohoto důvodu zvýšena. Tak nejen získal kapitál na vybudování velké tovární přístavby a strojů na výrobu kolejnic, ale mocní muži železničního podnikání měli nyní vlastní zájem na úspěchu ocelových kolejnic.

Mezitím jiní také objevili recept na výrobu skutečně kvalitní oceli. Jak je v takových případech obvyklé, do dveří tlačí mnoho rukou naráz. Jakmile je závora zdvižena, tak se dveře otevřou pro všechny. Jak se zdálo, celou dobu existovalo více cest k úspěchu. Thaneův způsob nebyl jediným. On byl prvním, kdo přišel na příčiny proměnlivosti kvality. Poté existovalo několik metod, jak tyto příčiny odstranit. Takže American Steel Company měla konkurenci téměř od samého začátku. Ovšem její kolejnice byly dopředu objednány železnicemi, jejichž ředitelé byli zároveň akcionáři. A v každém případě poptávka po kolejnicích se zvyšovala tak rychle, že by zde bylo dost prosperity pro všechny, kdyby se Enoch Gib nezbláznil.

Jakmile American Steel Company začala produkovat kolejnice, Enoch udělal to samé s železnými kolejnicemi, jako udělal dříve s železnými hřebíky. Začal prodávat slavné Damašské železné kolejnice za zničující cenu. Oceláři ji museli vyrovnat. Pak svou cenu stlačoval stále níže a níže a přitom rozšiřoval svůj výstup, až pro nikoho produkujícího kolejnice nezbyl žádný zisk.

John věděl, jaké jsou náklady na výrobu Damašských kolejnic. Enoch je prodával s vysokou ztrátou.

Fakt, že železniční ředitelé byli akcionáři American Steel Company teď mnoho neznamenal. Ačkoliv mohli preferovat ocelové kolejnice jak z osobních tak objektivních důvodů, stejně nemohli odůvodněně utratit peníze svých železničních společností za ocelové kolejnice, když se slavné Damašské prodávaly tak levně. V Pittsburghu nastala panika.

John nepochyboval, že se Enoch rozhodl záměrně zničit výrobu ocelových kolejnic, a že je za tímto účelem připraven spáchat i finanční sebevraždu. Nikdo jiný neznal pravdu a John ji nemohl zveřejnit.

Jiní výrobci ocelových kolejnic svou produkci ukončili. Nedokázali vydržet ztráty. A tak to bylo mezi Johnem a Enochem. Enochovu mysl ovládaly dvě vášně. Jednou byla jeho nenávist k oceli. Druhou byla jeho nenávist k Johnovi, který symbolizoval Aarona. Měl výhodu pevně stanoveného démonického účelu. Jeho síla byla neznámá. Ani John nedokázal odhadnout, jaké ztráty je schopen vydržet.

V boji o hřebíky byla Johnova strategie defenzivní. Musela být. Ale teď měl na výběr. Jeho zdroje již byly tak velké, že mohl pomýšlet na politiku odplaty. Jestli je Enoch rozhodnutý dojít až na vlastní bod zlomu, tak čím dříve se tak stane, tím lépe pro všechny. American Steel Company mohla také zlevnit své kolejnice, zvýšit tak vlastní ztrátu a Enochovu a zkrátit tak agonii. John ovšem váhal. Nemohl se donutit to udělat. Nikdy k Enochovi necítil nenávist, ale jen lítost. Starý pán by pravděpodobně svůj bankrot nepřežil. Zabilo by ho to. „Tudíž,“ řekl John, „ať si to přivodí sám a ve svou vlastní dobu.“

A tak se stalo, že jeden osamělý a hrozivý muž, který se plížil dnem i nocí železárnou v Novém Damašku, jako mučený přízrak, pohánějící své zaměstnance až na hranice šílenství – tento jeden muž zdržel příchod ocelového věku i nějakou dobu poté, co již existovalo patřičné ocelové obutí. V historických knihách popisujících příchod oceli můžete vyčíst úžas nad faktem, že trvalo takovou dobu, než již existující vylepšené ocelové kolejnice nahradily železné.

Právě v této době se výbor obchodníků z Nového Damašku vydal zkoumat otázku produkce oceli. Celé toto zkoumání samozřejmě proběhlo v Enochově režii. Jeho nálada byla bojovná. Stále více lidí začínalo věřit, že ocel může svrhnout železo z trůnu. On byl odhodlán tuto herezi zničit. Vybral si na to správnou dobu. Výbor cestoval sem a tam a viděl ocelárny v nečinnosti a oceláře propadající zoufalství, terorizované Enochem. Vrátil se do Nového Damašku a viděl na vlastní oči, jak se produkce železných kolejnic zvětšuje. Kdo by pochyboval o takových důkazech? Výbor podal zprávu, že ocel nikdy nenahradí železo. S výjimkou několika speciálních užití bude železo navždy dominovat. Přijal rezoluci chválící Enocha za to, že učinil Damašek železným městem a pak byl rozpuštěn.

Slunce Nového Damašku bylo za zenitem a Enochovi nezbývalo již mnoho dnů. Žil je všechny zcela konzistentně. Žádný člověk ho neviděl jinak než v jeho síle. Jeho slabost byla neviditelná jako nahota. Jeho konec byl stejný jako konec starého dubu, který se naposledy vzepře bouři, aby náhle praskl pod svou vlastní vahou. Jeho moc se nikdy nezdála větší než v momentě jeho zlomu.

Ať už s tím John mohl něco udělat nebo ne, American Steel Company se sama dostala na pokraj bankrotu. Nemohla věčně produkovat ocelové kolejnice se ztrátou. Kdy tento souboj vzdá a zastaví se? Skaliska již byla na dohled. John je jasně viděl, ale z kurzu neuhnul. Klidně stál a fascinovaně čekal. Čím déle čekal, tím byla šance na záchranu společnosti nižší. Její důvěryhodnost upadala. To všechno věděl. „Tak na co čekám?“ ptal se sám sebe a oddaloval odpověď. Už dvakrát svolal schůzi ředitelů, aby jim předložil plán, jak opustit výrobu kolejnic a přeměnit továrnu k jiným využitím a pokaždé na poslední chvíli změnil názor.

Jednoho dne u snídaně ho elektrizovala krátká poznámka v novinách.

„Železárna v Damašku uzavřena.“

Pod tím byla tato depeše:

„Nový Damašek, 11. červen – Damašská železárna poprvé v dějinách uzavřela bez vysvětlení všechny své provozy. Enoch Gib je údajně těžce nemocen.“

John okamžitě pochopil, co to znamená. Nastal konec. Ověřil si telegraficky tuto zprávu a pak šel za Slaymakerem. Vyprávěl mu poprvé celou historii Nového Damašku, aby mu osvětlil, co se děje.

„Proč mi to teď vyprávíš?“ zeptal se Slaymaker.

„Není to úleva?“ řekl John. „Ta hrozná hra, co nás všechny skoro zruinovala, je u konce.“

„Musí tam být i jiné důvody,“ trval Slaymaker na svém.

„Přišel si se mnou o hodně peněz v American Steel,“ řekl John. „Teď to samozřejmě všechno dostaneš zpátky. A navíc tuhle informaci můžeš i výhodně využít. Kolem jsou dvě nebo tři stojící továrny na výrobu kolejnic, které se dají koupit za hubičku.“

Slaymaker nějakou dobu přemýšlel.

„Jdi na to,“ řekl. „Pomůžu ti.“

John potřásl hlavou.

„Je to jablko, do kterého nechci kousnout. Kdybych byl na tvém místě, věděl bych co dělat. To proto ti to říkám. Mě z toho ale úplně vynech.“

„Nevidím tu žádný důvod, proč bys měl zůstat mimo,“ řekl Slaymaker.

„Ani já ne. Neexistuje důvod. Řekněme, že jsem pověrčivý a nechme to tak.“

„Není to jablko náhodou červivé?“ zeptal se Slaymaker.

„Pro tebe ne,“ odpověděl John.

Nechal bankéře sedět na kraji jeho křesla. Když se vrátil do své kanceláře, čekal tam na něho Thane.

„Přišel nám telegram, že Enoch umírá. Myslel jsem, jestli bys nechtěl jet s námi.“

„Jak tu zprávu přijala paní Thaneová?“

„Navenek docela klidně,“ řekl Thane. „Ale nikdy nevíš.“

„Chtěla, abych jel také?“

„Věděla, že tě o to požádám,“ řekl Thane. „Máme ještě čas. Čeká nás na nádraží.“

John se otočil a odešel spolu s ním.