PETR SKARLANT
Pohyb vln, pohyb větru a pohyb sněhu
Lepší než televizor a než bačkory
je odcestovat k nejbližšímu moři.
Z nížiny vznést se vzhůru na hory;
vrcholky hor, když slunce zapadá, rudě hoří,
v horském i mořském vzduchu mozek tvoří,
před spoustou vod si utříbíš názory.
Kdo by nechtěl jednu horu nepokořit?
Stoupáš výš, výš… smrti navzdory.
Kdo se vrací z hor ducha, je jiný!
Jiný, jiný se vrací z hor poezie do nížiny.
Volný se vrací, rozvlněný od moře.
Malichernost se před spoustou vod rychle ztrácí!
Kdo v srdci hořekoval… se vrací… bez hoře.
Ještě ti v očích přelétají rackové, albatrosové
a jiní mořští ptáci!
V Alpách jde po louce Vladimír Nabokov
Vlak přijel; slunce se schovává za zídkou.
Jde v šortkách tlustý pán, má síťku na motýly.
rozběh se, zastavil, pak mávne se síťkou…
Motýl se zachránil, lovec propásl chvíli,
však lovec zdá se mít radost… až divokou;
motýl se vysmívá; muž: pocit štěstí sílí,
lokálka rachotí, o kov naráží kov;
jde v Alpách po louce Vladimír Nabokov.
Výsledek psaní je… lhostejný; psát je krásné.
Tak vede ke klínu miláčka stezička;
čím déle k slasti jdeš…Vyčká či nevyčká
babočka na stéblu? V údolí slunce hasne,
svítí jen vrcholy. Rus kráčí ke stanici.
Je slastné lovit, pak… po horách jít a snít si.
Zaslechnuté věty
Na Zemi Zlepšení života jde zleva
Chtěl bych slyšet jak se tvoje hrdlo směje
Stýská se mi po tvém zamávání ruky
Muž má více mladých sexuální družek
některé jsou chytré jiné půvabné
Jak školák v penálu má ořezaných tužek?
Co mám dělat? Ženě tělo uvadne.
Můj muž… ten je stále mladý, plný chuti.
Vy se ptáte, co ho do nevěry nutí?
On je samec, co si hledá samici.
Chce se plavit, když proud nese pramici.
Necítím se dobře navlečený do kožených bund
kůži nosí lůza darebáci z podsvětí,
je mi ale dobře v blízkosti všech mladých… ,
motorkář ten neví, co má vtipně odvětit,
od roku 56 raděj džínovinu, flanel s bavlnou,
svoboda je vlna… vlna za vlnou,
moře, vše co dýchá, co mě nechce svírat,
svoboda je vše, co nikdy netěsní,
skepse žádné nadšení a žádná víra,
fantazie črtá Paříž, kreslí sny.
Rozhodnutí o pěšině na Petříně
Skrytá stezka vede, pane, do věčnosti,
škvíra láká život, z něhož zbudou kost!
V této věci je věc jasná, slečinko,
půjdu s vámi, přitáhla mě cesta chtíče.
Kudy? Půjdu s vámi vaší pěšinkou,
co se dole vine a chce k zítřku klíček.
Jednou vypadá jak uslintaná tlama,
jindy zase podobu má něžných úst.
A chce líbat. Tvrdí: „Já jsem stále sama,
pojďte na procházku, ujdem spolu kus,
dojdeš se mnou ruku v ruce k mojí kapli,
kde se za vás, neřestníku, pomodlím.
Když je stezka suchá, nestyďte se naplít,
slova modlitby ach touha komolí,
celý večer objevujte pěšinu,
je dost dlouhá, léta leží ve stínu.“