Oficiální prohlášení pořadatelů uvádí, že na Metronome Festival Prague si našlo za oba dny, tedy pátek a sobotu, dohromady osmnáct tisíc návštěvníků. Což by mělo zhruba odpovídat loňskému počtu. Je ale fakt, že pravidelný návštěvník přehlídky se nemohl zbavit dojmu, že letos akce přilákala méně lidí než vloni.
  |
Možná to byl ale jen optický dojem, daný tím, že areál byl oproti minulým letům výrazně rozšířen. Bylo možné jej vlastně celý obkroužit po cestách, lemovaných stánky (většinou s jídlem a nápoji, tradiční festivalové „cetky“, oblečení a propagační předměty byly tentokrát v naprosté menšině) a návštěvníci se tak možná více rozprostřeli.
Potvrdilo se také to, o čem pořadatelé mluvili dlouho dopředu, totiž že kromě dobrého hudebního programu je pro ně prioritou návštěvnický komfort. Nejenže bylo všude nebývale čisto a například toalety by leckterý iks-násobně větší festival v zahraničí mohl Metronomu závidět, ale například od velké většiny stánků na rozdíl od minulých let prakticky zcela zmizely fronty. Což bylo dáno jednak navýšením jejich počtu, jednak tentokrát opravdu bezproblémovým a rychlým cashless systémem.
Královna Lenka
Je to možná paradox a bylo to i do jisté míry překvapení, ale vlastně největším zážitkem prvního dne Metronomu byl podvečerní sólový blok české zpěvačky a instrumentalistky Lenky Dusilové. Jednak proto, že bylo překvapením, jak přirozeně se popasovala s nevděčnou pozicí „rozjížděče“ programu na hlavní, největší scéně festivalu, jednak proto, že její současná hudba, velmi hledačská a emotivně mimořádně působivá, dokáže evidentně působit v jakémkoli prostředí - přizpůsobí se mu a to nejdůležitější přitom zůstane na svém místě. Dlužno také dodat, že toto jediné vystoupení se neneslo v retro duchu, typickém pro obě hlavní venkovní scény.
Takové dramaturgické pojetí ale samo o sobě vůbec nevadilo. Páteční Morcheeba má sice už nejzajímavější léta dávno za sebou, ale když v naprosto vyklidněném posazu pozvala fanoušky na procházku vlastní (a tedy i jejich) minulostí, nebylo to vůbec nepříjemné, zvlášť když je na zpěvačku Skye Edwardsovou stále hezký pohled.
Hlavní hvězdou večera byl Liam Gallagher se svým britpopovým retrem, které se netýká jen hitů z doby Oasis, ale i jeho současné sólové tvorby. Mohlo to být bez debaty dobré vystoupení, setlist byl postaven vysloveně „pro lidi“, kapela hrála, seč mohla a do mikrofonu zpíval jeden z nejcharakterističtějších hlasů „devadesátek“.
Metronome Festival Prague, Praha, Výstaviště, 21. 6. 2019 (Liam Gallagher)
Jenže - způsob, jak byl Gallagher s kapelou nazvučen, působil, jako by nástroje i zpěv zněly jen z pódiových odposlechů nebo pod nějakou duchnou či v tunelu. Na vině byl nejspíš lidský faktor - při Morcheebě na stejné scéně aparatura hrála výborně. Ani zvuková mizérie ale nezabránila fanouškům v radostných reakcích a jistému europoslanci-rockerovi asi ani nevadilo, že při finální Wonderwall špatně zní kytara: „ostré riffy“ songu si ve slastném vytržení sám odehrál na imaginární nástroj.
Živé exponáty
Hlavní zahraniční jména soboty byla čtyři. Britšítí Jungle předvedli velmi dobrou ukázku popového soulu, které by ale možná slušela spíš noční tančírna než odpolední open air prostředí. Jejich krajanka Anna Calvi je samozřejmě v prostředí alternativního rocku pojmem a na její více než hodinové vystoupení se dalo zírat bez dechu. Někomu možná dlouhá kytarová sóla vadí (v tomto smyslu je i tato stále ještě třicátnice také retro), ale komplexnost její hudby je prostě mimořádná.
Po pravdě řečeno, velmi mile překvapili Primal Scream. Přes obavy z „kočkopsa“, budou-li hrát probírku všemi dost rozdílnými etapami své kariéry jejich blok výborně držel pohromadě, kapela měla energii i potřebný atak. Mimochodem, když zpěvák Bobby Gillespie pro jistotu třikrát zopakoval, že píseň Swastika Eyes je protifašistická, jako by znal jednu ze smutných historek českých mediálních dějin, kdy Rada Českého rozhlasu v roce 2008 nařkla Rádio Wave z propagace fašismu, když právě tuto píseň uvedlo na svých vlnách.
Metronome Festival Prague, Praha, Výstaviště, 22. 6. 2019 (Primal Scream, Bobby Gillespie)
Večer a celý festival vyvrcholil skvělým koncertem německých elektronických legend Kraftwerk. Ti přinesli přesně to, co na nich svět miluje, čím změnili hudební dějiny a kvůli čemu je mají fanoušci dodnes rádi. Jejich retro v hudbě i videu je jako návštěva galerie moderního umění (kde ostatně jako „živé exponáty“ také hrávají), a jestliže snad někomu připadá jejich robotická stylizace až příliš „germánsky chladná“, měl by si o Kraftwerk něco nastudovat. Anebo jít na jiný koncert.
Jak totiž už bylo svrchu řečeno: komu by snad nevyhovovaly kapely střídající se na hlavních pódiích, mohl navštívit kryté scény s přehlídkou kontinentálních mladých objevů typu Kamp!, Ätna nebo The Ills, případně se zaměřit na domácí alternativní scénu, která se prezentovala například v sobotu při finále soutěže Czeching pod křídly Rádia Wave. Vybrat si mohl každý - a takový koncept festivalu dává smysl.
