Článek
Dvojnásobná wimbledonská šampionka se i po vážném zranění dokázala vrátit na kurty, a dokonce atakovat přední příčky žebříčku.
„Jestli to tehdy bylo štěstí, nebo neštěstí? Určitě jsem měla štěstí v nešťastné situaci. Abych byl upřímná, mohla jsem být už na hřbitově," vracela se k nepříjemné události z konce roku 2016.
Eskorta vede Radima Žondru, odsouzeného za napadení tenistky Petry Kvitové.
A připustila, že blízkost smrti ji dost změnila. „Dost jsem se dozvěděla sama o sobě. Vždy jsem věděla, že jsem bojovnice na kurtu, ale netušila jsem, jak umím zabojovat i mimo něj," prozradila.
Fyzický boj s někým, kdo na ni zaútočil, prý při osudném útoku podstoupila poprvé v životě: „Nikdy jsem se nepoprala ani ve škole. Byla jsem překvapená svojí silou. Vždyť mě mohl (již odsouzený útočník Radim Žondra) zabít."
„Ano, mohl mě zabít. Bylo mu jasné, že když ho chytí, půjde na dlouho do vězení (byl odsouzen na 8 let). Věděl, že útok ohlásím na policii a můžu ho identifikovat," nepochybovala Kvitová, že mohla být i zavražděna.
Tenistka Petra Kvitová během tiskové konference 23. prosince 2016 v Praze po operaci zraněné ruky.
Už si podle svých slov nepamatuje, jak dlouho mohlo celé přepadení trvat. Útočníka se nakonec zbavila tím, že mu nabídla peníze.
„Ptala jsem se, jestli odejde, když mu dám peníze. Ptal se, kolik mám. Řekla jsem, že deset tisíc. On chtěl čas na rozmyšlenou, ale já jsem odpověděla, že na něj čas nemám, protože musím (kvůli pořezané ruce) do nemocnice. Dala jsem mu peníze a on odešel. Kdybych mu nechala čas, možná by mě zabil," přemítá tenistka z Fulneku.
Pořezanou ruku jí nakonec chirurgové dali do pořádku natolik, že se mohla vrátit k tenisu na špičkové úrovni. Psychicky se ale s útokem ještě zcela nevyrovnala.
Petra Kvitová přebírá z rukou Steva Simona, výkonného ředitele WTA, Karen Krantzke Sportmanship Award.
„Dlouho jsem vůbec nevycházela ven. Byla jsem jen s lidmi, které dobře znám. Lidem teď vůbec nevěřím. Obzvlášť mužům. Možná proto teď žádného partnera nemám a jsem sama. Nemůžu ani nastoupit do taxíku, kde sedí muž. Když jsem ve městě na ulici, tak skoro běžím. Mám hrozný strach, že na mě někdo zezadu zaútočí," svěřila se britskému redaktorovi se slzami v očích.
Psychické následky řešila i s terapeutem, nyní však už v terapiích, které jí prý velmi pomohly, nepokračuje. Jistý klid na duši jí přineslo i Žondrovo odsouzení.
„Ano, vždy jsem chtěla, aby skončil ve vězení, a jsem ráda, že byl odsouzen," říká a dodává, že přítomnost u soudního procesu pro ni byl hodně nepříjemný zážitek: „Nikomu bych to nepřála!"
