Nedělní chvilka poezieCZ přináší básně Moniky Tintěrové (* 1991), která o sobě říká: "Moje kořeny jsou na Moravě, avšak boty mám ze svých toulek už dost prošlapané. Ráda hladím kočičí hřbety, piji černočernou kávu a chodím městem a lesem. Došla jsem až do Jeruzaléma, kde jsem začala hrát divadlo." Monika Tintěrová je hebraistkou, antropoložkou, herečkou. V současnosti připravuje povídkový debut. "Odmítám zatvrzelost srdcí a konvence. Těžko se mi žije bez slunce."
Tento blok poezie se skládá ze dvou částí, první jsou básně z let 2017 až 2019, druhá část je z cyklu Odcházení MT.
Rodinná oslava
Na rodinné oslavě
upadává vajíčko z chlebíčku a vlašák od huby.
Jo, budou Vánoce a
sousedi mají nemocnou babičku a to jejich děcko,
to je fracek.
Informace tečou proudem jak líh do krku - na zdraví.
Z pokoje se ozývají
první sprostý vtipy
a
řev - prosím, neříkej to! - spojenectví stokrát stvrzený a stokrát porušený.
Co se v mládí naučíme opakujeme do zblbnutí.
A tobě je milo v cizím dětským pokoji, s dítětem úplně
nepatřičným a nepříbuzným,
protože tu omylem
nejsi sama.
Každej se věnujete svýmu odposlouchávání ostatních
návodů na život
po svým.
Když se ho zeptáš, co dělá s tím legem řekne:
prostě
něco
až
to
bude,
tak se
to pozná.
Vyčkáváte oba.
Ale pak se zvedne.
Někdy to pozná jen jeden.
12/12/12
v kabince na záchodě
si někdo přál být myšlenkou.
A někdo jiný po mně chtěl:
Call your mother and tell her that you love her,
because you are the only person who knows how her heart beats from inside.
Toho i toho bylo na mě moc. Protože na myšlenky nemyslím.
A matčin tlukot si nepamatuju.
Trochu mi bylo líto,
že nemám takový odhodlání a sloní paměť.
Chtěla jsem se zhlédnout v zrcadle a pohledem nahmatat aspoň ty vidtelný kontury myšlenky na
matku.
Ale místo sebe na mě zíral imperativ
You,
look always right !
A tak k tomu dál už nic neřeknu.
2/11/18
Na Dušičky
jsme pily víno.
Náš hrob se vzdouval
a k čemu jsou svíčky na baterky, na to jsme nepřišly ani po dvou lahvích.
Na dortu se scvrkávaly jabka
jako tvoje tvář,
na které jsou meandry života vyvrásněný.
A hezký na něm bylo
už jen to listí
břízky ze hřbitova, nasypaný v krabici, jen tak
pro srandu
a Památku zesnulých lásek a vztahů
a tvejch narozenin, který už jsou
pro mě passé.
Ale stejně,
byl ten den, byl.
A víme o sobě.
Vlakem
Ve vlaku může vzniknout spoustu věcí, celá řada,
vyplněný tajenky
děti
orgastický setkání
opruzeniny
zpocený záda
jednoznačně daný odpovědi na svět, když je ti zakázaný kopat do sedačky, „protože pán spinká,
víš?“ nesmazatelný obrazy
zase těch polí a zase nebe
a zase balíků
A nebo
to můžeš všechno prospat.
Rádio 1
do rádia volala paní Květa z Vysočiny. Prosila o společnou modlitbu:
1 Otčenáš
a
2 zdrávasi.
Někdy to naše mluvení k Pánu Bohu chceme slyšet nahlas
a se svědky,
aby to nebylo tak jednostranný,
aby se aspoň v ozvěně v kuchyni ze starýho rádia
ozývala naše víra,
že jsme slyšeni.
A pak volal ještě pan David,
na konci se omluvil, že to zkazil, protože měl trochu trému.
doufám, že i s tím se počítá.
I.
u kuchyňskýho stolu
drobil jsi na bílej ubrus
skvrnitej
chleba z místního bistra.
Tam, v tom vnitrozemí
mezi kopcem a lesama
jsi mi mezi medem a horčicí
vyprávěl
o Báře
se kterou jste se bavili tím, že
jste procházeli společný facebookový známý
i ty cizí lidský žádosti.
My dva, řekls a zakousnul ses do párku,
jsme prej každej z jiný bubliny
II.
na lesní cestě
za zvuku našich
bot v jehličí a větvičkách
říkal jsi,
že do jedný básně se
nebe
lítost
a bolest nevejde,
že toho je na ni moc.
Mlčela jsem,
protože všechno z toho jsem cítila
a cítit
bylo taky moc.
III.
Někde mezi druhou skleničkou
a panákem jsme otvírákem
na konzervy načínali minulý vztahy.
Měla jsem pocit, že mě ty rybí kosti pomletý
s hezkýma vzpomínkama dohromady
propíchnou hrdlo
a navrhuju teda, je příště radši zašpuntovat
do tý vypitý vinný láhve
a poslat k vodě.
Rozvažuju
Rozvažuju
každý slovo
na misce vah:
to dobrý doleva
od srdce,
to pravý
se tíhou nezvedlo země,
leží tam
a já ho rozvažuju.
***
Za oknem
Za oknem mám zelenej igelit
přišli dělníci a přibyl tam
asi místo omítky,
co ji strhli dolů
není už teď možný
se ani projít,
po tom lešení,
co tam je už odpředtím.
Žádný velký možnosti
tu nezůstaly
jen nezbytnej kyslík
se sem nějak vždycky dostane.
Ne vždycky to pomáhá.
***
Všechno mi přijde milý a nevrásčitý
tady v těch zelenejch
loukách a lesích
autobusy, co v půl druhý vyplivujou školáky
na náměstí,
kde zvoní kaplička
a voní posekaná předzahrádka
paní ve s fialovým přelivem ve spodním prádle
s talířem buchet
a slunko do zad
a řeka taky
a ty taky_
ale že ne
mě to vodsaď pryč
jen to povidlo,
ta povidla,
na hubě
vezu si s sebou ku Praze
protože můžu
mohla bych být
tou tváří s celulitidou
na stechnech a chuchvalcem
křečových žil
a paní z pekárny
a slepice
tak strašně můžu
až se to nedá vydržet,
tyhle neomalený možnosti.
Odcházení MT
Hrnek
V bílým oprýskaným hrnku
s červeným florálním motivem byly každej večer odložený tvoje zuby,
když už je nebylo potřeba
na chleba
ani vítání nedělních hostů.
Když mi bylo pět,
děsily mě
když deset,
dloubala jsem do nich lžičkou a pozorovala, jak se nestrávený drobky dne mísí s vodou,
když patnáct, styděla jsem se.
Teď máš všechny zuby pohromadě
ve dne v noci.
Ale já se nemůžu ubránit pocitu, že život byl míň bezzubej,
když ty bílý hory z porcelánu zasazený do narůžovělý půdy
na noc zapadaly do zkalený tůně a když ten sériově vyrobenej hrnek z ČSSR ještě nebyl
na dně
jedné z mých krabic po tobě.
Bílá
26/11/18, vlak Brno-Praha, 23:05
zhublas
o další tři kila.
Tvoje tělo
se den po dni
nechává pohlcovat
bílou
přikrývkou, polštářem a prostěradlem.
Průhlední.
Poprvé jsem dnes viděla
Tvoje nahé nohy, odkrvené,
chodidla byla tak úzká,
že už by se určitě vlezla do černých polobotek.
Úzkostně jsi žmoulala
kus látky, až byla jako
drobenka na meruňkovým táči.
Čekám, až umřeš,
a stydím se na to čekat.
Až jednou přijdu
a z postele už bude koukat
jenom ruka, nebo rameno.
Až Tě ta bílá
zcela pohltí.
Zatím seš tam jen jednou nohou
ale kterou,
když jsem ti na obě dnes
tak hmatatelně navlíkala ponožky
s tvýma iniciálama
M.T.,
aby ses neztratila,
nemám jasno.
„Mám tu hlavu nějakou špatnou.“
„Ale to nevadí, babi.“
„Né, když to nevadí Pánu Bohu – “,
když ne mu,
tak mně ano.
Ale to Ti neřeknu,
bojím se, že by tě
postel sežrala
tou drzostí
o trochu dřív.
Radši tě chytnu za ruku,
abych s ní kdyžtak,
mohla aspoň chvíli zápasit.
„A Ty seš Miluška, že?
Ty seš hezká.“
Nejsem.
„Ale já jsem obědvala. Svíčkovou a knedle.“
Průhledný.
2 modrý tůně se mi vysmívají,
ale 2 úzký přímky neřeknou nic.
Čekám, až si začneme říkat pravdu,
když ne mu,
tak mně ano.
Dřevník
8.12.2018, Svitávka
Tak dneska
se to stalo.
Dřevník tvýho domu
byl srovnanej
se zemí.
A na dvoře se usebíral
cizí pes,
bílej, malej, na vysoké noze
opatřenej vodítkem,
nepříjemnej jak zbíječka rozetínající kus domu vpůl
osmé ráno.
A bylo to celý nepatřičný.
Ty ležíš pár metrů
od toho nesrovnanýho dřeva
úhledně poskládaná
jako na zimu,
každej kloub a kost,
jeden po druhým
na kusu polohovatelnýho prkna
pod bílou peřinou,
spořádaná,
v pořádku.
Všichni jsme,
ale stojí to za hovno.
Možná
Možná, že se mi to jenom zdá,
možná jenom proto, aby se v tomhle zamrzlým obraze něco pohnulo.
Možná, že proto jsem tě z kuchyně od remosky
přemístila sem.
A až bude tát, uvidím úplně normálně
zase mokrý prádlo na zeleným věšáku na zahradě
vztyčený
jak bílá vlajka míru.
Možná, že pak mi dojde, že je to smyšlený
příměří
to něco,
co mi teď uniká.
Jak pára od úst v nehybným obraze
domova,
když beru za kliku pokoje číslo 204.
Starý paní mají v ústech porcelán
Starý paní mají v ústech porcelán
a když mluví,
slyšíš jak jeden střípek ťuká o druhej
starý paní mají v ústech porcelán
a taky ve skleněných vitrínách
duhovej
s růžema
ladící s jejich stářím
starý paní mají v ústech porcelán
a v noci prázdnou výlohu,
na tu teď myslím nejvíc,
protože nevím kam ten,
co patřil tobě
jenom dát.
Není mi jasný,
kam zmizely meruňkový kompoty
15/2/19
Chodila jsem pro ně každou neděli do špajzky,
každej rok zavařená nová dávka
těch stejnejch meruněk.
sladko ve vzduchu,
teplo v kuchyni,
když jsi je mnula mezi prstama
a zbavovala je pecky
jak problémy
padaly do bílýho koše
těch neustále samozvanejch davů lidí,
když jsi vypeckovávala jejich duše
smíchem a černým kafem.
Nikdy mě nenapadlo, že z nich mohl vyrůst strom.
Pak je začaly střídat plechovky broskví,
to už jsi do schodů chodila v předklonu
a dveře zamykala čím dál častěji
a já si ničeho nevšimla
ani trochu.
A až dneska, když jsem příborákem klepala do víka
kupovanejch meruněk a víko luplo
došlo mi, že mi vůbec není jasný,
kam zmizely poslední meruňkový kompoty,
když vyklízeli dům.
Jestli je tam nechali těm novým
hostům, těm, kterým už z duše
nikdy nic nevyloupneš
a jestli jednou v červenci
na té náhle cizí zahradě spatřím
meruňkovej sad
nebo jenom prázdný skleněný zavařovačky
aspoň ty
že by mi to vyjasnily.
Už mě trochu unavuje
17/2/19
pořád ti psát tyhle milostný dopisy
a zároveň si je vyrývat do paměti
jak novou kérku do kůže,
kterou se před tebou bojím ukázat doteď.
A tak ten šípek, co mám na tvoji paměť na ruce
nikdy neuvidíš.
Stejně jako už nikdy
neupečeš bábovku
nevyžehlíš džíny na puky
nedáš mi horkou láhev do noh před spaním
nebudeš se smát do tří do rána a pak si to vyčítat
Proto už mě to unavuje –
jak láska k padlýmu, jehož památku mladá vdova oprašuje roztrhaným bílým kapesníkem –
protože ty jsi nepadla, ty jsi pořád tady,
unavená a dočista nepamětná
a tak já ji teď musím mít za nás za obě,
abych věděla, že jsi tu byla,
že jsem to zažila, že mi nezmizíš, že tě nezapomenu,
když budu žít
dál.
Ale už mě to trochu unavuje.
Takže kdyby ti to nevadilo,
lehnu si na postel vedle tebe,
vyhrnu si rukávy a budu ti vyprávět,
jak jsme se jednou smály tomu, co říkali v noční lince na Proglase.
Ale slib mi, že tě tím neunavím a že si to budeš pamatovat.
8/4
Pořád se mě ptáš, co mi nabídneš k jídlu
a kdo jsem, babi?
Nevím
a kdo jsi, ty?
nevíš.
Ale já jo,
takže jestli to chceš vědět,
dám si: mrkvovou polívku a ořechový rohlíky
MT
a sobotu podvečer v létě,
ptáci za oknem
i uvnitř
a Ty, kontrolující všechny z trojúhelníkově vykrojené záclony
za oknem.
A nemusíš nic vědět,
smát se,
slibovat
ženicha za rohem
a pán Bůh, že se postará.
Postačí, když nebudeš mít 40 kilo
a blbou polohovací postel
a vědět, aspoň jeden pitomej recept
a pak tě nechám
prospat dny
a pít čaj s brčkem
a nebudu se tě ptát,
co si dáš k jídlu.