Kdysi jste byl hudebníkem na plný úvazek, kde a jak začínala vaše muzikantská kariéra?
Ke klarinetu jsem dorostl na veselské lidušce. Její dlouholetý ředitel, vynikající muzikant a pedagog Milan Všetula mě pak přivedl k dechovce – napřed k té školní a později i do kapely Šohajé. V té době už jsem studoval na gymnáziu ve Strážnici, kde jsem načichl folklorem. Přes Martina Hrbáče mladšího a Juru Slováka mladšího jsem se nakazil Horňáckem. Pár let jsme pak spolu ve Velké u Minksů cvičili, vystupovali jsme jako muzika Prespolan.
Nelze také pominout, že jste účinkoval i s cimbálovou muzikou Slávka Volavého.
Vystupování s Cimbálovou muzikou Slávka Volavého – tehdy už s primášem Milošem Slováčkem – po boku klarinetové legendy Jury Mrenky bylo mimořádnou hudební školou. A v roce 1988 jsme s „mladýma“, což byli Janek a Martin Gajdovi, Magda Úprková dnes Múčková, Staňa „Kužełka“ Sukup a Jarin Chromeček, založili cimbálku Danaj. Při studiu na vysoké v Brně mi přibyly zkušenosti z hraní v Jánošíku (dnešní Vojenský umělecký soubor Ondráš, pozn. red.), do něhož jsem po škole nastoupil na základní vojenskou službu. Po vojně jsme se s primášem Karlem Martišem a dalšími absolventy začali hudbou živit. Coby cimbálová muzika Asenda jsme mimo jiné doprovázeli Jožku Černého.
Vedle rodného Slovácka hraje ve vašem folklórním a zejména v osobním životě významnou roli také Valašsko, je to tak?
Z Valašska, ze Štítné nad Vláří, pochází maminka. Tatínek je ze Žarošic. Poznali se za studií ve Zlíně a nakonec se kvůli zaměstnání i bydlení usadili na půli cesty – ve Veselí, kde tatínek dlouho pracoval v Železárnách. K folklóru z Valašska i Kyjovského Dolňácka jsem se dostal až v Jánošíku.
Muzika tak trochu může i za vaše manželství, že?
Ano, moje žena Kačka v Jánošíku tancovala v době, kdy jsem v něm sloužil. Začali jsme spolu chodit hned po mém nástupu, takže vojna byla velmi příjemným obdobím.
V rámci možností zůstáváte folkloru věrný i nadále. Do států, v nichž zrovna diplomaticky působíte, zvete moravské cimbálové muziky. Jak moc naše písničky zajímají lidi v daleké cizině?
Prezentování našeho folkloru je mimořádně vděčnou aktivitou ambasád a bývá vždy přijato s nadšením. Pro mě je samozřejmě výhodou, že moji kamarádi a bývalí spoluhráči u muziky zůstali. Pokud si vzpomínám, Danajáci za námi byli v Číně, Nigérii a Libanonu a například muzika Aleše Smutného přiletěla do Íránu. Možná ne všichni Veselané vědí, že současný ředitel veselské umělecké školy dříve primoval mimo jiné Ondráš.
Zahrajete si občas na klarinet? Třeba s některou z muzikantských návštěv?
Klarinet s sebou stále vozím, už si ale nevzpomenu, kdy jsem naposledy cvičil. S cimbálkami, které k nám přijedou, si vždycky rád alespoň zazpívám.
Moravské muziky ve vašich exotických působištích – to spojení slibuje spoustu jedinečných historek. Máte v paměti nějakou?
Nezapomenutelný zážitek mám třeba z Pekingu: Před překvapenou cimbálku nastoupila skupina dvaceti třiceti čínských bohemistů se sbírkou – myslím Sušilovou – moravských písní v ruce. Číňané si střihli hned několik známých špeků. U každé písničky ovšem zpívali úplně všechny zapsané sloky. Někdy jich bylo i přes dvacet!
Která místa, na nichž jste jako diplomat působil, vás oslovila nejvíce?
Všechny země, kde jsme žili, byli něčím jedinečné. Říká se ovšem, že každý diplomat si nejvíce pamatuje úplně první post a pak ten, kde poprvé sloužil jako velvyslanec. V mém případě jsou to Venezuela a Libanon.
Máte při výkonu svého povolání čas podívat se domů do Veselí?
Je jasné, že na Moravu ani zdaleka nejezdíme tak, jak by bylo vhodné. Diplomat vyslaný do zahraničí stráví v České republice jen pár týdnů v roce. V té době musíme zvládnout lékařské prohlídky, jednání na ministerstvu a dalších úřadech i každoroční poradu velvyslanců. S dětmi absolvujeme přezkoušení v české škole, obstaráváme další záležitosti. Do Veselí jsme se v posledních pár letech nedostali na více než pár dní o prázdninách.
Stihnete si během krátkých návštěv všimnout změn, jimiž vaše rodné město prochází?
Veselí se za poslední léta výrazně změnilo k lepšímu. Nejde jen o zrekonstruované historické budovy či náměstí, bohatý je i kulturní život. A z veselských atrakcí máme opravdu rádi zprovozněný Baťův kanál. Děti vždy stráví i spoustu času v lanovém centru vedle přístaviště.
Je něco moravsky specifického, s čím se ve světě nepotkáváte a co vám na diplomatických štacích chybí?
Myslím, že aby člověk bez úhony přestál dlouhodobé pobyty v odlišném prostředí, musí se naučit respektovat místní tradice. Chvíli to trvá, ale vždy si zvyknu vyjít s tím, co je v místě obvyklé a možné. A někdy mi to pak po odjezdu i schází. Například pohostinnost Arabů či Peršanů je jen těžko popsatelná, je třeba ji zažít. Občas si ale uvědomím, že něco domácího postrádám. Třeba v tropické Venezuele, kde nebyly po ruce vrby, se velikonoční pomlázka pletla z bambusu opravdu blbě. V přísně islámském Íránu mi z moravského životního stylu chybí slivovice, klobásy a slanina.
Miloš Kozumplík
Velvyslanec Svatopluk Čumba se narodil v roce 1967 v Kyjově. Po studiu na strážnickém gymnáziu navštěvoval VUT v Brně, kde v roce 1990 promoval. O pět let později se věnoval diplomatickému studiu na Stanfordově univerzitě v Kalifornii. Vzdělával se také na Diplomatické akademii Ministerstva zahraničích věcí. V diplomatických službách působil ve Venezuele, Číně, Nigérii, Španělsku a Libanonu. V současnosti je mimořádným a zplnomocněným velvyslancem v Íránu. Hovoří pěti cizími řečmi, zná základy arabštiny. „Myslím, že v podmínkách českého ministerstva zahraničí a diplomatické služby obecně nejsou mé jazykové znalosti až tak výjimečné. Angličtina je pro diplomaty zásadní, francouzština užitečná. A solidní španělština nám ve světě vždy otevřela dveře do komunity 'latinos'. Ruštinu občas používám, portugalštinu už moc ne,“ říká o své jazykové výbavě. Je ženatý, má tři děti.
