Po otočce o sto osmdesát stupňů a po klamných předpovědích člověk začíná mít pochybnosti o klimatologii a klade si otázku:

Komu a čemu věřit?

„Můžete klamat určité lidi po určitou dobu, ale nemůžete klamat všechny lidi po všechen čas.“
Abraham Lincoln

Skutečnost, nebo klam?

Nepohodlná pravda zeleného hnutí je, že předpovědi o nevyhnutelných ekologických pohromách se nenaplňují. Popírači změn ovzduší tvrdí, že všechny jsou falešné, ale to nemusí být tak docela pravda. Některé katastrofy mají přijít až někdy v polovině století a to se už mnozí z nás nedozvíme, zda se staly nebo ne.

Zato víme, co bylo. Pamětníci si vzpomenou, případně s pomocí internetu si připomenou, co všechno mělo k jistému datu postihnout matičku Zemi, a když termín prošel, modrá planeta se točí dál kolem své osy, jako by se nechumelilo.

Zde jsou snad ty nejvýznamnější:

1971: Profesor Paul Ralph Ehrlich ze stanfordské univerzity u příležitost první výročí Dne Země předpověděl že ochlazování ovzduší způsobí katastrofální změny. Například: „Velká Británie bude na konci století jednoduše skupinou malých, zbídačených ostrovů, obývaných asi sedmdesáti miliony hladových lidí.“

1977: Dr. Lowel Ponte, uznávaný ekolog futurista, v často citované stati Cooling napsal, že když bude ochlazování pokračovat a nic se s tím neudělá, vypukne po roce 2000 ve světě hlad chaos.

1987: Když ochlazování zpochybnila sama slovutná Americká národní akademie věd, jeho místo zaujal pravý opak. Dr. Noel Brown, ředitel Programu OSN pro životní prostředí, sdělil tiskové agentuře Associated Press, že vlády mají deset let na to, aby vyřešily problém skleníkových plynů. Když oteplování bude pokračovat, zvedne se hladina oceánů natolik že, „celé národy budou smazány z mapy“.

1989: Britský deník The Guardian napsal, že podle Světové zdravotnické organizace „během příštích deseti let bude na španělském pobřeží obvyklou nemocí malárie. To znamená, že důsledky globálního oteplování se zabydlují v průmyslově rozvinutých zemích.“

1990: Australská tisková agentura ABC ohlásila: „Když si uvědomíme, že nám vědci OSN dávají deset let k záchraně tropických pralesů a nic se nedělá, Madagaskar může zmizet během příštích pěti let.“

1991: Edvard Goldsmith, uznávaný a oslavovaný ochránce ovzduší a filosof, prohlásil: „Britské a americké zdroje petroleje se do roku 2000 zmenší na čůrek. Zničení ozónu a globální oteplování povede k nedostatku potravin, ale bohatý Sever získá dočasnou úlevu nákupem potravin z jižních zemí. Nepokoje hladovějících lidí a následná politická nestabilita bude na Severu potlačena vojenskou silou. Opravdu černá budoucnost, pokud nezměníme způsob života… Jestliže se okamžitě nepřijmou rázná opatření, skleníkový účinek se během 12 až 15 let stane nezastavitelný.“

1993: Thomas E. Lovejoy, americký biolog, si zalicitoval: „Většina bitev o zlepšení ovzduší bude vyhrána nebo ztracena během devadesátých let. V příštím století bude už pozdě.“

2011: Mezinárodní atomová agentura „po dosud nejdůkladnější analýze“ prodloužila lhůtu o pět let a varovala, že pak bude zcela nemožné udržet oteplování planety na bezpečné úrovni. Vyhlídky na potlačení změn podnebí „budou ztraceny navždy“.

Když se předpověď nesplní, nikdo si nesype popel na hlavu, nikdo nepřijde o vědeckou pověst, na nikoho se neukazuje prstem jako na falešného proroka. Jede se dál. Klimatologové převléknou plášť jako dr. Erhlich, který dnes vyznává oteplování, a příchod Soudného dne se zcela jednoduše oddálí. Podle mezivládního panelu Světové meteorologické organizace nastane tepelná Apokalypsa v roce 2030.

Komu a čemu věřit?

Po otočce o sto osmdesát stupňů a padesáti letech mnoha nenaplněných předpovědí člověk začíná mít podezření, že za klimatickým panikářstvím a hysterií se skrývá ještě něco jiného nežli obavy o osud lidstva. A to něco je nejspíše mnohamiliardový zelený průmysl, který z našich obav těží. Je spojen pupeční šňůrou peněz se vstřícnými vědci, odborníky, ekology, sociology, žurnalisty, nevládními organizacemi, agenturami OSN a jinými šiřiteli poplašných zpráv.

Pro politiku je ekologie požehnání. S ní na štítě se lze probojovat k moci. Je svatosvatá jako mateřství. Kdo se jí ohání, může hlásat, co se mu zlíbí. Nezodpovědně a beztrestně.

Většina našich politických vůdců se předhání v obraně něčeho, co se neděje, a v jeho jménu nás žádají, abychom přinesli oběti na oltář podnebí. Američané se z toho vyzouvají, Číňané dostali výjimku až do roku 2030, na Indech a ostatních Asiatech, Afričanech a celé Latinské Americe nic moc žádat nemůžeme, mají také právo na vyšší životní úroveň, jdou na to postaru, neboť zelená cesta je příliš drahá.

Jak to vypadá, neseme my, Evropané, zelené břímě sami. Až se docela, ale totálně „uzeleníme“, všichni ostatní budou daleko vpředu a naši potomci nám budou vyčítat, že jsme zaneřádili životní prostředí solárními panely, automobilovými bateriemi a jiným svinstvem, s nímž si neví rady.

Když naši mocipáni sledují na televizní obrazovce náměstí a ulice plné lidí a čtou nápisy na standartách a plakátech nad jejich hlavami volající po záchraně matky Země, pokyvují hlavou a jsou nadmíru spokojeni. Je to nesrovnatelně lepší, než kdyby se takové davy dožadovaly sociální spravedlnosti nebo, nedej bůh, lidé křičeli: „Jděte od válu, zloději zkorumpovaní!“ Kdyby zelené hnutí nebylo, musela by jej vládnoucí elita vymyslet.

Americký společenský kritik H.L. Mencken řekl, že „celý smysl praktické politiky je udržovat obyvatelstvo ve strachu a úzkosti pomocí nekonečné série smyšlených šotků“.

Naše osvícené jednadvacáté století má šotků na rozdávání, a to nejen klimatických, ale také politických. Jde o to, abychom nenechali strach a úzkost, které vzbuzují, určovat náš osud.

Psáno pro televizi Prima