Vojtěch Kotecký: Ministerstvo životního zemědělství?

Ministerstvo životního zemědělství?

Licence | Některá práva vyhrazena

Foto | Wikimedia Commons

Něco podobného před dvěma lety nadhodil volební program ANO. Ministr životního prostředí Richard Brabec tehdy argumentoval, že sloučení by pomohlo tam, kde se agendy překrývají, ale oba resorty neumí pracovat společně. Myslel to viditelně upřímně.

Různé variace na stejný plán v podstatě dávají smysl. Resort životního prostředí po léta sloužil jako vymezovač mantinelů. Tu a onde nakreslil čáru (nebo přesněji: se snažil nakreslit čáru), přes kterou se nemá překračovat. V přírodní rezervaci neplatí stejná pravidla jako v hospodářském lese; právo myslivosti se nemůže vztahovat na vzácné druhy zvířat; farmářovo svobodné podnikání končí tam, kde močůvka stéká do potoka. Někdo musí občas bouchnout do stolu a hájit čistou vodu, zdravé lesy či půdu nebo život v polní krajině. Je to úctyhodná a důležitá role, která nám připomíná, že česká krajina skrývá i jiné než produkční hodnoty.

Proto a právě proto se návrhy na sloučení ministerstev životního prostředí a zemědělství několikrát v minulosti objevily před volbami. Očividně měly ekologickému resortu přistřihnout křidýlka. Ale po volbách vždy opět rychle skončily. Přinejmenším jednou celý plán v jednáních o koalici vetovala TOP09; jindy nejspíše skončil proto, že bylo potřeba dostatek ministerských křesel k rozdělení.

Jenomže vymezovač mantinelů nestačí, pokud potřebujeme proměnit způsob, jak o krajinu pečujeme. Druhově pestré lesy, návrat humusu do půdy, obnova malých mokřadů nebo rozptýlené zeleně nemohou být jenom mantinelem. Musí patřit mezi středobody hospodářského modelu farem nebo lesních podniků. A to se nemůže stát, pokud oba současné resorty nebudou pracovat společně, se společným cílem a společným postupem. Potud nový návrh – který je očividně míněn přesně opačně než jako přistřihávání křidýlek – dává perfektní smysl. Přesto je důvod k několika pochybám.

Za prvé ekologická vylepšení minulého čtvrtstoletí se dařila také díky tomu, že součástí struktur českého státu byl vždy jeden úřad a jeden ministr, kteří měli starost o zdravé prostředí za prvořadý úkol. Ale šéf nového superresortu by byl asi hlavně ministrem zemědělství a krajiny. Nebo v lepším případě krajiny a zemědělství. Na zbytek agendy – čistý vzduch, recyklaci odpadu a klimatickou politiku, toxické látky nebo prostředí ve městech – bychom napříště měli ministra životního prostředí na čtvrtúvazek. Přitom osobní čas a pozornost šéfa ministerstva bývají ve vládních jednáních hodně důležité.

Za druhé sebelepší plán neřeší institucionální nerovnováhu dvou resortů. V posledku by se přece nesloučilo (větší) ministerstvo zemědělství s (menším) ministerstvem životního prostředí. Sloučilo by se ministerstvo zemědělství s šestým patrem ministerstva životního prostředí. (V šestém patře na Vršovické 65 sídlí těch několik odborů, co mají na starosti přírodu, krajinu, půdu a podobné agendy.) Přitom ani sebesilnější a sebevizionářštější ministr nedohlédne do nižších úrovní úřadu, kde by v každodenním řízení agrární aparát měl obrovskou početní i mocenskou převahu nad ochranou přírody.

Česká ministerstva v zoufalé míře trpí tím, čemu se říká resortismus. Nejde jenom o roztříštění úkolů do separovaných a uzavřených domečků, kam jim nikdo jiný nemá lozit. Především samy sebe nevidí jako součást jednoho státního aparátu jako týmu, který má společnou agendu, společné cíle, společný postup a dílčí úkoly rozdělené mezi jednotlivé členy, tedy ministerstva. Často postupují a uvažují spíše naopak: coby vůdce svého oboru, který sice řídí a organizuje, ale také reprezentuje vůči zbytku státu. Potom ale není divu, že sama v sobě vidí především advokáty své agendy a ve druhém resortu protivníka.

Občasné tenze bývají běžné také ve světě. Asi se jim nedá vyhnout. Koneckonců někdy jsou zdravé – potřebujeme, aby ministerstvo životního prostředí střežilo krajinu před nadměrnou exploatací nebo ministerstvo financí státní kasu před všemi ostatními. Jenomže v Česku se resortismus stal ústředím organizačním principem státu. Proto je také škoda, že vytváření ucelené, provázané a nezávislé státní služby skončilo na půli cesty. Patrně by bývala postupně, krok po kroku posilovala vědomí úředníků v jednotlivých resortech, že jsou součástí většího celku.

Pokud se totiž – řečeno jazykem byznysu – z fúze dvou ministerstev nemá stát spíše nepřátelské převzetí, musí nejprve skončit studená válka mezi nimi. A to se jenom sotva může podařit, dokud v resortu vidí středobod své identity.