Richterova hudba ve skvělém podání Czech Ensemble Baroque učarovala

Vlastně přesně nevíme, kde se František Xaver Richter narodil. S otazníkem se uvádí moravské městečko Holešov. Jisté však je, že tento hudebník, žijící na pomezí dohasínajícího baroka a klasicismu, se vyprofiloval jako nejdůležitější osobnost hudební kultury Štrasburku své doby. Richterovu hudbu oceňovali už jeho současníci. Po skladatelské stránce se stal prototypem konzervativního barokního stylu s příměsí klasicistních prvků, jeho kompozice oslňují virtuózní polyfonií, ale i neobyčejně svěží melodikou, která učarovala i samotnému Wolfgangovi Amadeu Mozartovi.

První skladbou večera bylo Miserere f moll (Žalm 51), napsané Richterem pro velkopáteční obřady ve štrasburské katedrále v letech 1770–1773. Úvodní tři sborová čísla jsou prostoupena sólovými linkami sopránu, tenoru, altu a basu. Z Asperges me se vyloupla čtyřhlasá, kompozičně vytříbená fuga. Auditui meo bylo sólovou příležitostí pro sopranistku Pavlu Radostovou, která potěšila vkusnou intonací a správným frázováním. Její interpretace vychází z dobré znalosti praxe a osobního prožitku, včetně cítění vnitřního rytmu fráze, jejího napětí a uvolnění. Její schopnost velké gradace však byla na vysokých tónech dynamicky předimenzovaná.

V následujících částech se sólově představili také mužští protagonisté Piotr Olech, Jakub Kubín a Jiří Miroslav Procházka. Všichni zmínění potěšili vytříbenou intonací, hlasovou flexibilitou, zřetelnou artikulací a elegantními ozdobami, jež nebyly mechanické, ale naopak optimálně živelné a přinesly přesně to, co lze očekávat od jejich funkce: vzbudily pozornost a dokreslily obsah zpívaného textu. Podmanivě vyzněl duet Benigne fac, Domine, zvláštně pojící hutný barokní kontrapunkt s klasicistně svěžím výrazem.

Následovala Richterova vrcholná kompozice Super flumina Babylonis (Žalm 137). Už její úvodní část, koncipovaná jako excelentní dramatická předehra neapolského typu (do praxe ji zavedl Alessandro Scarlatti), vyzněla impozantně v mohutném mollovém akordu a následnou obloukovitou melodií velkého napětí. Rychlejší předivo intonačně kultivovaných smyčců barevně okořenily dřevěné a žesťové nástroje v delších souzvucích i sólových vyhrávkách.

Samotná šestidílná skladba se rozezněla v sborových i sólových číslech jako hudba radostná, vzrušující, chvílemi až výrazově opojná. Suverenita Richtera jako skladatele čišela místy z hudební faktury se sebevědomou asertivitou. Z pěveckých představitelek nejvíce zaujal technicky i výrazově lahodný soprán Markéty Böhmové, která svůj interpretační projev dokázala nejlépe vyvážit a přitom vystihnout povahu zpěvního partu s přirozeným modelováním melodické linie, noblesních koloratur a plastickým stínováním kinetické energie. Standardně solidní byl rovněž zpěv Kamily Mazalové i mužských sólistů, kteří drobné intonační nepřesnosti v ornamentice vyvážili dramatickým tahem.

Ensemble Baroque Choir pod vedením sbormistryně Terezy Válkové přesvědčil, že se jedná o těleso ideálně poučené i zanícené. Sbor se prezentoval jako komplexní organismus s velkým hudebním cítěním a zvukovou kultivovaností. Ensemble Baroque Orchestra patří už léta k nejzkušenějším souborům provozujícím starou hudbu na historické hudební nástroje. Jejich interpretace mne toho večera přesvědčila, že techniku hry hráči nevnímají izolovaně od hudebního myšlení a estetických premis tehdejší doby. Jakoby skutečně jedna složka byla klíčem k pochopení druhé. Orchestr si pozorně a často kontroloval ladění a šetrně a účelně pracoval s výrazovými prostředky v artikulaci, frázování a agogice. Jeho hra byla plastická, vylučovala jakékoliv kompromisy a potěšila naopak šarmem, vkusem a vlastním názorem.

Ensemble Baroque Orchestra pod taktovkou Romana Válka mě přesvědčil, že žádné dogma v transparentní interpretaci staré hudby neexistuje. Válek dokázal všechny interpretační aspekty podřídit Richterově skvostné hudbě: rytmická uvolněnost a agogická flexibilita vycházely z vytříbené a vnitřně prožité stavby jednotlivých frází i celkové tektoniky. Souhra, přesvědčivá artikulace, kantabilní linie a další výrazové prostředky byly v podání orchestru ideálně vycizelované a energické. Oceňuji rovněž volbu umírněných temp, jež poukázala, že síla hudby nezáleží pouze v rychlosti, ale zejména ve schopnosti hrát neotrocky, řečeno slovy Carla Philippa Emanuela Bacha zněla „z duše a ne jako vycvičený pták“.

Hudba Františka Xavera Richtera je sama o sobě nesmírně krásnou a živou hodnotou, kterou stojí za to objevit. Když se navíc rozezní v takovémto ztvárnění, může to o talentu českého mistra na přelomu hudebních slohů leccos objasnit a napovědět. Stačí pouze odhodit všechny zábrany a otevřít své srdce.

Hodnocení autora recenze 95 %