Hrrr na konzervativce! Na premiéře Dalibora se bučelo

Na sklonku divadelní sezony, ve čtvrtek 27. června 2019, se v pražském Národním divadle konala premiéra Dalibora. Tato Smetanova opera je stejně jako Libuše nebo Prodaná nevěsta vnímána jako národní klenot, s nímž je radno zacházet v rukavičkách a s největší obezřetností. Vždyť v ní vystupuje český král Vladislav II. Jagelonský, mýty opředená věž Daliborka a její nedobrovolný obyvatel Dalibor z Kozojed, odbojný rytíř, který vešel do českých pořekadel jako ten, jehož nouze naučila housti.

Nebyl by to ovšem tandem Daniel Dvořák – Jiří Nekvasil, osvědčený tým scénografa a režiséra se zdravou dávkou rebelství, aby svým Daliborem nenadzvedli uctívače piety ze židlí. Kdo zažil před lety premiéru jejich Prodané nevěsty věděl, že se máme na co těšit. Ano, opět jsme mohli slyšet bučení, pískání a výkřiky ‘hanba’ na otevřené scéně.

V čem se tedy inscenátoři dotkli natolik vkusu tradičního publika, že vyvolali projevy nevole? Předem budiž řečeno, že příběh funguje, pěvci jsou herecky dobře připravení a představení má tah. Láska mezi Daliborem a Miladou, která jej obvinila u soudu, dostala do vězení a nyní ho z něj chce vysvobodit, je podána zcela tradičně. Nejsou zde žádné novodobé interpretace, jež by například módně vykládaly vztah Dalibora a Zdeňka jako homosexuální partnerství (a že se o tom dost naspekulovalo na základě žhavých árií Dalibora!). Ne, o nic takového režie neusiluje. Reakce vlastně vyvolaly jen povrchní důvody, jako že král Vladislav ve třetím dějství přichází polonahý do lázně obklopen jakýmsi harémem sličných lazebnic a používá jako župan či osušku šarlat se státním znakem lva. (Kostýmy Zuzana Bambušek Krejzková.) Zbytečná obscénnost, nebo režijní záměr? Řekneme si později.

Každopádně nová inscenace zvedla z opery prach a sedimenty, jež mohou být pro pozornost dnešního diváka dusivé. České přebásnění Wenzigova libreta (Libuši i Dalibora napsal německy) z pera Ervína Špindlera, tehdejšího zaměstnance pražského magistrátu a později tajemníka okresního úřadu v Roudnici nad Labem, je opravdu již těžko stravitelné. Slovo ňadra zaslechneme asi stokrát, a také různé archaizující patvary, které čeština snad nikdy ani neměla. Jak vidno, některá dědictví po politicích již zůstanou trvalá.

Proto si cením snahy neudělat z Dalibora tříhodinovou akademickou epopej v muchovských řízách. Estetika scény připomíná spíše film nebo temné prostředí počítačové hry s pomocnými postavami rytířů v brněních, akce se volně přelévají do různých úrovní hradu: dolů do vězení, vzhůru do paláce. Hodně se využívá efektů jako umělá mlha a pod její rouškou se stihne během orchestrální mezihry obměnit scéna. Opona tak nepřerušuje sledování děje.

Scéna Daniela Dvořáka je moderně odlehčená, zaujme vždy jeden výrazný prvek, jako vysoký zářivý trůn v prvním dějství, na němž se král během soudu může lehce otáčet jako v manažerské židli, nebo lesklá černá plocha se zajímavě nasvícenými konturami hradeb, Daliborova cela obklopená volně plujícími mraky, či vtipná královská lázeň připomínající něco mezi vířivkou a zlatým solárkem (třetí dějství).

Dalibor z Kozojed se provinil tím, že jako pomstu za smrt milovaného přítele Zdeňka vyplenil hrad, zabil purkrabího (bratra Milady) a vypálil přilehlou vesnici. Podle dnešních měřítek by nebyl hrdinou, ale teroristou právem odsouzeným na doživotí. Nicméně své činy u soudu hrdě přiznal, a ještě vyhrožoval králi, což zřejmě bylo v dřevních dobách natolik mužné gesto, že si tím získal přízeň lidu i lásku Milady. Milada pak spolu s Jitkou, Daliborovou schovankou, kuje plány na vysvobození milovaného rytíře. V přestrojení za chlapce se vetře do přízně starého žalářníka a získá tak přístup k přísně střeženému vězni. Přináší mu housle, odhalí svou totožnost a Dalibor se do ní zamiluje. Jejich plán na útěk je v poslední chvíli prozrazen, Milada smrtelně raněna v boji a Dalibor sám naběhne nepříteli na meč.

Smetanovo drama wagnerovských parametrů vyžaduje také velké hlasy, zde skutečně není malých rolí. Dramaturgii se je povedlo najít mezi českými a slovenskými pěvci. Jako magnet na diváky funguje jméno Adama Plachetky, jehož se podařilo získat pro roli krále Vladislava. Hvězdný basbarytonista tu jde doslova s kůží na trh, když jeho postava zvolna kráčí do lázně oděná jen bederní rouškou se suitou společnic v patách. Mně ten pohled nijak neuráží a pošklebky, na něž nejspíš není zvyklý, si Plachetka nezaslouží. Vidíme tu panovníka ve dvou rovinách – jinak vystupuje u soudu, před tváří lidu, a jinak rozhoduje o Daliborovi v soukromí, když mu v noci donesou zprávu o spiknutí a snaze Dalibora osvobodit. Rozhodne o jeho likvidaci, mezitím co se převaluje po koupeli v županu, jen tak, bez emocí a skoro se zívnutím. Známe to z historie i ze současnosti, skutečné politické cíle se domlouvaly vždy v zákulisí, v antických lázních, nebo v restauraci…

I když Adam Plachetka se objeví jen na začátku prvního a třetího dějství, jeho zpěv a výraz vás přitahuje v každém taktu, nutí se do něj zaposlouchat, prostě vás zajímá, nejen jako skvělý pěvec, ale pro charisma, jaké kolem sebe šíří. Jeho královské roli to nesmírně svědčí. Naopak Daliborovi se této schopnosti nedostávalo, slovenský tenorista Michal Lehotský není až tolik herecký typ hrdinného milovníka. Jejich společná vrcholná scéna s Miladou ve vězení mi připadala asi nejdelší a nejméně zajímavá z celého představení. Nedají se mu upřít pěvecké kvality; co měl, to spolehlivě vyzpíval, a to vůbec není málo. Part Dalibora je hodně náročný a Lehotský na něj má. Nicméně ten zpěv nedojímal, působil občas nuceně až ukřičeně, kantilény nespojitě.

Sympatičtější milovník byl Vítek v podání Jaroslava Březiny. Jeho role zbrojnoše je krátká, ale vydařený duet s Jitkou (Alžběta Poláčková) působil mile a přirozeně, byl to nejoptimističtější úsek této temné opery. Alžběta Poláčková mě překvapila hlasovou nosností a průrazností, s jakou vynikla nad rozbouřeným orchestrem a byla i rovnocennou partnerkou dramatickému sopránu Dany Burešové. Možná jsem to již někde psala, ale mám dojem, že její hlas se stále vyvíjí a dávno vyrostl ze škatulky mozartovských a komorních pěvkyň, do níž jsme byli zvyklí ji zařazovat. S Danou Burešovou předvedly skvělý duet Jitky a Milady, energický, sladěný, velkolepý.

Dana Burešová sklidila právem největší potlesk, Milada představení prakticky táhne od začátku do konce, nechybí v žádném jednání. U soudu vystoupila v zajímavé smuteční róbě s fotkou mrtvého bratra na sukni, pak měla kalhotkovou roli v převlečení za žalářníkova sluhu s chlapeckým účesem nakrátko, a v posledním dějství se staví do čela vzpoury a zahyne v boji, jen krátce před samotným Daliborem. Její dramatický soprán kraloval nad plény orchestru i sboru, nikdo na dynamice moc nešetřil. Předvedla spolehlivý, bezchybný a přesvědčivý výkon.

Roli starého žalářníka Beneše hezky ztvárnil basista Jiří Sulženko, měl ve své roli hned několik náročných, extrémně hluboko položených pasáží. Člověku bylo až líto toho starého poctivce v Sulženkově provedení, jenž Daliborovi věnoval pro potěchu své vlastní housle, a Milada ho obelhala a hodila na něj ještě podezření z korupce. V jednom místě žalářník zpívá „Kterýpak Čech by hudbu neměl rád“, což světelná režie zdůraznila nasvícením českého znaku nad jevištěm.

Takových narážek, národních i politických, najdeme v inscenaci více. Například když Vladislav přemítá nad vládnutím – „Krásný to cíl panovníku kyne, když v míru jen života proud mu plyne a volně živ jest povinnostem svým.“ – a režie nasvítí dvě prázdné lóže, prezidentskou a primátorskou. Nikde nikdo, kultura není v oblibě této politické reprezentace a na premiéry se nechodí… Sice se objevil ministr Antonín Staněk, ale u toho zase není jasno, zda ještě je, či není ministrem. A po nočním projevu v parlamentu, kdy radil Národnímu divadlu rozprodat budovy, aby si vylepšilo rozpočet, nebude jeho popularita v souboru stojícím na pokraji stávky asi vysoká.

Operu s orchestrem nastudoval dirigent Jaroslav Kyzlink. Opřeli se do Smetanovy partitury s velkou energií a chutí, hudba šlapala vpřed, bez větších nedostatků a s brilantně zvládnutými sóly. (V jednom místě se sbor za scénou rozešel s tempem orchestru, ale to je asi jediná výtka, která s dalšími reprízami může zmizet. Sbormistr Pavel Vaněk.) Některé instrumentální sólisty vytáhla režie nahoru do představení, například Ondřeje Háse s houslovým sólem nebo harfenistky Ivanu Pokornou a Barboru Váchalovou stylizované jako múzy s věnci na hlavách. Podobné nápady a drobnosti (například vtipný náznak tance rytířů v brnění) z tohoto představení dělají zajímavější podívanou. Rozhodně stojí za vidění!

 

Hodnocení autorky recenze 80 %