Seznamka
Profesor Martin C. Putna
Autor: Wikipedia.org / Creative commons
„Ježíš vstoupil na loď, přeplavil se na druhou stranu a přišel do svého města. A hle, přinesli k němu ochrnutého, ležícího na lůžku. Když Ježíš viděl jejich víru, řekl ochrnutému: „Buď dobré mysli, synu, odpouštějí se ti hříchy.“ Ale někteří ze zákoníků si řekli: „Ten člověk se rouhá!“ Ježíš však poznal jejich myšlenky a řekl: „Proč o tom smýšlíte tak zle? Je snadnější říci ‚odpouštějí se ti hříchy‘, nebo říci ‚vstaň a choď? Abyste však věděli, že Syn člověka má moc na zemi odpouštět hříchy“ – tu řekne ochrnutému: „Vstaň, vezmi své lože a jdi domů!“ On vstal a odešel domů. Když to uviděly zástupy, zmocnila se jich bázeň a chválily Boha, že dal takovou moc lidem.“ Mt 9,1–8 (ČEP)
Sestry a bratři, příchozí a přátelé,
v té evangelní perikopě něco chybí! Ale prosím jich, co by tam tak asi chybělo? Vždyť je tam všechno, co má v pořádné evangelní perikopě být: Je tam trpící člověk, Ježíšova moc duchovní, pochybovační doboví flanďáci – pardon, „znalci Písma“ – i davy, které mají rády podívanou. Někdy zázrak – někdy popravu.
Jářku, a přece tam něco chybí. Na vnější rovině chybí v Matoušově příběhu spousta konkrétních detailů – kdy, kde a jak se to přesně stalo. Těch detailů, které v paralelních verzích dodávají Marek (Mk 2,1–12) a Lukáš (45,17–26). Matouš například neříká, že město se jmenovalo Kafarnaum. Neříká, že Ježíš učil u sebe doma. Neříká, že měl na přednášce tak narváno, že ochrnutého k němu museli dopravit nouzovým východem, totiž dírou ve střeše. Ale to by nevadilo. Jsou přece příběhy, které jsou ještě stručnější. Jsou ještě lapidárnější, opravdu osekané na „lapides“, základní kameny děje – a přece jsou úplné a ucelené, protože dostatečně poukazují na kámen úhelný, „lapis angulis“, čili kámen pohoršení, „lapis offensionis“ – čili na Ježíše.
Jářku, o detaily opravdu nejde. V Matoušově vyprávění chybí jedno slovo. Slovo zato úplně základní. „Přinesli k němu“ – kdo? „Jejich víru“ – čí? „Ochrnutému“ – komu? „Jejich myšlenky“ – čí? „Zástupy“ – jaké? Kdo to byl? No, byli to nějací lidé z onoho města, tedy zřejmě z Kafarnaum, a z okolí. Nějací přátelé onoho ochrnutého a nějací místní zbožní vzdělanci. Pardon, já jsem je nazval rovnou flanďáky, ale to není pro zbožnost ani pro vzdělání, nýbrž pro to jejich odsuzování všeho, co se vymyká jejich velmi pevné, opravdu „kamenné“, představě o správné víře, o „pravověří“: „Ten člověk se rouhá!“
Člověk! Teď to slovo padlo! Člověk je to slovo, které v příběhu není vysloveno. Jenže v řeckém originálu dokonce není vysloveno ani v této větě. Tam se praví jen „Hútos blasfémei“, „On se rouhá“.
Člověk… A proč by to slovo muselo být vysloveno? To je přece jasné, že to byli nějací lidé – ti, co tam ochrnutého přinesli, i ti flanďáci, i ti posluchači, i ty zástupy. Lidé, nikoliv delfíni nebo makakové, elfové nebo trpaslíci. Člověk je i ten ochrnutý. Člověk je koneckonců i Ježíš. Jenže právě o to jde v oné pohoršené větě: „Ten člověk se rouhá“. „On se rouhá“. „Tenhleten… tenhleten…. Tenhleten – kdo? Ježíš odpovídá na otázku po člověku – odkazem ke člověku: „Syn člověka má na zemi moc odpouštět hříchy“. A co na to zástupy? „Vzdaly slávu Bohu, který dal lidem takovou moc“. A teď to chybějící slovo padlo, i v řeckém originálu.
Ale to přece není stejná odpověď. To jsou dvě různé odpovědi. Ježíš říká: Syn člověka má moc. Ten jeden, ten velmi speciální člověk. Člověk bohočlověk. Ale zástupy říkají: „Bůh dal lidem takovou moc“. „Lidem“, v množném čísle.
A tato dvojí odpověď je zároveň klíčovou otázkou příběhu o ochrnutém. Komu je dána moc konat takováto znamení – takováto vybočení – takovéto zázraky? Člověku bohočlověku, člověku jedinému mezi všemi – nebo více, ba: lidem vůbec?
A z toho plyne další otázka: V čem spočívají znamení – vybočení – zázraky? V Matoušově příběhu je to jasné. Ochrnutý byl ochrnutý, tedy z hlediska tehdejší medicíny odepsaný. Zázrak znamená vyléčení nevyléčitelného. Podobných zázraků medicínského typu vykoná Ježíš ještě mnoho – ten v Kafarnaum, to byl jen začátek. Pak pokračuje v Judeji. A pak pokračují jeho učedníci. Ostatně, Petr začíná svou veřejnou činnost zázrakem velmi podobným, „medicínským“, totiž uzdravením chromého (Sk 3). A pak pokračuje řada zázraků v Písmu – a potom v legendách – a dál, až do naší současnosti. Opravdu, do naší současnosti? Čím dál blíže k naší současnosti jsme vůči zprávám o zázracích medicínského typu skeptičtější. V Písmu – jasně, to je Písmo. V legendách – jasně, to jsou legendy. Ale dnes? Opravdu je to možné?
Co myslíte, je to možné? Já myslím, že je. Proč by Pán Bůh nemohl konat zázraky i dnes? Může, co by nemohl. Kdo by si troufl mu to zakázat? Ale je tu dvojí ALE.
ALE první: Jistěže může. Ale nemyslím si, že je koná tehdy, když se na to čeká – když se shromáždí nějaký dav. Viděl jsem řadu slavných poutních míst, těch továren na zázraky, od Lurd po Medjugorje, a pravím vám: Čpí to tam náboženskou hysterií a církevním byznysem a jestli tam se někdy odehrál zázrak – pak je to opravdu zázrak, že se zázrak odehrál právě tam. A ještě méně je zázrak pravděpodobný tehdy, když se sejde nějaká církevní komise, která potřebuje zázrak do svých lejster pro potvrzení nějaké církevní záležitosti. Jednou se jakýsi vysoký činitel jedné velmi vlivné církve veřejně uřekl, že svatořečení jakéhosi vysokého činitele téže církve, ke kterému je třeba komisionálního potvrzení zázraku, nebude problém: Nějaký zázrak se určitě najde! Datum svatořečení už můžeme dopředu stanovit.
ALE druhé: Jistěže může Pán Bůh konat zázraky medicínského typu. Ale proč by to proboha dělal? V Palestině Ježíšovy doby bylo bezpočtu ochrnutých a nevidících a neslyšících a všelijakými záchvaty a křečemi stíhaných, kterým tehdejší medicína nemohla pomoci – ale ta dnešní může. Sám jsem toho skromným důkazem. Na podzim mě sklátila mozková mrtvice, nechodil jsem a skoro nemluvil – a hle, stojím a mluvím před vámi. Vzdávám za to Bohu díky každé ráno, ale nebudu to označovat za medicínský zázrak.
Ano, stále jsou choroby a fyzická neštěstí, se kterými si dnešní medicína neumí poradit. Ale jest také jiný typ chorob a neštěstí, se kterými si celá dnešní společnost, celý tento svět neumí poradit a které mnohem, mnohem, neskonale více potřebují zázrak. A to nejsou choroby a neštěstí těla, nýbrž ducha. Ne duše – na ty máme psychiatry a antidepresiva. Choroby a neštěstí ducha. Tedy přesně to, čemu říkáme oním starým biblickým termínem: Hříchy. A čím že Ježíš začíná svou akci s ochrnutým? Ne medicínským zázrakem, nýbrž zázrakem duchovním. Začne s ním větou: „Hlavu vzhůru, synu. Tvé hříchy jsou odpuštěny.“ To v reakci na tuto větu spouštějí místní flanďáci pohoršený povyk: „On se rouhá!“
V kontextu Ježíšovy doby je jeho postup „nejdřív duch, potom tělo“ celkem přirozený. Když je někdo ochrnutý nebo jinak postižený – nejspíš to bude trest za jeho hříchy. U Jana se učedníci ptají před jiným medicínským zázrakem: „Rabi, kdo zhřešil: On, nebo jeho rodiče, že se narodil slepý?“ (J 9,2). Ježíš tuto představu nevyvrací, ale obrací: „Nezhřešil ani on, ani jeho rodiče: Je slepý, aby se na něm zjevily skutky Boží.“ (J 9,3). Bible 21 překládá trochu volněji, ale podle smyslu: „Nejde o to, zda zhřešil on, nebo jeho rodiče“.
Nejde o to, zda on, nebo jeho rodiče… O co tedy jde? No vždyť nám to Evangelium říká: „Aby se na něm zjevily skutky Boží.“ A co to znamená, „aby se zjevily skutky Boží“? No přece aby bylo vidět, že jest ještě jiný řád – jiný svět – jiný smysl. Jiný než ten, ve kterém jsou lidé předurčeni a odsouzeni a ochrnuti, protože je to tak nutné a nezbytné a správné a nezměnitelné.
Jiný řád – jiný svět – jiný smysl: A tedy i jiné zázraky. Chcete, povím vám o jednom! Pro svědectví o něm si půjdeme do Svaté země. Nepůjdeme však do Kafarnaum, i když tam archeologové vykopali moc pěknou synagogu, která možná stojí na místě oné synagogy, kam Ježíš chodil. Půjdeme do Jeruzaléma. Tam však nepůjdeme na žádné z míst, která jsou obvykle s Ježíšem spojována ve Starém městě nebo na Olivové hoře. Vydáme se docela daleko od Starého města, na úplně jinou horu. Jeruzalémská tramvaj nás doveze od Damašské brány až na Horu Herzl, pojmenovanou podle ideového zakladatele židovského státu. Tam je sám Herzl pohřben – ale vedle toho je tam umístěn památník Jad Vašem, památník holokaustu.
Jad Vašem, doslovně „ruka a jméno“, neboli: „památník a jméno“, podle výroku proroka Izaiáše „dám ve svém domě a na svých hradbách památník a jméno“ (Iz 56,5). Památník a jméno patří zde těm, kterým měly být podle plánů nacistů upřeny, tedy obětem holokaustu. Ale také je tu postaven památník a zvěčněno jméno těch, kteří se rozhodli obětem pomoci. Součástí památníku Jad Vašem je také galerie umění, které nějak souvisí s holokaustem: ať už osobou umělce nebo námětem. To i ono je přítomno na obraze, který nese český název „Člověku, který mi vrátil víru.“ Tvůrcem obrazu je izraelský malíř českého původu Jehuda Bacon, který sám jakožto chlapec přežil vyhlazovací tábory – a oním člověkem, který mu vrátil víru, je míněn český křesťan Přemysl Pitter. Ten, který se rozhodl pomáhat. Ten, který má svůj vlastní památník v oddělení Alej spravedlivých mezi národy.
Obraz Jehudy Bacona však není portrétem Přemysla Pittera. Na obraze je mužská postava s nezřetelnou tváří, která drží za ruku malé dítě a táhne ho ven ze tmy a hrůzy do světla a života. Ukazuje mu přitom rukou: Pojď ven! Už se nedívej zpátky! Podívej se tam dopředu! Ano, dítě je zřejmě sám autor a onen muž-zachránce je zřejmě Přemysl Pitter. Ale současně to může být kterékoli dítě, kterému někdo ubližoval a někdo jiný pomohl; a kterýkoli muž nebo žena, stojící ku pomoci nějakému dítěti, tělesnému nebo duchovnímu, kterému někdo ubližoval. Když se na obraz dívá křesťan, nemůže pomoci sám sobě. Nemůže nevidět v oné postavě také obraz Krista. Obraz „Syna člověka“.
Jehuda Bacon v čase hrůz málem zemřel fyzicky – a vyšel z nich málem ochrnut duchovně. Přemysl Pitter pro něj nevykonal zázrak medicínského typu. Vykonal pro něj zázrak duchovní. Stal se pro něj Kristem. Stal se pro něj „Synem člověka“. Stal se pro něj tím, kdo ho zvedl z duchovního lehátka. Stal se pro něj tím, kdo mu sice neodpustil hříchy, jimiž se chlapec Jehuda Bacon provinil – ale odvalil z něj, z jeho mysli, z jeho srdce, kamení hříchů, které na něm spáchali jiní.
A tak nás obraz Jehudy Bacona vrací zpátky k Matoušovu příběhu. Vrací nás zpátky k otázce po zázraku a po člověku. Kdo může konat zázraky? Kdo může odpouštět hříchy? Komu dal Bůh takovou moc?
Odpověď je obsažena už v otázce. Je evangelně tajemná i jednoduchá, prostá i drzá: Přece ten, kdo může konat zázraky. Kdo dokáže jednat tak, jako jednal Přemysl Pitter - koná zázraky. Ježíš praví u Jana: „Kdo věří ve mne, bude dělat skutky, které dělám já. A bude dělat ještě větší skutky.“ (J 14,12) A ještě na jiném místě, v podobenství o milosrdném Samaritánovi, praví: „Jdi a jednej také tak.“ (L 10,37).
Sestry a bratři, příchozí a přátelé, nebojte se! Konejte zázraky! Konejte ty zázraky, které potřebuje tento svět a tento den a tato země a tato planeta! Nechte medicínu doktorům! Konejte zázraky slitování a zázraky účasti. Konejte zázraky duchovního kříšení a odvalování duchovních kamenů. Konejte, když je zapotřebí – a v čase Přemysla Pittera toho bylo setsakra zapotřebí - zázraky svaté paličatosti a svaté vzpoury! Konejte - a slavte „Boha, který dal lidem takovou moc“.
Kázání bylo proneseno postupně ve sborech ČCE v Kutné Hoře, u Martina ve zdi a na Smíchově.
