Příští rok bude mít devadesát, když operovaná chlopeň z prasete ještě vydrží. Nejstarší fanoušek Sigmy má na kávě zahrádky restaurace v Andrově stadionu o čem vyprávět. Občas po hanácky.
Pane Hudec, chodíte na každý trénink?
V pondělí chodím za panem Zapletalem, tam je napsané, kdy trénuje devatenáctka, jednadvacítka, áčko. Dřív jsem chodil i na devatenáctku, teď už ne, už jsem starší, tak chodím jen na áčko. Mají to na deset, přijdu půlhodiny předtím. Mám klíče od všech bran, všecko mi dali, každého vítám, podáme si ruku. S Jílkem jsem se bavil vždycky, než začal trénink. Jak začal, už měl zaměstnání, konec. Přišel nový trenér, Látal, zeptal jsem se, jestli můžu podávat balony. Nemůžu tam chodit jen tak.
Kdy jste začal?
Dvacet let jsem dělal v Praze vedoucího pracovníka betonářů. Do šedesáti. Já nésu zedníkem, ale že jsem prej uměl dobře psát - tenkrát se muselo psát, kdo co dělá. V Praze jsem měl tisíc korun navíc jako přirážku. Od Černého Mosta tam bylo samo pole na všechny strany, teď to tam nemůžu poznat. My jsme tam chodili pěšky, nejezdily tramvaje, nic. Pak jsem tady ještě dělal deset let v Holici v dřevařském závodu. Potom jsem začal chodit na Sigmu. To bylo roku 2000. Dělal tady pan Vít. Říkal mi: Hudec, všade vás vidím, vy jste hrával za Sigmu fotbal, hrával jste i hokej, pojďte dovnitř nám podávat balony. Vy platíte za lístky? Dostanete permanentku!
Takže bývalý brankář Jiří Vít byl pro vás osudovým člověkem?
Ano, teďka trénuje na Novosadech. Já kromě permanentky dostal i parkování před stadionem.
Ještě řídíte?
Každý rok musím na kontrolu. Jezdím už jen po Olomoucku. Na kole už nesmím, zlomil jsem si krček. Než se mi to stalo, běhal jsem v osmdesáti ve Smetanových sadech Silvestrovský běh. Já běhal celý život maratony. (ukazuje diplomy)
Teď běháte za zakopnutými míči.
Za Jílka se prvních 25 minut cvičily svaly, pak měli taktiku, balon po zemi. Jednou nohou převezme, druhou musel hned kopnout. Všechno má načtené. Dřív byly jinačí tréninky. Je to Vaniak?
(Přichází bývalý brankář Sigmy a Slavie, Martin Vaniak. „Jsem to já,“ kývne. „Pojďte si sednout za námi. Já vás špiním!“ křičí Hudec.
„Proč?“
„Víte, co jste mi řekl? Jak jsem dostal novou chlopeň v roce 2004? V prosinci mě operovali, třetího ledna jsem šel na hřiště a vy jste mi řekl: Hudec, co vám operovali? Říkám: Dávali mi novou chlopeň. A vy na to: Tak běžte domů, já vám nebudu zavírat oči! Tady mi to na prsou rozbourali a hrabali se v tom!“
„Já to nechci vidět,“ otáčí se Vaniak. „Jste se zbláznil!“
„Když jsem vás potkal naposledy, trénoval jste ve Slavii brankáře, říkal jste: Páni, pořád žijete!“
„A říkám si to furt. A pořád podáváte balony?“
„Furt.“
„A jdete dnes na trénink?“
„No samo! Musím. Kdybych neměl Sigmu, jsem dole.“
„Ale..“
„Co bych dělal? Narodil jsem se v Hejčíně, takže mi fotr zařídil, abych hrál za žáky Sigmy. Pak se mi narodily dvě děcka po sobě...“
„Vy byste nemohl hrát fotbal vrcholově, jste strašně malej.“
„No dobře, ale hokej jsem hrál furt. Ještě v 39 letech.“
„Hokej jde, protože když si dáte brusle, jste o dvacet čísel vyšší.“
„Tenkrát měla každá vesnica kluziště,“ vydechne Hudec.
„A kolik máte let?“
„Osmdesát devět.“
„To není možný!“
„Proč? V Rusku to střílijou, že?“
„Jste pořád stejnej,“ usměje se Vaniak. „Pánejo, klobouk dolů - 90 let.“
„Víte, co dělám?“
„Teď rozhovor. A podáváte balony.“
„A nekouřím, nedroguju, nepiju, ženy jen rukama miluju. A když se mi to podaří, tak je hladím po tváři.“
„To je krásný.“
„Ale už to nejde - toto,“ poví Hudec.
„To nejde, to je jasný. V devadesáti? Už ne,“ říká Vaniak empaticky.
„Do sedmdesáti to psalo a všecko možný!“ kření se Hudec.
„Tak se mějte krásně, pane Hudec!“)
A rozhovor je hotový. Poslyšte, to myslíte vážně, že nebýt Sigmy, tak už byste tady nebyl?
Dokud budu moc se na Sigmu dívat, tak nebudu mít stres, budu dobře jíst a své dechovky si zpívat, až to mět nebudu, budu mrtvý. Oni nejsou na dechovky. Já jsem třicátý ročník a tenkrát nic jiného nebylo.
Ani chlopně z prasete.
Já jim říkal: Jak to že ji mám z prasete? V Čechách prý na to mají prasata, chovají je podle průměru, aby to pasovalo. Že to prý pak zmrazijou. Je to možný? Ptal jsem se doktora, jak dlouho mi vydrží. Říkal, že deset až patnáct let. A já to budu mít v prosinci patnáct let. Stalo se mi to doma na Štěpána. Moja mi říkala: Běž pořezat ten silnej strom. Chtěl jsem to nadzvednout, mně to nešlo, nadechl jsem se, rána jako hrom a tady mi cosi buchlo. Pořád jsem flusal krev. Dovezli mě do Prostějova a tam mi řekli, že kdybych přijel později, tak by mi to zaplavilo druhou komoru a je po mně.
Za devatenáct roků jste v Olomouci zažil hodně trenérů. Ke kterému jste měl nejblíž?
Teď je v Plzni. Má na starosti mládež. Už mi paměť neslouží...
Zdeněk Psotka.
No, no, Psotka! S ním to bylo nejlepší. Začínal jsem. Měl jsem ho rád. Akorát jsem musel dávat pozor, abych nedostal do brejlí.
Balonem.
Jednou jsem dostal. Stálo mě to dva tisíce tři sta. Jen jsem se podíval a on zrovna letěl.
Komu jste pak vynadal?
To nemůžu vynadat. Mně pořád říká Lovásik: Hudec, nebuďte za bránou, jak vás to migne, máte zlomený nohy. Dříve byly všechny balony kožený, napřed i šněrovaný. Když pršelo, byl tenkrát balon těžký jak hrom. Teď může sněžit a je to stejné. Co jsem tady, tak se mi zdá, že nejlepším trenérem brankářů byl Vít, on to viděl asi v reprezentaci, a po něm Lovásik. Chodí poctivě, přesně na čas. A trénují. Ne jak dřív, že přišel nějaký trenér, vzal si trenéra brankářů a ten přišel v půlce tréninků a cvičil rohy.
Vitální senior Svatopluk Hudec dochází na každý trénink olomouckých fotbalistů, aby jim podával míče.
Zdeněk Psotka vás bral i na posezonní zapíjenou s týmem, že?
Chodíval jsem na každý večírek na konec sezony. To jsem ještě mohl pít, tak jsem šel všade pěšórem.
Máte historku?
Jednu mám. Měli jsme to v Pavelčákové ulici. Kluci si objednali ženskou na svlíkání, no a mě pozvali k ní - ona tam měla fotra, nebyla sama! - abych jí sundal podprsenku, všecko. Já říkám: Nic, už mám leta!
S trenérem Psotkou jste letěl také na předkolo Evropské ligy do skotského Aberdeenu.
Všade tam bylo čisto. Nikdo neházel odpadky ani nedopalky na zem, měli na to pytlíčky. Ale víte, co bylo špatně? Silnice, střechy, všechno rackové posrali do bíla.
Jakého hráče jste si oblíbil?
Nikiho Laudu jsem měl rád. Přišel ze Slavie. Hrál fakt dobře. Vymetli kdejakou hospodu, ale ne že by pili, hráli kulečník. Já tam seděl a díval se na ně. My jsme na zápase zařvali Laudíku, Laudíku, on přišel: Co chcete? Branku dát! Tak ji dal a pak letěl za námi po kolenách. Byl prdelou k bráně, ale vždycky trefil bránu, nebo těsně vedle, ale aby to letělo jako teď tam kdesi... Teď dělá taxikáře. A pak jsem měl rád toho z Brna, co dělá ředitele...
... ředitele školy. Jan Maroši.
Toho! A Petra Uličného.
Váš táta patřil mezi první členy SK Hejčín, ze kterého pak vzešla Sigma. Přál si, abyste se dožil sta let Sigmy. Povedlo se vám to.
My jsme byli strašně chudobní. Němci sebrali majitele firmy, u které dělal fotr. A tak byl bez práce. Tenkrát se říkalo, že byl žebračenka. Chodil pro žebračenku, bral 80 korun. A do roku 1922 byl členem SK Hejčín. Byl mezi prvními.
Jaký je váš nejkrásnější zážitek se Sigmou?
Když jsem s nimi někam letěl. Ale chtěl jsem vědět, kdo mi to platí, že jim to vrátím. Kapitán Randa mi říkal: Hudec, nestarej se o to, každý dal pár švestek. Byl jsem u něj doma za Veselím. Ten má barák! Parkoviště, kde vleze patnáct aut. Takovej malej, ale byl kapitánem. Když jsem se ho ptal, kolik bere, říkal: Hudec, že se na to nevykašlete. Já nevím, co bere on, on neví, co beru já. Když jsem se ptal místních, kde bydlí, křičeli na mě, že bude hrát za ně, a ne za Sigmu.
Co si přejete k devadesátinám?
Co já vím, jestli se dožiju? Všeci se mi smějou, ale já dodržuju, že jím málo a pravidelně, hodně mléčné výrobky, denně mrkvu, mám svoji, a cibulu taky. A hlavně česnek, ten je na všecko. Každý den si namačkám stroužek do polívky. Česnek kupuju z Luběnic od kamaráda, španělský není ono. Nedává tam sviňárny, je to... Jak se to řekne?
Bio.
Tak.
A co přejete Sigmě ke stým narozeninám?
Není tady Milo, vojáci, v Holici bourali prasata, všecko je pryč. Sigma je. Já bych chtěl být pořád se Sigmou. Já jsem Olomoučák, já jsem Sigma, nedám na Sigmu dopustit. Mám ji rád. Teď měl padesát let ředitel Minář, tomu jsem řekl, že jsem rád, že je tady. Všichni na něho nadávají, noviny píší, že už by měl jít pryč, ale já mu řekl, že co je tady, tak všecko běží. Poděkoval jsem mu. Noviny píšou, že nemáme v Olomouci peníze, ale máme nejlepší hřiště na Moravě. Jak je to možné? Všecko jsem projezdil. Ve Vítkovicích je atletická dráha, abych měl na fotbal dalekohled. V Karviné nemáte kde zaparkovat.
Věříte, že Sigma vyhraje titul?
Byl bych rád, aby to jednou bylo zapsané, protože to už se nesmaže. V roce 2012 byl nejlepším střelcem ligy náš Ordoš, blahopřál jsem mu, ale on říkal, že s tak málo góly nikdy nikdo nejlepší nebyl. Já mu řekl: Sigma bude existovat dvě stě let a ty tam budeš pořád první v té sezoně. Víte, že Ordoš kouřil? Nabádal mě, abych to neřekl trenérovi.
Co je nejhezčí na světě?
Když jsem byl svobodný, nebo ženatý?
To nechám na vás.
Máma mi říkala, abych se v šestnácti nezamiloval, že by byla láska důležitější než fotbal, který jsem dělal. Na vojně jsem měl ženskou, ve Svatobořicích, nevím, jak dlouho jsem s ní chodil, a šli jsme do brambor. Ona měla snad patery sukně. Říkám: Ty, to si neber! Než jsem všechno pozdvihoval, byl jsem mokrej až po kolena. Když jsme šli podruhé, měla jen jednu. To jsem udělal takhle a bylo! Na vojně v Brně jsme potkal ještě jedno děvče a vzal si ji. Tak jsem byl blbej! Byli jsme spolu nedožitých 59 let.
Obdivuhodné.
Taky si vzpomínám, jak v devětatřicátým přišli Němci. Najednou jsme měli dvě hodiny češtiny a učili jsme se němčinu. Naproti Národnímu domu byli Hitlerjugend a vletěli na nás. Ale my jsme byli Hejčíňáci a zdrhli jim. Neměli na nás. Kamarádi Židi museli nosit hvězdu, ale když jsme hráli fotbal v Hejčíně, vzali si dres. Přežili válku. Asi museli někoho uplatit. Taky jsme se s holkama koupali nazí. A ne že bychom po sobě chytali. Bylo to krásný.
