Bojovník v nové roli. Vždy jsem jel naplno, říká Bakoš

Po konci uplynulého ročníku uzavřel svou sedmnáctiletou profesionální kariéru. Ale nenastalo žádné užívání si volna, žádný odpočinek. Místo toho se šestatřicetiletý Marek Bakoš prakticky okamžitě stal asistentem trenéra Pavla Vrby.

V klubu, který miluje.

Právě tady začal nový život.

Popravdě, dokážete se už cítit víc jako trenér než hráč?
Už se do role trenéra začínám pomalu vciťovat. Víc než dvacet let běhám po hřišti, hraju fotbal, jsem na to zvyklý… Je to změna, hodně věcí si jako hráč ani neuvědomujete. Získávám nové zkušenosti, učím se.

Překvapilo vás v nové roli něco?
Víceméně je to takové, jaké jsem očekával. Věděl jsem, že trenéřině budu muset věnovat ještě více času než hraní. Investuju do toho ještě možná více, než by bylo třeba, ale to se vykrystalizuje tím, až získám zkušenosti. Člověku přijde, jako by nastoupil do úplně nové pozice, přestože ve známém prostředí.

Co osobně od nadcházející sezony čekáte?
Abych řekl pravdu, tak žádná očekávání nemám. Na hřišti jsem jel naplno a věřím, že mi to vydrží i do trenérské role. Snad k případnému úspěchu nějak přispěju, ač třeba jen malinko. Těším se na novou sezonu a nové věci, které zpoza postranní čáry zažiju.

Plzeň se znovu musí vypořádat s konkurencí Sparty a Slavie, což jsou celky, které na rozdíl od Viktorie neváhají investovat do přestupů velké peníze.
Plzeň to ale zvládá deset let. Uvidíme, jak to bude, ale máme ambici jim zase konkurovat. Máme kvalitu a zkušenosti na to, aby ta éra mohla pokračovat. Jsem na tu konfrontaci sám zvědavý.

Došlo už na moment, kdy jste musel na své kamarády, se kterými jste hrál spoustu let, zvednout hlas?
Ve funkci jsem zatím jen chvíli, ke řvaní jsem se ještě nedostal. Nebylo třeba. Jsem asistent trenéra a spolupodílím se na funkčnosti realizačního týmu. Na nějaké výchovné procesy ještě nedošlo.

Jak dlouho jste si pohrával s myšlenkou na konec kariéry?
Když přišla třicítka a člověk si začne uvědomovat různé věci. Konec nakonec nastal v šestatřiceti. Nerozmýšlel jsem se nějak dlouho.

Zatím toho kroku nelitujete?
To jsem ani nestihl. Jsem hlavou v trenérské práci, navíc dovolená byla krátká. Zatím určitě ne.

Věděl jste už dopředu, že dostanete v klubu funkci i v nehráčské pozici?
V zimě jsem dostal nabídku trénovat s Pavlem Horváthem juniorku, ale tehdy jsem ještě o konci napevno rozhodnutý nebyl. Pak mě oslovil Pavel Vrba a já o tom začal intenzivněji přemýšlet.

Zmínil jste Pavla Horvátha. I on po uzavření kariéry začal hned trénovat. Probíral jste to s ním?
Úplně dopodrobna ne, ale o konci kariéry jsme se samozřejmě bavili. Horvi mě připravoval, že změna je to opravdu velká. Jsem rád, že mi dal nějaké informace.

Pak se nečekaně zjevil na tiskové konferenci po vašem posledním zápase. A vám tekly slzy...
Bylo to hodně emotivní. Pavel Horváth byl možná nejlepší hráč, s jakým jsem kdy v kariéře hrál. Měli jsme velmi dobrý vztah. Hned jsem si vzpomněl i na jeho konec. Prožili jsme spolu spoustu věcí. Bylo to překvapivé, ale o to výraznější.

EMOCE. Marek Bakoš (vlevo) se na tiskové konferenci objímá s Pavlem Horváthem.

Horváth byl součástí specifické plzeňské kabiny už v době, kdy jste do Plzně přestoupil.
Když jsem přišel, tak se parta zrovna tvořila. Výsledkem bylo, že si to sedlo výjimečně. Na hřišti jsme to potvrzovali týden co týden, měsíc co měsíc. Kabina byla fakt skvělá, na základě toho jsme pak mohli dosáhnout takových úspěchů.

Dovedl jste si tehdy představit, co všechno s Viktorií zažijete?
Vůbec. Když mi trenér Vrba poprvé volal, že bych mohl jít do Plzně, tak jsme se bavili o cíli umístit se v první pětce, možná si zahrát evropské poháry. Nakonec z toho byly velmi dobré výsledky a dá se říct, že Viktoria je jedním z nejsilnějších klubů poslední doby. Kdo by řekl, že tohle očekával, tak by lhal.

Zahrál jste si třikrát Ligu mistrů, dokonce jste byl prvním plzeňským střelcem v soutěži.
To jsou nejhezčí vzpomínky, které fotbalista může získat. Liga mistrů je specifická soutěž, vlastně se to moc nedá ani popsat. Když se vám navíc něco podaří, třeba vstřelit gól, který něco znamená, tak na to můžete po kariéře vzpomínat. Jsem fakt rád, že jsem tam mohl zahrát.

Najednou stojíte před plnými tribunami, slyšíte znělku...
...a máte husí kůži. Je to prostě pocit, který vám v těle spustí speciální režim. Běžně se to nestává.

Jde to vůbec srovnat s normálními ligovými duely?
I v životě máte běžné dny, přestože jsou velmi důležité, a pak přijdou svátky. Stejné je to i ve fotbale. Liga mistrů svátek je. Neříkám, že v české lize nejsou výborné zápasy, ale tohle je přesto o něco víc.

Který fotbalový svátek byl pro vás tím vůbec největším?
Pro mě to byl ten samotný první postup do základní skupiny. Bylo to proti Kodani, poprvé jsme otevřeli dveře do Ligy mistrů. Poctivě jsme se tam probojovali už ze druhého předkola, všechna utkání jsme vyhráli a korunovali jsme to tím posledním vítězstvím. Přestože to tedy nebylo přímo na našem stadionu, ale na hřišti Slavie, našeho současného největšího rivala. Vždycky se mi tenhle duel vybaví.

Hrát pak Ligu mistrů přímo v Plzni byl velký rozdíl?
Jednoznačně. I v Edenu bylo hodně lidí, ale doma je doma, tak to má být. Museli jsme stadion přizpůsobit a trochu to trvalo, ale když jsme pak poprvé hráli tady, tak bylo všechno najednou jakoby správně. Přestože jsme s Manchesterem City tenkrát prohráli.

Jak jste se srovnal s tlakem, když jste vyběhl na stadiony Barcelony, AC Milán...?
Nemůžu říct, že to je stejné jako v ostatních zápasech. Na druhou stranu to ale vnímáte jen na začátku, kdy na to máte čas. Pak rozhodčí pískne a je úplně jedno, kde hrajete. Zvyknete si na to velmi rychle.

POHÁRY. Za Plzeň si zahrál Ligu mistrů i Evropskou ligu. Na snímku v souboji s kapitánem Atlétika Madrid Gabim.

Přitom zrovna na Nou Campu už jste se předtím kdysi objevil.
Jo, to je pravda. Hráli jsme s Púchovem první kolo Poháru UEFA, doma jsme s Barcelonou remizovali 1:1 a jeli jsme na odvetu. Chtěli jsme zkusit postoupit, ale ve dvacáté minutě jsme prohrávali asi o čtyři góly. Sny se rozplynuly. Já se ani na hřiště nedostal, prohráli jsme 0:8, ale stejně jsem rád, že jsem to mohl zažít. Tenkrát jsem začal Barceloně fandit, což trvá až dodnes.

Zmínil jste Púchov. Jak vůbec vzpomínáte na působení v ostatních klubech?
První ligový start jsem zažil v Nitře, pak ale klub sestoupil do druhé ligy. Pak jsem přestoupil právě do Púchova, kde jsem se poznal s trenérem Vrbou. V té době jsem se s profesionálním fotbalem ještě spíš seznamoval. V Ružomberoku jsem hrál dva a půl roku, tam už jsem byl zkušenější. Jednou jsem zažil i sestup, konkrétně to bylo v Rusku s Jaroslavlí. To nebyla úplně šťastná fotbalová anabáze, ale zase jsem získal hodně zkušeností. A pak už přišla Plzeň a nejúspěšnější roky.

Pocítil jste oproti Slovensku velkou změnu?
V době, kdy jsem do Viktorie přišel, měla ještě stadion podobný těm na Slovensku. S přestavbou už tam ale byl rozdíl cítit. Co se týče hráčské kvality, tak se tenkrát do české ligy zrovna vraceli velcí fotbalisté ze zahraničí. Byla to pro mě změna. Dorazil jsem po operaci kolena, takže mi adaptace chvilku trvala, ale pak jsem si začal zvykat.

Máte radost, že na Slovensku postupně rostou nové stadiony?
Jsem velmi šťastný. Už nejde jen o Bratislavu, ale i o Trnavu, Žilinu… I Trenčín staví krásný stadion. Je dobře, že se to hýbe. Věřím, že stadiony pomohou návštěvnosti, je to ale i o tom, co se děje na hřišti.

Za národní tým jste si však gólovou radost nikdy neužil.
To je asi věc, kterou bych chtěl v kariéře změnit. Šance jsem měl, ale neproměnil jsem je. Gól jsem jeden vstřelil, jenže rozhodčí mi ho neuznal kvůli ofsajdu, který nebyl. Asi mi to nebylo souzené. Jsem však moc rád, že jsem měl šanci reprezentovat Slovensko.

57 fotografií

Ještě něco byste změnil?
Asi ani ne. Vždy bylo mým cílem, abych dával fotbalu všechno. V zápase, v tréninku... Vždy jsem jel naplno. Přestože se říká, že byste nikdy neměl být s ničím úplně spokojený, tak já s mojí kariérou asi relativně jsem. Není to tak, že jsem nemohl dosáhnout ještě víc, ale určitě to mohlo být i mnohem horší.

Dá se říct, že jste si své úspěchy vydřel?
Nikdy jsem neoplýval nějakou velkou technikou. Ale i jako bojovník musíte něco umět, abyste mohl ve sféře profesionálního fotbalu působit. Netajím se tím, že jsem vždy hrál s velkým nasazením a touhou po vítězství.

Fanoušci vás v Plzni díky vašemu stylu zbožňovali.
Od fanoušků jsem cítil podporu a snažil jsem se jim to vracet. I díky tomu ze mě asi byla cítit energie. Jsem rád, že jsem mohl v Plzni hrát tak dlouho a že se tu ke mně chovali lidé tak hezky.

I město vám přirostlo k srdci?
Plzeň se mi líbí moc. Vždy mi tu bylo velmi dobře a věřím, že to tak bude pokračovat i po kariéře. Je možné, že tu vydržím žít až do konce života. Momentálně jsem v takovém rozpoložení, že chci v Plzni zůstat. Zamiloval jsem si ji.

Takže stěhování zpátky na Slovensko neplánujete.
S rodinou jsme tu už deset let. I když jsem hrál rok a půl v Liberci a půl roku v Trnavě, tak jsme stále zůstávali v Plzni. O to byl pak návrat příjemnější. Syn i dcera už jsou úplní Plzeňáci, my s manželkou zatím takoví desetiroční.

Když jsme u Liberce, dokázal jste se tam smířit s tím, že z Plzně je najednou váš nepřítel?
Bylo to specifické. Za tu etapu jsem ale moc rád, Liberec mi totiž ukázal zase trochu jiné prostředí. Naučil jsem se tam kopec věcí, ať už od majitele Karla, tak trenéra Trpišovského a jeho realizačního týmu. Byl to pro mě takový malinký restart. Moc nechybělo, abych v Liberci třeba kariéru zakončil. I tohle angažmá hodnotím velmi pozitivně.