Začněme o blízkosti ochránců přírody a členů Asociace, tedy spíše by se dalo hovořit o totožném pohledu na zemědělství a hospodaření

Karel Kříž: Pro některé lidi z Asociace možná bude překvapením, že náš spolek, Český svaz ochránců přírody, netvoří žádní „ekoteroristé“, však také je mezi našimi členy řada soukromě hospodařících sedláků. Nejlepší bude představit naši činnost. Hospodaříme například na více než 5000 hektarech, v rámci programu pozemkových spolků. Ten běží skoro 20 let, inspirovali jsme se v cizině, v Evropě, v USA.

Takový spolek sdružuje vlastníky, kteří se snaží šetrně hospodařit. Většinu spolků založil někdo, kdo skutečně hospodaří a pozval ke spolupráci další spojence a sympatizanty, kteří se na základě dobrovolných dohod stávají členy spolku. Patří mezi ně i členové Asociace, sedláci z rodinných farem, kteří hospodaří šetrným způsobem, žádní průmysloví zemědělci. Spolky obhospodařují místa, která jsou nějak cenná, to znamená, že tam něco zvláštního a cenného roste, běhá nebo létá, o co by bylo škoda přijít, a co kdyby z přírody vymizelo, by byla prakticky nenahraditelná ztráta.

Naše pozemkové spolky jsou různorodé, některé se věnují chovu dobytka, zejména ovcí, jiné se věnují orchidejovým nebo podmáčeným loukám. Kosíme i intenzivnější technikou, ale spíš menšími sekačkami nebo nejraději ručně, křovinořezem či kosou, a sušíme seno, jde o prakticky normální běžné hospodaření. Ale také sázíme, remízky i aleje, zakládáme tůně, které slouží jako retence vody, ale také jako meliorace. Málokdo ví, že tůněmi se pozemky dají šetrně meliorovat. I na hodně podmáčených pozemcích tůně ustálí spodní hladinu vody tak, že se na nich dá hospodařit. Pozemkové spolky se také starají o památky, ať už jde o drobné sakrální památky, jako jsou křížky, boží muka, kapličky, tak i o větší objekty.

Nejsme ti, kdo by jenom mluvili a snažili se něco mermomocí ovlivňovat. V krajině se pohybujeme, naši členové ji velmi dobře znají, jsou to lidé mnoha profesí, jsou to zemědělci, ale také myslivci, rybáři i lidé pracující v továrně. Náš svaz má kolem sedmi tisíc členů, ta škála je velmi široká, jak profesně, tak politicky. Od doby založení, je to již 40 let, se snažíme držet jednu linii, jsme konzervativní, na druhou stranu se nebráníme novým věcem. Po celé republice, máme přes 300 základních organizací, které jsou postaveny odspoda. Vlastní činnost je pak na jednotlivých základních organizacích, samozřejmě v rámci stanov. Myslím, že to všechno jsou činnosti, kterým lidé z Asociace soukromého zemědělství dobře rozumí. Více se každý může dozvědět na www.csop.cz.

Libor Ambrozek: Činnost pozemkových spolků, kterých máme více než 60 (ne všechny jsou založeny organizacemi ČSOP) popsal Karel Kříž velmi podrobně a se zaujetím. Není také divu, pozemkový spolek jeho mateřské organizace ČSOP ve Vlašimi patří k největším a nejaktivnějším a stará se o několik desítek lokalit. Tento koncept je využívaný v řadě evropských zemí a nebojím se ho nazvat vlastnickou ochranou přírody. V časech socialismu si lidé zvykli, že všechno má řešit stát a osobní iniciativa se nevyplácí. Bohužel tento přístup stále přetrvává a je jedním z hlavních důvodů naší neúspěšné snahy přiblížit se vyspělému světu. Státní ochrana přírody má v naší zemi dlouhou tradici a dnes i solidní postavení. Přesto nemůže zvládnout všechno.

A tady nastupuje aktivita dobrovolná, kdy se místní lidé snaží lokality, které považují za cenné, chránit sami. Ať už dlouhodobým pronájmem nebo i výkupem. Pak se o ně snaží pečovat tak, aby jejich přírodní bohatství zůstalo zachováno. Někde se jedná o malé ostrůvky luk nebo stepních strání uprostřed intenzivně využívané krajiny, jinde naše spolky vykupují lesy, kterým pak „dávají volnost“, jako se to už léta daří například ZO ČSOP Kosenka ve Valašských Kloboukách. Významné jsou i aktivity v nejbližším okolí velkých měst, kde má cenu každý kousek nezastavěné krajiny.

Dalo by se říct, že ochráncem přírody a krajiny je vlastně každý vlastník nebo nájemce, který hospodaří rozumně. Tak, aby je mohli využívat i jeho potomci a zároveň aby zůstaly útočištěm rostlin a živočichů, kteří na nich díky kombinaci přírodních podmínek a způsobu hospodaření našli svůj domov. Stát by měl podpořit takovou činnost spíše vhodnými dotačními nástroji místo dnes převažujících regulací a legislativních omezování.

Jak základní organizace zespodu vznikne, podobně jako vaše pozemkové spolky?

Libor Ambrozek: Účast ve správním řízení je dnes asi opravdu nejčastějším důvodem ustavení základní organizace. Ať už jde o snahu zabránit zničení cenné přírodní lokality, městské zeleně nebo krajinného rázu. Není to však důvod jediný. Častým důvodem je i snaha o systematickou práci s dětmi, kdy základka zastřešuje činnost oddílu Mladých ochránců přírody, nebo zájem podrobněji prozkoumat své okolí. Dotační program Ochrana biodiverzity, v němž rozdělujeme prostředky z grantu Ministerstva životního prostředí, umožňuje základním organizacím nejen průzkum a mapování vzácných druhů a společenstev, ale i praktickou péči o ně. Někde se prostě dají dohromady lidé, kteří spolu chodí do přírody, jezdí na výlety, pořádají exkurze pro veřejnost… Důvody jsou prostě pestré a někdy i nečekané. Například u nás v Kyjově byla jedním z významných důvodů snaha o zřízení lesní mateřské školky.

Karel Kříž: Nejčastěji vzniká místní organizace ČSOP v místě, kde je něco cenného, co se pokusí někdo zlikvidovat, a lidé se tomu snaží zabránit. Začnou tak, že se snaží něco dozvědět o tom, co chtějí zachránit, co tam roste nebo žije. Budoucí členové začnou jednat se samosprávou, vždy se snažíme diskutovat s partnery, většinou se starosty. To je přece to základní, co určuje místní politiku. Samozřejmě se snažíme jednat i s politiky, připomínkovat tvořící se zákony, vyhlášky. Jsme připomínkovým místem, občas jsme opomenuti, ale protože spolupracujeme i s jinými NGO, máme šanci se o úmyslném opomenutí dozvědět. I tak o sobě dáváme vědět. A s politiky je možné se setkávat a jednat i na místní úrovni.

O tom, že jste organizace odborná a konsenzuální, asi svědčí i to, že se o ČSOP nehovoří v souvislosti nějakými aférami nebo extrémními kampaněmi.

Karel Kříž: To sice ano, ale musíte o sobě dávat nějak vědět. Když na sebe neupozorníte, nemáte šanci na svou stranu získat veřejnost. Nejsme ale příznivci extrémních kampaní, byť já řadu z nich chápu. Nesouhlasím s tím, aby se lidé někde vázali ke stromům, ale rozumím tomu. My se vždy snažíme spíše jednat, s ministerstvem, s místní správou, s obcemi. Radikální cesta někdy snad může pomoci, ale není to náš styl. ČSOP jde cestou dialogu, odbornosti, relevantních podkladů, v našich řadách je spousta odborníků. Možná proto se snažíme nacházet kompromisy, v tom se trochu podobáme politikům. Neprosazujeme svůj názor za každou cenu. Ale chápeme, že člověk je součástí přírody, uvědomme si, že Evropa, v našem případě střední Evropa, je osídlena několik tisíc let. Není tady žádná divočina. Řada druhů je závislá na lidské péči. Ekosystém zde byl změněný, už se nedá vrátit někam do starověku.

Bez intenzivní lidské péče se krajina neobejde. Ale nutno říci, že odpovídající lidskou péčí nerozumíme průmyslově zemědělské hospodaření. To skutečně nelze jinak nazvat. Bohužel zásadní vliv na zemědělství u nás mělo přerušení vlastnictví půdy, je to těžko napravitelné, bude to trvat několik generací a podmínkou je, aby se změnil přístup celé společnosti.

Libor Ambrozek: Běhemsvé dlouholeté činnosti jsem měl možnost poznat obě strany pomyslné barikády. Členem ČSOP jsem od jeho vzniku v roce 1980, do veřejného života jsem se zapojil začátkem roku 1990 po příchodu z vojny. Jako poslanec a později i ministr životního prostředí jsem se setkával s podnikateli, starosty i všemi nevládními organizacemi, snažil se pochopit jejich motivaci i metody. Bohužel v dnešní mediální a zkratkovité době není často nejdůležitější, co děláte, jestli máte pravdu, jestli je váš cíl seriózní, ale hlavně, jestli jste slyšet. Proto mnohé menší organizace používají radikální a „obrazově zajímavé“ kampaně, aby upozornili na sebe a problémy, které považují za důležité. To ale nikdy neodpovídalo mé povaze, a proto jsem velmi rád, že se snaží ČSOP volit realistický přístup. Někdy bych až v nadsázce řekl, že jsme organizací polovládní. To však neznamená, že se domluvíme za každou cenu. Například v otázce zásahů proti kůrovci na Šumavě jsme i přes nesouhlas některých členů jasně podporovali rozšíření prostoru pro přírodní procesy. Současný pokus Hospodářské komory zlikvidovat stavební právo také nepovažujeme za opravitelný. U těchto vyhrocených situací, když zjistíte, že cílem druhé strany není se rozumně dohodnout, ale vyhrát 10:0, pochopíte, že na frontě má každý své místo, každý svými názory a metodami oslovuje jinou skupinu. Ostatně to asi někdy zažívá Také Asociace při jednání o podobě zemědělské politiky pro příští plánovací období.

Kdyby mohlo dojít k restitucím ještě v onom  nadějném roce 1968, dalo by se na vlastnické vztahy navázat, bývalí hospodáři ještě byli s to znovu začít.

Karel Kříž: Jednoznačně ano. Například můj dědeček ještě v šedesátých letech hospodařil, kdyby se to podařilo tehdy zvrátit, byli bychom dnes už na úrovni takového Rakouska, V 70. a 80. letech se začalo se slučováním, z menších družstev se stávaly obrovské celky, a zde je počátek současného stavu. A dnes je to velký byznys, který stojí jenom na dotacích. Mluvím o průmyslovém zemědělství. Výsledkem je prázdná krajina. Na poli je daleko méně života než ve městě. Pole jsou mrtvá, každý orá jen na metry čtvereční, zajímá ho jen rozloha, rozoral by i silnici, těch případů je spousta. Dotace se totiž nevyplácejí podle rozměrů uvedených na Katastrálním úřadu, ale podle satelitních snímků, a proto se ořezávají okraje lesů i aleje, przní se stromy, a není proti tomu žádné obrany. Tím pádem mizí další a další ostrůvky zeleně a vzniká mrtvá krajina. Půda mizí, nikdo nezaorává hnůj, používá se nadměrné množství pesticidů, je to jedno s druhým. Navíc se používají obrovské těžké stroje, půda pak není ani schopna přijmout srážky, a to vše nahrává erozi.

Letošní jaro je typickou ukázkou, kam takovéto hospodaření směřuje. Obří plochy znamenají jednoznačný posun ke stepi. Krajinu jsme si odvodnili. Naprší-li, voda odteče nebo se vypaří. Dnes se krajina dělí na les a step. A i les je suchý. Na zbytcích zeleně žije těch pár motýlů, které jsme běžně v krajině vídali, a dnes tam již nejsou. O úbytku hmyzu se již delší dobu mluví, a je to fakt. A pokud to takhle půjde dál, ekosystém se nenávratně zhroutí. A pokud se zhroutí tato „spodní“ vrstva ekosystému, zhroutíme se i my. To se nedá vydržet.

Libor Ambrozek: V tomto případě je obzvlášť bolestné přemýšlet, co by, kdyby... Obávám se, že už těch prvních 20 let budování socialismu, kdy byly celé sedlácké rodiny vyhnány ze svých domovů, kdy v rozsáhlých oblastech například středních Čech a Polabí vznikly doslova vnitřní Sudety, příliš silně poškodilo základy našeho venkova. Bývalí menší vlastníci půdy si zvykli na jistý příjem v JZD, možnost dovolených, a mnozí zlepšení životní úrovně způsobené převážně technickým pokrokem připsali změně režimu. Proto dodnes venkov paradoxně bohužel spíše volí levici, místo aby byl oporou konzervativních demokratických sil.

Přerušení vlastnických vztahů k půdě je jednou z největších tragédií způsobených komunistickým režimem. Asi nemá cenu to příliš rozvádět, jako soukromí zemědělci to musíte cítit mnohem víc. Předseda, který zprivatizoval družstvo a většinu půdy má jen pronajatou, se k ní jen velmi zřídka dokáže chovat citlivě. Přitom půda je základ života. Všímáme si, že z krajiny zmizela zeleň, meze, remízky, louky a mokřady. Že místo menších polí nedohlédneme u mnohých lánů na jejich okraj. Že se pěstuje jen pár druhů plodin, navíc širokořádkových. Ale nejhorší je, že se doslova před očima ztrácí půdní horizont a i v tom, co ještě zbývá, mizejí mikroorganismy, bez kterých půda umírá. Brzy budeme pěstovat plodiny „hydroponicky“, pokud ovšem bude voda. Je těžko uvěřitelné, jak lidé stále nechtějí pochopit závažnost situace. Napadlo by vás, že mnozí budou zničenou krajinu, kde je na hřbetech smyta ornice až na matečný podklad, vydávat za něco jedinečného a lákat turisty do „moravského Toskánska“, jak se děje na Kyjovsku?

A zde jsme u pohledu ČSOP na soukromé zemědělce a ASZ...

Karel Kříž: Pohled nás, tedy ochránců přírody, a Asociace je prakticky stejný. V krajině střední Evropy nejsou žádné pralesy, je to kulturní krajina, kde je třeba hospodařit. Ale tak, aby se nesnižovala biodiverzita, jinak si zatloukáme hřebíky do pomyslné rakve. Nedostatek vody, to je především důsledek špatného hospodaření, i když to souvisí i se změnou klimatu. Není řešením stavět přehrady a velké nádrže. Kdo navštíví jih Evropy, a Španělsko je toho typickým příkladem, může vidět spousty přehrad, ale hned metr za nimi je poušť, nejde zavlažovat celou krajinu. My musíme usilovat o malý vodní koloběh. Ten velký neovlivníme, ale malý ano. O tom třeba svědčí Asociací vyhlášený Program pestrá krajina, nebo propagované agrolesnické systémy. Jak ochránit mokřady, zlikvidovat řadu meliorací. Zrovna nedávno jsme v mé mateřské organizaci pořádali přednášku o agrolesnictví.

Na místě hospodařící konkrétní sedlák a jeho rodina může být zárukou slušného a šetrného hospodaření. Velká zemědělská průmyslová společnost využívá obrovské stroje, kterým každý kus zeleně překáží, nedokážou se stromům vyhnout, na menším lánu se neotočí. Jako kdybychom chtěli napodobit situaci v USA, v Utahu, kde rozorali velké planiny, eroze půdu odnesla, a to znamenalo bídu a exodus asi tří milionů lidí.

Míra vyschlosti krajiny je taková, že vysazovat stromy do krajiny je možné jen na podzim, aby strom mohl využít přicházející vláhu, na jaře už by to bylo marné. Znám řadu lidí, kteří se seznámili s vzorovým a vzorným zacházením s vodou, tam, kde by to málokdo čekal, v  Izraeli. Využívání odpadní vody, její recyklace, systém závlah, kapkových závlah. Nerad bych, abychom se nejdřív museli stát pouštní zemí, než začneme problémy řešit.

A členy ASZ by mohlo zajímat třeba i to, že se po celé republice věnujeme záchraně starých odrůd ovoce. V rámci kampaně „Staré odrůdy“ je mapujeme, zakládáme genofondové plochy se starými odrůdami, pořádáme výstavy, přednášky, spolupracujeme s Českým zahrádkářským svazem. Staré odrůdy třešní, jablek, hrušek a dalších jsou odolnější vůči klimatu i škůdcům než nové vyšlechtěné odrůdy.

Libor Ambrozek: Po Karlově detailním pohledu už mohu být stručnější. Musím znovu připomenout palčivý problém vztahu k půdě. Většinou jen vlastník, který ví, že chce farmu předat svým dětem, přemýšlí, jak hospodařit trvale udržitelným způsobem. Proto je v naší snaze o ochranu přírody a krajiny vaše Asociace naprosto přirozeným partnerem a je skoro škoda, že jsme spolupráci nenavázali už dříve. Na druhé straně je teď ideální doba, právě se znovu rozhoduje o pravidlech, kterými se bude zemědělská politika řídit dalších několik let. Představa velkých firem ovládajících Agrární komoru je celkem zřejmá - co nejvíce dotací plošných, ty „ekologizující“ pokud možno zase nějak na český způsob ošidit a pobírat také nejlépe plošně. Když k tomu připočtu poměrně malou bystrost jejích představitelů, kteří si při svých cestách zemí ještě ani nestačili všimnout, co je to eroze, docela mne mrazí.

Naštěstí váha ASZ i dalších organizací postupně roste a já věřím, že by se nám mohlo spojeným úsilím spolu se státní ochranou přírody a dalšími nevládkami podařit dosáhnout lepšího zacílení zemědělských dotací. Bude to však velmi obtížné, jak ukazuje i smutný příběh novely protierozní vyhlášky, od níž jsme si mnoho slibovali. Ta byla na MŽP nejdříve rozumně připravena, poté uložena do šuplíku, a přestože po legislativní stránce nic nebrání jejímu vydání, bude se nejspíš tak dlouho předělávat, až bude spokojena Agrární komora. Potom ovšem bude její zlepšení proti současnému stavu už jen symbolické. Čeká nás opravdu hodně práce, abychom zabránili proměně naší krajiny v polopoušť, a bude to spíše než běh na dlouhou trať maraton.

Mluvíme o tak vážných tématech, která dnes veřejnost již pomalu také vnímá jako důležitá. Jak je ukotvit ve společnosti?

Libor Ambrozek: Asi nejúčinnější je výchova, osvěta a především práce s dětmi. Snažíme se děti vést ke vztahu k přírodě, hlavně je vzít ven. Řada ekocenter a dalších institucí, provádějících ve školách ekologickou výchovu, jsou buď přímo naše základky, nebo jsou našimi organizacemi spoluzaloženy. Jsme tradičně pořadateli i dvou celostátních soutěží - Ekologické olympiády pro střední školy, školám základním a oddílům je určena známá a oblíbená soutěž Zlatý list. V rámci ČSOP působí Sdružení mladých ochránců přírody, které zastřešuje dětské oddíly MOP – v několika desítkách oddílů je okolo dvou tisíc členů. Ministerstvo školství nás zařadilo mezi organizace akreditované pro práci s mládeží, takže můžeme oddílovou činnost včetně letních táborů podporovat i finančně. Provozujeme také po celé republice několik desítek ekocenter, kam mohou lidé zajít na radu, poslechnout si odborníky.

Spolupracujeme i s dalšími nevládními organizacemi, s ornitology při ochraně ptáků v krajině, rozmísťujeme budky, ostatně řada našich členů jsou zároveň členy České společnosti ornitologické. V legislativní oblasti se buď obracíme na poslance a senátory přímo nebo zvlášť při projednávání klíčových zákonů postupujeme společně se Zeleným kruhem, který zastřešuje menší ekologické nevládky. Protože máme každý jiné akcenty, jsme schopni oslovit ve veřejnosti jiné skupiny

Často však více než osvěta působí konkrétní příklad. Desítky našich organizací působí aktivně při ochraně zeleně ve městech a obcích, někde dokonce pomáháme obcím s přípravou žádostí na ekologické projekty. Nesmím zapomenout ani na jeden z hlavních pilířů naší činnosti - staráme se o velké množství chráněných území, spolupracujeme na řadě míst se státní ochranou přírody. Dlouhá léta jsme organizovali akci Ukliďme svět, kterou jsme v roce 2016 spojili s obdobnou nově vzniklou aktivitou Ukliďme Česko, abychom netříštili síly. Myslím, že je velmi důležité ukázat lidem, že nechceme jen kritizovat a říkat, co by měl kdo dělat, ale že jsme sami schopni přiložit ruku k dílu, aby byl svět kolem nás příjemným místem k životu.

Karel Kříž: Ještě musím zmínit, že provozujeme síť záchranných stanic pro volně žijící zvířata. Po celé republice je jich dnes 33. S těmi se možná sedláci setkávají. Každý může do záchranné stanice zavolat, nebo kontaktovat www.zvirevnouzi.cz. Za loňský rok ve stanicích přijali více než 22 000 poraněných zvířat, a zhruba polovinu z nich se podařilo po vyléčení vrátit do přírody. Nejde ale jen o ta zvířata, působíme tím i na lidi. Když někdo zavolá, znamená to, že má o zvíře zájem a rád vidí, že se o ně někdo postará. To považuji za podstatný prvek naší činnosti. Ročně do naší sbírky Zvíře v nouzi přispějí dárci asi milionem korun. Obdobnou částku získává i druhá sbírka Místo pro přírodu. Z těchto prostředků vykupujeme pozemky, různé mokřady, louky, rybníky i brownfieldy. To jsou místa pro nové biotopy, útočiště rostlin i živočichů. Snažíme se, aby se takové antropogenní lokality nerekultivovaly ve smyslu zúrodnění.

Moc rádi bychom s ASZ spolupracovali více, zvláště na lesnických a zemědělských věcech. Třeba problém je, že se vůbec neřeší přemnožená spárkatá zvěř v lesích. Každý mluví o 50 – 70 vlcích, kteří udělají škodu za několik stovek tisíc, a pak tady máte několik set tisíc kusů spárkaté zvěře, která udělá každoročně škody za několik miliard. Díky tomu dnes nejsme schopni vypěstovat les bez plotu. Kolik peněz navíc tak musejí vydávat soukromí vlastníci lesa na zalesňování? A přitom taková jedle, zaplodí-li, je semenáčků dost, takže by se nic sázet nemuselo. Ale kde není plot, nic nevyroste.

S ASZ sice na nejnižší úrovni spolupracujeme, ale chystáme se spolupráci prohloubit a minimálně jednou do roka se sejít a domlouvat se, jak společně postupovat.

Jak je vidět, Asociace soukromého zemědělství má celou řadu přirozených spojenců, lidí, kteří vidí zemědělství a přírodu úplně stejně, a ani to nemusí být zemědělci. A je milé, že mezi ně patří i členové ČSOP.