Loděnice a přístav Gdyně, foto archiv

Kdysi zde stála bídná rybářská osada. Mezi nečekaně vysokými pobřežními svahy ústil do moře potok. Kolem byl divoký převážně bukový les, prorostlý břečťanem a plný bludiček, hejkalů a dnes málo srozumitelných božstev. Později domorodí Kašubové místo nazývali Gdiniô, polští usedlíci Gdynia a němečtí obyvatelé nedalekého Gdaňska Gdingen. Přejmenování na vznešený Gotenhafen prý byl Hitlerův nápad. Vznik a prudký rozvoj významného přístavního města na místě rybářských chat byly výsledkem první světové války, obnovení polského státu a mezinárodním společenstvím Polsku přiznaného práva na svobodný přístup k Baltskému moři.

Poláci získali malý kousek pobřeží a právě zde se rozhodli vybudovat mořskou bránu nového státu a válečný přístav. Věnovali tomu znovunabyté národní sebevědomí, technický um a obrovské prostředky. Gdyně rostla doslova před očima. Městská práva získal překotně rostoucí moderní přístav roku 1926. Než ale stačili vybrat městský znak, vypukla druhá světová válka.

Přístav Gótů

Němci jako mistři ve vytváření temných legend město rychle přejmenovali na Gotenhafen – prý k oslavě bojovného germánského kmene Gótů, který kdysi obýval pobřeží kolem ústí Visly do moře. Na rozdíl od Poláků s městským znakem neotáleli – na modrém pozadí nesl obraz stylizované bojové lodi těchto dávných baltských námořních lupičů. V tomto duchu přístav proměnili ve významnou součást německého válečného stroje. Po jejich porážce se město vrátilo Polsku a získalo erb vycházející ze symboliky polského válečného námořnictva s bílým mečem na červeném poli a dvěma zlatými rybami.

Pěkné místo v zelené dolině

Dar Pomorza v Gdyni, foto Jame

Když Versailleská smlouva přiřkla obrozenému Polsku právo na kus baltského pobřeží, byla z toho velká sláva. „Zasnoubení Polska s mořem“ při němž vlály bíločervené prapory, politici řečnili, generálové vjížděli na koních do příboje a kněží mávali kadidelnicemi, se odehrálo ještě v nedalekém Pucku, kde je vody tak říkajíc po kolena. Žádný moderní přístav tehdy Polsko ještě nemělo. Proto ředitel námořního odboru na ministerstvu války poslal na pobřeží zkušeného téměř šedesátiletého inženýra Tadeusze Wendu, a ten správné místo našel, prosadil a vlastní přístav vyprojektoval. Měl vzniknout sotva šestnáct kilometrů od Gdaňska, před mořskými větry ho chránil poloostrov Hel (o jedné jeho méně známé atrakci píšeme ZDE), hloubka moře byla dostatečná, pramenitá voda z potoka Chylonia na místě a nedaleko dokonce i železnice.

Návratnost investice

Roku 1922 polský Sejm výstavbu obchodního i válečného přístavu jako veřejně prospěšnou investici schválil. Přístav rostl a na pláže pod Kamennou horou a v Orlowu to začalo táhnout i letňáky. Ironií je, že pro nepotvrzená obvinění inženýra Wendu na slavnostní otevření přístavu v roce 1933 ani nepozvali… Dnes se ale po něm jmenuje jedno nábřeží. Politickou podporu dal výstavbě Gdyně ministr průmyslu a obchodu Evžen Kwiatkowski (1898 – 1974). Spolu s Wendou a admirálem Porembským jsou zřejmě právem označováni za otce Gdyně. O bouřlivém růstu přístavu napsal spisovatel Žeromski v řadě ohledů prorockou knihu „Vítr od moře“. Finančně se Polsku obří investice zaplatila již před začátkem druhé světové války, a i díky Gdyni Poláci uvěřili, že jsou výzvy dvacátého století schopni naplnit.

Úžasný čas mezi válkami

Hlavní přístavní korzo v Gdyni, foto Jun

Poláci s potěšením uvítali, že jsou vlastně námořním národem. Město připomínalo kypící kotel. Obchodní přístav prosperoval. V Gdyni kotvilo všech pět polských ponorek a několika minolovek, mononosek a torpédoborců válečného námořnictva. Vznikla zde i první polská loděnice s mokrými a suchými doky. Robert Wilke s bratrem Františkem roku 1931 začali rybářským kutrem vozit letňáky. Byznys to byl úžasný a už napřesrok dali dohromady flotilu výlučně výletních lodí. Nakonec během tříměsíční sezony mezi Gdaňskem, Sopotem a letovisky na Helu převáželi 200 000 turistů. Od roku 1930 Gdyni s New Yorkem spojila pravidelná lodní linka. Už v roku 1934 se zde přeložilo nejvíc zboží v Evropě a přístav byl považovaný za v Evropě nejmodernější. Tančírny a bary byly otevřené do rána. Hrála se kňouravá tanga a divoký swing. Většina městské architektury předbíhala dobu, ale stavební horečka měla i rub. Asi třicet procent prudce rostoucího počtu obyvatel žilo ve slumech. Také se kradlo – skandál s rozsáhlými defraudacemi prodražil stavbu nové Hlavní pošty tak, že stála stejně co pařížská Opera… Úžasný rozvoj města zastavila až válka a německá okupace. Ze světly zářící Gdyně se stal na nějaký čas vojensky šedý Gotenhafen.

Krvavá léta

Mrakodrap Sea Towers v Gdyni, foto Jame

Pro nás jako suchozemce je zajímavé, že ve smyslu mezinárodního práva vojenská plavidla, která se nevzdala anebo nebyla zajata, nepodléhají jurisdikci jiného státu, než toho, jehož vlajku nesou – znamená to, že de jure již neexistující Polsko de facto dál existovalo právě na palubách jeho vojenských plavidel, kterým se podařilo včas z Gdyně odplout. Přímo z města ale hned po obsazení Gdyně Němci Poláky vysídlili. Ti, kteří z jejich pohledu na něm nepředstavovali rasovou skvrnu nebo nebyli politickými protivníky a byli pro provoz přístavu nezbytní, sice dočasně mohli zůstat, ale nesměli vlastnit například hudební nástroje, rádia, gramofony, dalekohledy, ale také bůhví proč aktovky nebo vysoké boty. Zdejší doky se staly filiálkou vojenských loděnic v Kielu. Opravily na tři stovky ponorek a vyráběly jednotlivé sekce U-bootů, které se pak kompletovaly jinde. O poněkud bizarním českém vztahu k říšským ponorkám více píšeme ZDE.

Soumrak války

Význam Gdyně ještě vzrostl poté, co se německá přístavní zařízení na západě Evropy stala snadno dosažitelnou kořistí spojeneckých bombardovacích svazů. S bombami do Gdyně a prázdní bezpečně zpět do Británie bylo daleko. Vojenští výzkumníci postavili za městem dvě zkušebny torpéd. (Monumentální trosky jedné uprostřed zátoky v Babím Dolu dodnes probouzejí temnou fantazii, druhou stále využívá vojsko.) Město se vážnějším leteckým cílem stalo až na podzim v roce 1943 a jako významná německá námořní základna prakticky přestalo existovat po útoku 236 britských letounů v prosinci 1944. Od gdyňského mola na poslední cestu vyplula i loď Wilhelm Gustloff, jejíž potopení se s deseti tisíci pěti sty osmdesáti pěti obětmi stalo největší námořní katastrofou všech dob. Co z města ještě zůstalo, před příchodem Rudé armády zničili sami Němci a vjezd do přístavu zablokovali potopeným křižníkem Gneisenau.

Po válce

Kontejnery v přístavu v Gdyni vypadají jako kostky pro děti, foto archiv

Obnova města byla rychlá. Osvobozené Polsko potřebovalo přístav i loděnice. Nové investice postavily město rychle na nohy. Zase bylo branou do světa. Ale systém, který se z normalizačního Československa jevil jako významně svobodnější, měl krvavou vůli držet svou moc. Na nespokojenost s životní úrovní neváhal odpovídat tvrdě. Po masakru dokařů z Gdaňska, Gdyně, Štětína a Elbinku v prosinci roku 1970 (jen v Gdyni ozbrojené síly zastřelily osmnáct dělníků jdoucích na ranní směnu) se právě na polském pobřeží o deset let později zrodilo nezávislé odborové hnutí Solidarita. Ačkoliv polská armáda na sklonku roku 1981 vyhlásila výjimečný stav a opoziční vůdce internovala v připravených táborech, byla to právě Solidarita, která roku 1989 definitivně systém porazila.

Kam se kouknout

Čtvrtmilionová ale stále mladá Gdyně není klasickým turistickým tahákem s památkami, ale dýchat její přístavní atmosféru stojí za to. Trojměstí Gdaňsk (více ZDE)  – Sopoty (TADY) – Gdyně představuje tři tváře pobřeží: historickou, lázeňskou a ekonomickou. Vděčné atrakce jsou soustředěné kolem bývalého hlavního přístavního mola. Jsou to torpédoborec Blyskawica, bývalý školní škuner Dar Pomorza z roku 1909, obří ruské kolo, Mořské akvárium, případně zajímavé Muzeum emigrace. Mrakodrap Sea Towers má osmatřicet pater a nepředstavuje zrovna levné bydlení. Příjemná je pro našince návštěva přírodní rezervace Kempa Redlowská s původním lesním porostem na útesu nad mořem. Jde rokem vyhlášení (1938) o jedno z nejstarších polských chráněných území.