Comunite Fresca: Mažeme své rukopisy do jednoho celku

Poslední rozhovor, který vychází v souvislosti s Cenou Jindřicha Chalupeckého, vedly redaktorky Artalku Anna Remešová a Alžběta Cibulková s letošními finalistkami Danou Balážovou, Marií Štindlovou a Markétou Filipovou, které působí jednotně jako skupina Comunite Fresca. Kromě jednotlivých realizací a specifické techniky fresky, které se společně věnují, se rozhovor dotýkal také odlišnosti práce mimo galerijní prostor a svět umění, ale i diskuze ohledně potřeby a pojetí kritického umění.

Venkovní freska na terase soukromého bytu, Brno, 2018

 Alžběta Cibulková (AC): Pracujete všechny tři společně pod skupinovým názvem Comunite Fresca. Co vás přivedlo dohromady? 

Markéta Filipová (MF): Potkaly jsme se na FaVU, kde jsme spolu všechny studovaly a skamarádily jsme se. Strávily jsme spolu šest let, během kterých jsme taky společně bydlely, ale pracovat společně jsme se rozhodly až po studiu.

AC: A jak jste se dostaly k malbě fresek? Měla jste s tím některá z vás zkušenost? 

Dana Balážová (DB): Fresky jsme do té doby nikdy nedělaly. Byla to situace, kdy jsme měly všechny ukončenou školu a shodly jsme se na tom, že bychom si to chtěly vyzkoušet.

Anna Remešová (AR): A souvisí technika fresky nějak s vaší zkušeností z malířských ateliérů? Existuje tam kontinuita? 

DB: Já jsem zrovna byla většinu času v Ateliéru videa, ale kresba a malba se tam vždy nějak protínala. Nebyl to pro mě ale stěžejní druh práce.

Marie Štindlová (MŠ): Já jsem sice byla v malířských ateliérech, ale ve škole jsem nemalovala skoro vůbec. Dělala jsem spíše instalace. To, že jsme se rozhodly malovat fresky, bylo spíše intuitivní rozhodnutí, ne tolik racionální.

MF: Mně spíš přijde, že jsme si chtěly něco trochu kutit a pracovat s materiálem. Ani si nepamatujeme, koho to prvního napadlo, ale okamžitě jsme se všechny shodly ve stejnou vteřinu a řekly si, že je to skvělý nápad a že to vyzkoušíme.

AR: Nejprve byl tedy nápad, že budete dělat fresky. Jaká byla vaše první realizace?

CF: První zkouška proběhla v bezpečném prostředí rodinné vily. Druhou realizací byla freska ve čtyřpatrové kostelní věži v Prostějově – galerii Cyril, kam nás pozval kurátor a umělec David Bartoš.

Detail fresky na terase soukromého bytu, Brno, 2018

AC: Mohly byste říct něco o technice samotné? Jaká byla první zkušenost s technikou fresky?

DB: První zkušenost byla hodně experimentální.

MF: Šly jsme do stavebnin v Písku a chtěly jsme si koupit štuk. V podstatě jsme ale moc nevěděly, co chceme, a proto nám lidé v obchodě nedokázali poradit. Dali nám pytel nějaké malty, kterou jsme se pak snažily míchat a volaly jsme tátovi Dany, jak se míchá malta. Když jsme to nahodily, vůbec to nefungovalo. Nakonec jsme si pořídily už předmíchanou štukovou směs a do té jsme malovaly akvarely a Duhami na textil. Prostě jsme si to udělaly tak nějak po svém. To byla tedy ta první freska, která nám přišla dobrá, a když přišla nabídka na výstavu v Prostějově, tak jsme ji přijaly.

DB: Bylo to docela velké sousto, protože šlo o čtyři patra, na kterých jsme intenzivně pracovaly v hrozné zimě. Dělaly jsme tam opravdu velké formáty a vůbec jsme se toho nebály. Až zpětně nám došlo, že to bylo možná trochu moc.

MŠ: Bylo to ale dobré, takový přímý skok do vody.

AR: Rozhodly jste se tedy, že chcete pokračovat v technice fresky. Jak ale vypadá samotný proces, když na místo přijedete? Podle čeho se rozhodujete, co by tam mělo vzniknout?

MŠ: To je spíše postupné. Někam přijedeme, prohlédneme si to tam a začneme skicovat. Známe se dlouho a řešíme spolu různé věci, takže potom společně trávíme čas na daném místě, kreslíme si a v nějakém vzájemném dialogu vznikají první nápady. Závisí to také na prostoru, kdy řešíme, co by mu nejlépe prospělo, a na tom, kdo v něm pobývá, co tam dělá, jaký je a jaké má představy.

AC: Místa a prostory pro realizace si sami vybíráte, nebo spíše přijímáte nabídky? 

DB: Ty nám většinou přicházejí, lidé nás oslovují.

MŠ: To je asi nejlepší, když nás zvou lidé a my jim něco namalujeme do bytu, což se občas stane, ale teď pracujeme na projektu pro Cenu Jindřicha Chalupeckého (CJCH) a oslovujeme instituce, ve kterých malujeme, což je výjimečné.

AR: Někdy jsou na vašich malbách konkrétní, často přírodní motivy, někdy jsou více abstraktní. Podle čeho je volíte? Bavíte se s lidmi, pro které malby děláte, o tom, jakou mají oni představu a co by tam chtěli mít?

DB: S lidmi se o tom bavíme, dostáváme od nich hrubá vodítka například v podobě několika klíčových slov nebo emocí. Nestává se ale, že by nám diktovali, co a kam máme malovat.

AC: Ale nějak se to tam promítá?

MF: Určitě, ale vzhledem k tomu, že se jedná o abstrakci, tak tam nějaké odkazy třeba nikdo nemusí ani rozklíčovat.

MŠ: Také jim ukazujeme skici a vidíme, co se jim líbí, a můžeme to pak nějak zohlednit.

Multimediální prostor pro současnou kulturu Nástupiště 1-12, Topoľčany, 2018

AR: Mohly bychom se zastavit u konkrétní realizace komína ve Vraném nad Vltavou? Jak to tam probíhalo?

MF: Neměly jsme tam žádné zadání ani požadavky, jen nám bylo řečeno: „Tady je komín s lešením a chceme fresku.“ Tam to bylo jen na nás.

DB: Odvíjelo se to od toho, že se jedná o starou školu, nyní komunitní centrum – místo, kde se děje hodně věcí a stýkají se tam různé generace. Hodně nás inspiroval tvar komína a také krajina kolem. Je to taková pravěká krajina. Taky odsud pochází Markéta, máme k tomu místu vztah. Když stojíte vedle budovy a zespodu pozorujete komín, je pro vás hodně dominantní nebe. Proto se tam objevil také obraz meluzíny. Jsou tam i další motivy, ale už si přesně nepamatuju, co všechno zahrnovaly skici.

MŠ: Už je to dost dávno, ale šlo nám o to udělat kontrast expresivního přírodního prvku s menšími detaily, které v tom poletují. Chtěly jsme navodit pocit z tvaru komína, namalovat tvar, který by mohl být uvnitř v komíně.

MF: A chtěly jsme také zprůhlednit masu komína. Namalovat to, co se odehrává uvnitř.

AR: A co se týče techniky?

MF: U této realizace jsme musely mít kompozici předem dobře promyšlenou, protože jsme to dělaly po částech. A tak se vlastně technicky freska opravdu dělá. Vytvoříš si kompozici a štukuješ si jen denní příděly, které domalováváš. V jiných případech pracujeme ale trochu jinak. Freska na komíně byla jediná, kdy jsme to měly od začátku dost jasně dané.

AR: Technik jak vytvářet fresku je spousta. Navazujete na nějakou tradici, inspirujete se nějakou konkrétní školou? 

MŠ: Co se týče technologie, v zásadě existuje jen jeden způsob, jak se freska dělá, a to malba pigmentem do vlhké omítky. My to děláme tak, že si koupíme Keraštuk a do toho malujeme pigmenty s vodou. To je běžný postup, ale původně si staří mistři hasili vápno a nechávali ho zrát v jámách třeba 50 let, což neděláme. Radily jsme se s restaurátory a chtěly bychom vyzkoušet ještě nějaké další a rychlejší postupy, co se týče hašení vápna.

MF: Taky je důležité zvažovat použití pigmentu podle chemického složení, protože ne všechny reagují správně s vápnem v omítce, s různými podklady.

DB: Stalo se nám taky, že jeden pigment zmizel.

MŠ: To se stává, když člověk maluje na nějakou zeď, u které neví, jaké vrstvy jsou pod tím. Tam může cokoliv nějak zareagovat. Když jsme například malovaly pro Galerii Mimochodem, musely jsme tam dát vrstvu lepidla, které mělo takové složení, jež pak právě vyžíralo nějaké pigmenty. To jsou detaily, které ještě nemáme úplně vychytané.

MF: Na žádnou konkrétní školu ani tradici v práci nenavazujeme.

Proces práce na fresce na komíně Staré školy ve Vraném nad Vltavou, 2017

AC: Ale když zmiňujete staré mistry, nereagujete také na to, že fresku v moderní době nahradila čistá bílá zeď? Nesnažíte se tradici ozdobených zdí a budov obnovit?

DB: Myslím, že ne. Není to tak, že by nám chyběla freska, a proto jsme se pro ni rozhodly. Hlavní motivací bylo vyzkoušet si její techniku, a pak jsme byly překvapené, jak nám to společně vyhovuje a funguje to.

MŠ: Protože ono je to opravdu jiné než malovat závěsný obraz na plátno. Je to více manuální, a jak už zmiňovala Markéta, je tam prvek kutilství. Má to jiné možnosti. Freska se dá vrstvit, proškrabávat apod. Plus je velmi důležitý ten aspekt, že reagujeme na konkrétní místo a lidi.

DB: To, že nás to taky přivádí k zajímavým lidem a místům, je pro nás zásadní.

MŠ: Představa, že bychom se scházely v ateliéru každé úterý a tam malovaly obrazy na plátno, je trochu legrační.

MF: Na situaci fresky ve světě umění nijak nereagujeme. My jsme si to opravdu chtěly jen vyzkoušet.

AR: Mohly byste ještě více rozvést, jakým způsobem reagujete na architekturu?

MŠ: Člověk přijde do nějakého prostoru a je to podobné, jako když děláte výstavu a přemýšlíte nad instalací. Snažíte se prostor nějak vyvážit, nebo ho naopak vykolejit, pracovat s ním tak, aby to mělo nějakou působnost. Když malujete na plátno, máte vymezený rámec obrazu, zatímco v případě fresky už budujete celé prostředí.

DB: Počítá se s užitou rovinou, kdy vnímáme, co se kde odehrává, a podle toho pracujeme. Nenamalujeme například někam, kde lidé sedí a opírají se o zeď, nebo neumístíme nějaký zásadní fragment a motiv na místo, které lidi jen míjí.

MŠ: Nebo tam můžeme naopak vytvořit nějaký optický klam, hloubku, donést tam barvu. Dá se s tím pracovat různě.

AR: Nedávno jste malovaly fresky v kanceláři ombudsmanky v Brně. Reagovaly jste tam na samotný prostor a reflektovaly přitom také kontext místa a to, k čemu a komu slouží?

MŠ: Odkazy tam určitě jsou, ale není to nijak explicitně dané.

MF: Nejsou tam ale bezdůvodně.

MŠ: To určitě ne, jen neděláme návodné věci. Naše malby jsou blízké lyrické nebo poetické abstrakci, takže tam nemůžeme přenášet nějaká jasná bodová prohlášení. Ale tím, že řešíme danou problematiku s konkrétními lidmi, se tam vždy nějakým způsobem promítne.

DB: U této realizace jsme byly hodně zaskočené tím, jak místo vypadá. Je krásné, je tam hezký výhled do zahrady, ale měly jsme pocit, jako by se samotná kancelář zasekla v 90. letech, a to hlavně co se týče nábytku včetně zátěžového koberce na podlaze. Nakonec jsme byly samy v mírném šoku, jak malba do prostoru zapadla.

Freska v kanceláři Veřejného ochránce práv, Brno, 2019

AR: Vaše malby mi přijdou často surrealistické, zvláště ve velkých formátech. Objevuje se v nich například velké žluté vejce a další motivy, které bychom si mohli spojovat s tradicí československého surrealismu. 

MŠ: To je asi pravda, s tím souhlasím.

MF: Já taky.

AR: Máte nějaké vysněné místo, kde byste si chtěly namalovat fresku?

MŠ: Na to máme obvyklou odpověď takovou, že bychom chtěly mít vilu, ve které bychom mohly bydlet a celou ji pomalovat.

DB: Někde, kde bychom měly čas více splynout s prostorem. Nemám ale konkrétní obraz toho, jak by to mělo vypadat.

MŠ: Bylo by to místo, které by s námi rezonovalo, a my bychom tam měly volnou ruku.

AR: Myslíte, že poptávka po vašich freskách roste?

MF: Já myslím, že roste. Někdo se zeptá skoro každý týden.

MŠ: Ale většinou jsou to lidé, co to chtějí zadarmo nebo na to nemají dost peněz, které si bohužel taky potřebujeme vydělávat.

DB: Zdá se mi, že lidé mají obecně k fresce blízko a nebojí se k ní vyjádřit. Myslím, že je to vůči lidem vstřícné kvůli tomu, že jde o práci, jež hraničí s řemeslnou činností, se zedničením. Lidé k tomu mají vztah a mají pocit, že na to dosáhnou. To byla také jedna z původních motivací, proč jsme s tím začaly. Nebýt izolované a přijít více do styku s lidmi mimo umění.

MŠ: V rozhovoru pro Radio Wave se nás ptali, jestli nám nevadí, že je to užité umění, a to nám právě vůbec nevadí.

AR: Proč podle vás chtějí lidé fresky na domě nebo v interiéru? Co je jejich motivace k tomu, aby vás oslovily?

DB: Přijde mi, že chtějí sami nějak splynout s prostorem, kde žijí. Je to místo, kde jsou pevní, cítí se v něm bezpečně a chtějí si ho pro sebe nějak potvrdit.

MŠ: Člověk si tím prostor přivlastní, zabydlí si ho tak, jak chce.

MF: A taky zkrášlí, udělá si ho příjemný. Je to podobný princip, jako by si pověsil obraz na zeď.

DB: Freska může vytvořit místo setkání nebo například i ochranný štít.

AC: Každá máte svůj rukopis, někdy máte malbu rozdělenou na části, jinde splývá. Stane se, že se v nějakém momentu neshodnete? 

MŠ: To se stává pořád. Nestane se to při malování, ale spíše při debatě, která tomu předchází. Určitě nemalujeme něco, na čem bychom se neshodly. Ale když se bavíme o tom, co budeme dělat a neshodneme se, tak je potřeba si to vysvětlit nebo najít nějakou jinou cestu. Vždy pak najdeme tu, se kterou souzníme všechny.

MF: Toho, že máme každá jiný rukopis, naopak využíváme. Víme o tom, že některá z nás zvládá dotáhnout detail, jiná umí lépe namalovat volnou plochu. S tím se počítá.

DB: I když obraz může někdy působit, že je rozdělený na části, chápeme ho jako celek a nestává se, že by jedna část patřila některé z nás.

Výstava Monzun, Galerie Mimochodem, Praha, 2018

AR: A umíte si představit, že byste dělaly fresky do galerijní bílé kostky bez nějakého kontextu? 

MŠ: Galerijní prostory pro nás obecně moc nedávají smysl. To by šlo jen v případě, že bychom měly náladu si nějak zaexperimentovat, ale zajímavější je pro nás malovat jinde, mimo galerie.

AR: Lákalo by vás být od začátku součástí architektonické zakázky podobně jako štukatéři nebo dekoratéři? 

DB: To bychom moc chtěly, ale je tady takový problém v tom, že architekti jsou k tomu dost nevstřícní, chtějí si to dělat podle svého plánu. Už se nám stalo dvakrát, že od nás investoři chtěli fresku, už jsme byli domluveni, ale architekt to zatrhl.

AR: To se ale asi pojí k tomu, kam už předtím mířila Bětka. Nereagují ti, co chtějí mít na domě nebo v pokoji malbu, na určitou strohost v architektuře a taky na diktát ze strany architekta?

DB: Myslím, že ano. Jsou architekti, kteří když si chtějí svou stavbu nafotit – třeba i po dvou letech, co v ní někdo bydlí –, tak si to vyčistí od nábytku a od všech lidských stop, aby vynikla jejich práce.

MŠ: My pracujeme s opačným principem. Naopak nás baví zabydlování a to, že si místo někdo upraví, jak chce, přirazí si ke zdi s freskou stolek, to je život.

AR: Je to tedy nedominantní přístup. Spíše pomáháte pečovat o místo, než že byste chtěly předvést svůj rukopis.

MF: Přesně tak. Vyhovuje nám snaha neprosadit se za každou cenu, což je možná opačný princip oproti tomu, co by měl umělec dělat.

MŠ: Je to podobný princip jako ten, podle kterého pracujeme kolektivně. Mažeme své rukopisy do jednoho celku a stejně tak se nepotřebujeme prosazovat někde, kde ani nežijeme. Nechceme obyvatele místa převálcovat.

AC: Freska je na rozdíl od závěsného obrazu stálá a nepřenosná a musíte počítat s tím, že bude na zdi třeba hodně dlouho. Cítíte kvůli tomu nějakou větší zodpovědnost? Nesvazuje vás to nějak?

DB: My po každém dodělání fresky zdůrazňujeme, že je snadné ji kdykoliv seškrábnout, pokud by s ní lidé přestali být spokojeni. Rozhodně k freskám nepěstujeme přehnaný respekt.

MF: Ale máme je rádi. Jen se k nim nehodláme přivazovat.

AR: A jaké máte plány na finální výstavu Ceny Jindřicha Chalupeckého? 

DB: Náš plán byl původně vyhnout se galerijnímu prostoru. Proto jsme se taky rozhodly pro prostředí neziskových organizací, které je zaprvé neobvyklé a zadruhé zde vzniká nějaká smysluplná činnost. Oslovily jsme několik neziskových organizací s nabídkou, že jim darujeme fresku. Všechny zareagovaly pozitivně.

MŠ: Naším záměrem bylo takové prostředí zpříjemnit, vyjádřit náš zájem a podporu. V prostorách těchto neziskových organizací teď malujeme, ale nakonec se stejně budeme muset do galerie vrátit, protože prostředí, ve kterém náš projekt vzniká, není veřejně přístupné. Znamená to pro nás další příležitost něco vyzkoušet a vytvořit rozsáhlejší instalaci. Plánujeme postavit v galerii dům, který bude jednak odkazovat k naší tvorbě, ale také k činnostem neziskovek.

AR: Na to bych chtěla navázat. Jste nominované v rámci ocenění pro současné umělce a podle mě není rolí současného umění jen zpříjemňovat nějaký prostor, ale důležitý je také určitý kritický rozměr.

 

MŠ: V první řadě si myslím, že zpříjemnění je hodně zjednodušující pojem a úplně se s ním v kontextu naší práce neztotožňuji. Problematická je pro mě i druhá část otázky, kdy naznačuješ, že umění v současnosti má/musí mít kritický rozměr. S tím nesouhlasím. Jedním z počátečních motivů při vzniku naší skupiny byla právě nutnost se vůči tomuto názoru vymezit. Díla některých umělců, kteří se na tomto poli pohybují, mám ráda a oceňuji je, ale myslím, že i práce, které nejsou v prvním plánu kritické, jsou relevantní a mají v umění své místo. Umění považuji za specifický způsob zkoumání našeho světa, který se vyznačuje předně tím, že se pohybuje mimo pevnou strukturu danou jazykem. To samo o sobě ho činí jedinečným a možná svým způsobem kritickým.

MF: Já osobně i ve své sólo tvorbě s požadavkem na angažovanost umění dlouho bojuju. Nemyslím si, že existuje jediný správný směr toho, co a jak člověk vytváří. To zavání nárokem na jedinou pravdu, což je oklešťující a nebezpečné. Práce v naší skupině mi vyhovuje i tím, že fungujeme v neustálém proudu diskuze o tom, co děláme, ale i o tom, co se děje kolem nás na poli umění, i ve společenském měřítku. To znamená, že si za pochodu tříbíme názory, ale také se učíme respektovat a chápat pohnutky ostatních. Tenhle proces je pro mě dost obohacující, protože si tak vlastně pořád rozšiřuju obzor. Od začátku naší spolupráce vnímám obrovský osobní přínos v tom, že jak se vyvíjí naše práce, vyvíjím se i já, obyvatelka planety Země a aktérka ve společenském dění.

DB: Souhlasím s Marií, že současné umění není pouze to kritické nebo podvratné. Zároveň se nemůžu zbavit pocitu, že projekt CF kritiku obsahuje již z principu. Ve skupině pěstujeme diskuze, konfrontace, hledání společného rozhodnutí i nehierarchický přístup. V silně individualizované společnosti to není samozřejmé a pozitivně vnímám i fakt, že jsme k tomu dospěly bez kalkulu. Rozvíjíme společnou intuici a to mi dává smysl.

MŠ: Já bych ještě dodala, že v tak patové situaci, jako se momentálně celá společnost nachází, je přímočará kritika samozřejmě potřebná a nutná. Stejně tak je ale potřeba ptát se po tom, jak jsme sem vlastně dostali, a zpochybňovat dosavadní způsob fungování. V tu chvíli mi obrat směrem od osvícenské racionality připadá vlastně logický.

Freska v Bistru kuchařek bez domova, Praha, 2019

AR: Mluvím o tom právě v souvislosti s prezentací v galerii. Jedná se podle mě o odlišný kontext. Jedna věc je freska do bytu k někomu, kdo se z ní těší, a jiná věc je pak galerijní instalace, kam přijde divák nebo divačka, kteří nemají takovou zkušenost a mohou pochopitelně očekávat rozšíření tématu, nějaký kritický nadhled nebo konceptuálnější přístup.

 

DB: V tomto případě půjde o nějakou podobu osobního manifestu.

AR: A co je předmětem takového manifestu? 

DB: Je to završení naší půlroční práce, kdy jsme procházely jednotlivými neziskovkami a hledaly jsme do jejich prostorů vhodnou malbu. Konečná instalace bude otiskem všech těchto setkání.

MŠ: Nevím, jestli bych použila zrovna slovo manifest, bude to spíše zhuštěný tvar odkazující k tomu, jak tvoříme. Ale nebude to nějaký popis, spíše poetická koláž odrážející to, jak samy pracujeme.

DB: Taková architektonická skica.

MF: Pořád je to ale ve fázi ideje.

DB: Protože my nikdy dopředu nevíme, jak to nakonec dopadne. Občas něco domalujeme a řekneme si: „To je teda bizár.“

---

V Comunitě Fresca působí výtvarné umělkyně Dana Balážová (*1989), Markéta Filipová (*1990) a Marie Štindlová (*1990). Všechny jsou absolventkami Fakulty výtvarných umění v Brně. Comunita Fresca je kolektivní paralelou k jejich individuálním uměleckým aktivitám. Z veřejných realizací lze jmenovat fresku ve dvoře kavárny a galerie  Měsíc ve dne v Českých Budějovicích nebo fresku ve výstavě Ephemeral Talks v PLATO Ostrava. V rámci projektu pro finále CJCH malují fresky pro neziskové organizace Ratolest, Cesta domů, Jídelna kuchařek bez domova, komunitní centrum Jako doma, Kancelář veřejného ochránce práv.

Foto: archiv Comunite Fresca