Hry o Marii deset let po premiéře

I kdyby Bohuslav Martinů za celý svůj život nenapsal nic jiného než dvě a půl hodiny hudebního miráklu otitulovaného jako Hry o Marii, zasloužil by si místo vedle velkých hudebních dramatiků dvacátého století. Způsob, jakým se chopil zdánlivě nesourodých materiálů (starofrancouzská liturgická hra, vlámská hra, moravská lidová poezie, středověký mirákl…) a stvořil z nich čtyřdílné podobenství o boji duše s tělem, prostor pro velkou divadelní podívanou a především hudbu naléhavě oslovující emoce, sluch i intelekt posluchače, fascinuje od své premiéry v roce 1935.

České publikum má s drobnými přestávkami už deset let příležitost vídat inscenaci Jiřího Heřmana, kterou na konci října 2009 uvedlo pražské Národní divadlo, tenkrát v hudebním nastudování Jiřího Bělohlávka. Od března 2015 se na ni jezdí do Brna, v úterý 2. července ji shlédlo festivalové publikum na Smetanově Litomyšli. Od první premiéry bylo popsáno spousta recenzních stran, nahlédnuto několik úhlů pohledu na rituálnost Heřmanovy režie a povolaní analyzovali, v čem tkví síla této opery. Dovolím si tedy jen pár dojmů z litomyšlského večera.

 , foto Smetanova Litomyšl

Málokdy se živé provedení oper blíží referenčním nahrávkám. V roce 1985 nahrál Hry o Marii výborně právě Jiří Bělohlávek s nejlepšími sólisty své doby (reed. 1993, SU), nic kvalitnějšího dosud nevzniklo. Po litomyšlském uvedení a opětovném poslechu Bělohlávkovy nahrávky jsem s překvapením zjistila, že orchestr, sbor a sólisté brněnské Janáčkovy opery pro mě ve svém celku tvoří v mnoha ohledech lepší hudbu. Technicky srovnatelné výkony, brněnští dramaticky plnokrevnější, barevně zajímavější, v agresivních rytmech odvážnější, v lyrických pasážích s větším klidem na nádech na jevišti i v publiku.

Větší logiku by samozřejmě mělo srovnávaní této inscenace v průběhu času – i to vychází pro současné protagonisty dobře. Hry o Marii nepatří k vyloženě komplikovaným partiturám, velká část rytmických i melodických struktur se vám dostane pod kůži po prvním poslechu, o to těžší je zahrát a zazpívat svůj part tak, aby nevyzněl prvoplánově, aby měl správnou míru jevištního patosu a zároveň opravdovosti. V Litomyšli jsem měla pocit, že právě touhle cestou Hry o Marii dozrávají, a to silou, která mě dojímá.

 , foto Smetanova Litomyšl

Nemůžu nezmínit několik momentů, které ovzduší litomyšlského zámeckého nádvoří obzvlášť provětraly.

Proč naříkáš maličká? Vypláčeš si očička! Máš snad ze mne strach?“ aneb otevírá se prostor pro Svatopluka Sema v roli svůdce Ďábla. Za jeho trvale prvotřídní výkony v českých operách patří pana Sema pozlatit, i tady si velkou část pozornosti právem ukradl pro sebe, ačkoli hlavní postavou je dívenka Mariken (velmi dobrý výkon Andrey Široké). Začíná velký boj o duši Mariken, neúprosně pochodové rytmy v orchestru (výborný Jakub Klecker, dir.), skvěle se navzájem vnímající sbor dotírá ze všech stran, nad tím víří záporácké charisma pana SS. Požitek!

 , foto Smetanova Litomyšl

Sám jsi kdysi pravil: Kdyby největší to hříšník byl a hříchů všech se dopustil, kdyby jen jednou jedenkrát s duše své se kál, z celé upřímnosi duše své, Bůh jej s láskou obejme.“ Dojetí nad touhle replikou (a hudbou, která ji nese) – a pro mě středobod čtyřrole (!), kterou s jevištní elegancí sobě vlastní, výbornou srozumitelností (a, ach Bože, jakým „hruďákem“ – a že se tady Martinů ve spodních polohách rozhodně neomezoval) zpívala Markéta Cukrová.

Na mši svatú zvonijú, panenky se strojijú!“ Poslední část Her, Sestra Paskalina, je zároveň velkým sólem pro sbor Janáčkovy opery: zpěváci cítí zodpovědnost každý sám za sebe, vědí, že každé jejich gesto posílá příběh až do poslední řady jeviště a že každá sykavka se počítá. Nesmím opomenout další divadelně (Daniel Bambas) a pěvecky cenné výkony Daniely Strakové-Šedrlové, Jany Šťávy, Romana Hozy.

Životnost hudby Martinů už čas prověřil a zdá se, že i režie Jiřího Heřmana s přibývajícími roky na intenzitě jenom získala. Tak za dalších deset let na viděnou?

Sdílet článek: