Africký zápisník XIII. aneb Hakime, Žiyech?

První sada osmifinálových zápasů Afrického poháru 2019 nabídla jeden velký šok a jeden očekávaný výsledek. Senegal si svůj zápas s Ugandou velice zkušeně pohlídal a v Egyptě tak porazil už všechny tři východoafrické celky, zatímco Maroko v čele s Hakimem Ziyechem duel s Beninem psychicky neuneslo a končí...

Hvězda Ajaxu si na tomto turnaji vážně příliš dobrou reklamu neudělala, když včera vše vyvrcholilo neproměněnou penaltou v nastavení první devadesátiminutovky a hrozivě přestřelenou brankou ze skvělé pozice již v prodloužení osmifinále.

Na penaltu v rozstřelu už potom Ziyech (radši?) nešel, ale ku prospěchu věci to taky nebylo. Hervé Renard prohrál na APN svůj první penaltový rozstřel od čtvrtfinále 2010 se Zambií proti Nigérii.

Benin tak stále ještě v historii technicky nevyhrál na severoafrické půdě (v celých dějinách už to teď bude kolem 25 odehraných zápasů, včetně dalšího Afconu v Tunisku roku 2004), ale přesto putuje do historického čtvrtfinále. Jinými slovy dělá takzvanou Paraguay roku 2011. Anebo Portugalsko roku 2016.

---

1. Tohle je samozřejmě obří neúspěch, ale Hervé Renard neudělal nic moc špatně. A Maroko si jednoznačně zasloužilo postoupit. Lvi z Atlasu soupeře podle očekávání drtili prakticky od začátku do konce, zatímco beninský kouč Dussuyer - stejně jako ve skupině proti Ghaně a Kamerunu - naordinoval svým svěřencům sešikovat se za míčem a bránit, bránit, bránit. Zatímco ale třeba Kamerunci v konfrontaci s beninským valem dojeli na svoje vlastní kreativní nedostatky, u Maroka se nic takového říct nedá: favorit se do šancí dostával, jen měl smůlu (a gólman Saturnin Allagbé se opět vytasil s výtečným výkonem).

Toto nebyl z beninské strany žádný nečekaný strategický tah, žádné přechytračení; Dussuyer zkrátka narazil na jednoznačně lepší tým s lepším koučem a nezbylo mu než pokusit se to prostě nějak uhaluzit. Což se tedy, navzdory všem zákonům pravděpodobnosti, nakonec povedlo.

Vlastně jednu věc dokázal Benin využít - a je to něco, o čemž jsme psali už před turnajem. Maročany nakonec nepotopil tento okamžik, potopil je psychický krach u penalt (ať už té Ziyechovy, nebo poté v rozstřelu), ale nebýt úvodního gólu Adiléhoua, žádné drama by ani neexistovalo...

2. Maročany srazila na kolena jejich jediná opravdová slabina. Standardky. Dopředu se vědělo, že Lvi z Atlasu sice góly skoro nedostávají, ale když už ano, je to prakticky pokaždé ze standardní situace. Během otevřené hry je Renard dokázal vycepovat prakticky k defenzivní dokonalosti, ale jakmile se rozehrává z puntíku... je z toho třeba úplně zbytečný gól po rohovém kopu, jako včera. A potom už se to vezlo, protože Maroko najednou muselo reagovat. Pečlivě plánovaný "uspávací” styl šel stranou, a přestože inkasovaný gól inspiroval Lvy k vyšší aktivitě a přímočařejší hře směrem kupředu, zároveň jim evidentně trochu rozhodil psychiku.

Což platí hlavně pro Ziyecha, který včera dovršil svůj dokonalý turnajový paradox: ačkoliv nehrál vlastně vůbec špatně (včera si místy vyloženě užíval volnost na křídle ve 4-3-3, kdy se mohl prohazovat s Amrabatem a společnými silami mást beninskou defenzivu), přesto se bude na tento Afcon snažit co nejrychleji zapomenout.



1. Gratulace k jednomu z největších šoků v historii Afconu! Michel Dussuyer přijel do Egypta s jednoduchým plánem: uzavřít cestu k vlastní bráně a čekat, jak dlouho to bude vycházet. Zatím je z toho postup do čtvrtfinále, což nečekal nejspíš ani on sám. Veverky sice ještě ani jednou nevyhrály, ale ani neprohrály, a postupovat dopředu nekonečnou sérií remíz je pro takto defenzivně stavěný tým tak nějak... no, řekněme, že to dává smysl.

Zároveň ale - a na toto bychom zapomínat neměli - včerejší zápas byl luck jako prase. Benin byl horší prakticky úplně ve všem, včetně hry ve vzduchu nebo defenzivního dostupování. Fauloval prakticky každé dvě, tři minuty. Inkasoval 22 střel. Dohrával v deseti poté, co se nejzkušenější stoper Adénon nechal vyloučit za kecy, a se štěstím přežil penaltu, kterou v nastaveném čase vyrobil nejzkušenější hráč v celém týmu. S takovou statistikou v zádech už bylo před rozstřelem tak nějak jasné, že toto ani nemůže skončit jinak. Z beninské strany jsme nesledovali ani tak fotbalový zápas, jako spíš dost zábavně napsaný příběh.

2. Proti Senegalu už ale stejná taktika fungovat nebude. Jedna poznámka na okraj: Veverky prakticky nedělají systémové chyby. To je skvělá vizitka pro Dussuyera, má to opravdu promakané a jeho svěřenci nespoléhají jen na kopyťácké odkopávání z vápna; mají systém. Na druhou stranu je ale neustále zpomalují chyby individuální: ať už je to Verdonova minela před prvním gólem proti Ghaně, Adénonovo vyloučení, Adéotiho pitomá ztráta před vyrovnávací brankou Maroka nebo Sessegnonův ještě pitomější penaltový faul.

Tohle Benin sice zvládl, ale nemá sám sebemenší ponětí jak. Proti Senegalu, který je na rozdíl od Ghany s Kamerunem takticky zkonsolidovaný a vypadá to, že správně načasoval turnajovou formu, a na rozdíl od Maroka jeho ofenziva nestojí na labilech, už přijde mnohem těžší test. A, upřímně, neumím si moc představit Swag Martin Benin v semifinále. To prostě zní jako totální úlet.

(dz)

---

1. Uganda vypadala přesně jako tým, který se až do zápasu hádal o bonusy. Byť se média zajímala hlavně o Kamerun a Zimbabwe, nejdále svůj boj o lepší finanční ohodnocení dotáhli Uganďané. A když píšu nejdále, mám na mysli jak "do nejzazší fáze turnaje" (jednalo se vyloženě až o předehru vyřazovací fáze), tak "do nejzazší fáze jednání". Ještě ve středu večer koneckonců velmi hrozilo, že Cranes ani nevyběhnou ke svému prvnímu osmifinále v historii; pokud by toho večera odmítli nastoupit k tréninku, prý by se to celé zabalilo.

A oni nastoupili, ale až po dlouhém čtyřhodinovém jednání v Radissonu, a to se ještě vzápětí psalo o tom, že z hotelu do autobusu do Káhiry nepřesedlalo pár fotbalistů. Byl to prostě binec a na hřišti to tak vypadalo. Ačkoliv zrovna veteráni kolem brankáře Onyanga podle mnohých reportérů boj za bonusy nevedly, byli to právě oni, kdo proti Senegalu vypadali být zvláště rozhození.

Zkušený brankář je sice znám svou ochotou hrát nohama, ale včera to hned třikrát s výběhem z čáry přehnal. Poprvé byl příliš pomalý a stihl jen podkosit Sarra za žlutou kartu, podruhé byl opět mimo vápno pozdě, ale aspoň se stihl s hráčem otočit a již ve vápně ho skluzem obrat za cenu rohového kopu, a potřetí se nešikovně vrhl pod nohy Manému, aby ho fauloval na penaltu a následně děkoval sudímu, který nejspíš zazmatkoval a nevyloučil ho pod falešnou domněnkou, že nová úprava pravidel neumožňující dvojí trest (penalta + červená) se týká též druhé žluté karty. Netýká, a Onyango se záhy vykoupil i sám, když penaltu chytil.

Ale nebyl to jen Onyango. Jeden ze dvou nejzkušenějších obránců Godfrey Walusimbi udělal jednu věc, kterou proti Senegalu nikdy nesmíte: na vlastní půlce nahrával horizontálně od své levé postranní čáry doprostřed, což rychlík Saivet pochopitelně přečetl a bleskový atak vedl k jediné brance zápasu. Jiný veterán Hassan Wasswa se potom snad ve snaze vyhnout se dalšímu trapnému výkonu radši zranil.

2. Potvrdilo se, že Uganda prostě potřebuje střelce. Jednoho nebo dva. Sám Emmanuel Okwi to neutáhne. Včera se ocitl zhruba ve dvou dobrých pozicích, z toho jednou i netradičně hlavičkoval, a nic moc z toho nebylo. Zbytek týmu, pokud nepočítáme Patricka Kaddua, hroťáka z domácího KCCA, na kterého byla tahle úroveň pro letošek přeci jen příliš velké sousto, se soustředí hlavně na ostatní věci. Abdu s Kyambaddem jsou tu od driblinku a zvládají ho dobře, ale v drtivé většině případů jsou prostě buď faulovaní, nebo přihrávají. Farouk Miya se potom ozval hlavně ze standardních situací, kdy se prezentoval asi čtyřmi velice solidními donáškami, ale střelecké pokusy mu z přímých kopů jako proti Egyptu opět nešly a musel to až v závěru vytrhnout Allan "Dance Master" Kateregga. (Ano, to je jeho reálná přezdívka.)

V předturnajovém představení jsem psal o nezdravé závislosti na Okwim s Miyou, kdy platilo, že od začátku roku 2018 s oběma v sestavě Uganda vyhrála jen tři zápasy, a každý gól tehdy obstarali právě oni (dva Okwi, čtyři Miya). Letos se tahle závislost vesměs potvrdila, byť se trefil i Kaddu. Jemu totiž v prvním utkání asistoval Miya, stejně jako později Okwimu, a třetí gól přidal proti Zimbabwe Okwi. Nic se nemění.

Sébastien Desabre, stále jeden z trenérských objevů turnaje, tak má zhruba dva úkoly, pokud u kormidla zůstane: začít obranu stavět kolem stopera Awanyiho, který ukázal příslib a koleduje si o přestup do zahraničí; a identifikovat takzvaný "secondary scoring", tedy někoho, kdo pomůže sem tam ulevit dvěma hlavním hvězdám týmu, které se v šestadvaceti, respektive jednadvaceti (Miyův věk se prostě v určitém bodě zasekl, to mi neříkejte) rozhodně nikam neporoučí.



1. Hubená výhra na pohled neimponuje, ale udělal Senegal nějakou chybu? Už ve skupině Senegal přesně v duchu vystupování trenéra Aliou Cissého působil velice vyklidněně, neohroženě, jako by si před každým výkopem coby kolektiv dopřával jógu a masáž chodidel. Včera tenhle dojem spíš posílil. Sadio Mané předvedl dva drtivé běžecké výpady — před gólem a před faulem na penaltu (které fakt musí přestat kopat, hergot) — a jinak se prezentoval hlavně nesmírným přehledem na míči hlouběji v poli. Když se Lvi z Terangy cítili v nebezpečí, prostě takticky soupeře zfaulovali a přeskupili síly. To se stalo možná třikrát.

Jinak si tuhle výhru Senegal zkušeně hlídal, jako by snad měl nějaké cheaty na východoafrické týmy. (Pokud nepočítáme Burundi, které je sice součástí Východoafrického společenství, ale historicky se řadí spíš do střední Afriky.) Takhle Cissého svěřenci zkompletovali jakýsi východoafrický fullhouse, aniž by od Tanzanie, Keni a Ugandy jedinkrát inkasovali, a aniž by se zdánlivě museli jedinkrát kousnout, přepnout...

2. Občas je to prostě i takhle jednoduché: fyzická síla převáží. Kromě toho, že byl Senegal takticky dobře vybaven a jeho hráči se velice zodpovědně vraceli za balon, mohl se opřít ještě o jednu věc. Pokud Uganda měla na tomto turnaji s něčím konstantní problém, byla to fyzická hra do těla, jeden na jednoho, a to celoplošně. Viděli jsme to proti Egyptu, kdy Okwiho na falešné devítce stopeři místy vyloženě šikanovali. Viděli jsme to i včera, s Okwim na jiné pozici, kdy ani skvělý driblér Abdu rázem nevypadal tak neodstavitelný jako dřív. Stopeři Koulibaly a Kouyaté se zde vůbec nebojí vystupovat ze zadní linie a agresivně atakovat balon, což včera dělali snad ještě častěji a s ještě větším úspěchem než kdy dříve.

Samotná fyzická síla by samozřejmě nestačila. Tu měli i defenzivní hráči DR Kongo a Miya, Abdu i Okwi kolem nich kroužili jedna báseň. Ale fyzická síla jako nadstavba pro fotbalové myšlení? To byla pro tuto poměrně nevzrostlou, lehkou Ugandu jaksi smrtící směs, na kterou neexistoval přirozený recept.

(td)