Když mláďata z hnízda odlétají,...

Vždy jsem si myslela, že se dcera odstěhuje až bude mít přítele a bude se vdávat. Ale jak se říká: „Člověk míní, život mění.“

S dcerou jsme si byly velice blízké. Jezdily jsme spolu na výlety, na dovolené, na řemeslné trhy se stánkem a tvořivou dílničkou. Nikdy neříkala, že se jí to nelíbí, naopak, když jsme dlouho nebyly na nějakém výletě, sama mě nabádala k tomu, abychom zas někam šly. Do ničeho jsem jí nikdy netlačila, sama si vybrala střední i vysokou školu. Nenadávala jsem ani, když se po čtyřech semestrech na vysoké rozhodla odejít, protože se nepohodla s jednou profesorkou.

Našetřila si na starý rytecký stroj bez pohonu, s tím, že bude doma tvořit umělecké rytiny do skla, což byl její obor na střední škole. Posháněla si drahé diamantové kotoučky, udělala jsem jí ke stroji elektro pohon s regulací a pod stroj jsme smontovaly bytelný stůl. Obě jsme si myslely, že vedle zaměstnání se pomalu bude rozjíždět s rytím. Hodně let jí také jako koníček lákalo fotografování a tak si po jedné letní brigádě v pekařství pořídila svoji zrcadlovku a později i teleobjektiv. Má ráda zvířata stejně jako já. Po úmrtí naší patnáctileté kočky Elzy bojovala za to, abychom si pořídili další, a tak máme z útulku Rozii a Ciri. Ještě před tím si vzala domů z trhu korelu.

Je to rok, co se její chování poněkud změnilo. Na internetu se seznámila se dvěma kluky, o kterých stále tvrdila, že jsou to jenom kamarádi. Přišla domů z práce, vzala mobil a stále ťukala a ťukala. Říkala jsem si, asi nějaká opožděná puberta, to ji zase přejde. V květnu s nimi letěla na dovolenou na tři týdny do Kalifornie. Proč by vlastně nemohla mít kamarády, je jiná doba. Když se vrátila, nijak zvlášť o tom nemluvila, přitom to muselo být velké dobrodružství, většina lidí se do Ameriky vůbec nepodívá. Fotek sice přivezla dost, ale většina byla tak akorát dobrá pro facebook. Pak jsem si jednou vedle ní sedla a koukám, že na notebooku hledá byt. Byla jsem z toho v naprostém šoku a dost mě to naštvalo. Řekla jenom: „No, já jsem ti to právě chtěla říct.“ Po pár dnech řekla, že má byt a za další dva dny si sbalila oblečení, boty, pár osobních věcí a odešla, ani nevím kam. Přijel ji pomoci se stěhováním jeden z těch kamarádů, když odcházeli, ani nepozdravili.

Jen tak se vykašlala na svoji kočku Rozii, se kterou dva roky spala a chodila na procházky. Najednou nepotřebuje ani truhlík s keříčkovými rajčaty, přitom mě ještě před dovolenou důrazně nabádala ať jí je hlavně nezapomenu zalévat. Nechala tady svoje krásné orchideje, svůj rytecký stroj, svoje malířské potřeby, atd. Vše co měla ráda najednou nepotřebuje. Stále dokola si říkám, co jsem udělala špatně. Mockrát jsem to už obrečela. Vydělává si, že se to dá zatím počítat pouze na měsíce, už si teď na nic neušetří. Navíc odešla, když bych jí nejvíc potřebovala při pomoci s otcem. Když si člověk říká, že už bude lépe, vždy přijde nějaká další pohroma.

Psychická manipulační síla party je opravdu velká. Nevím, možná se vždy parta snaží o to, že když ke stejné věci přemluví i dalšího, mají lepší pocit, že jich se stejným nevhodným chováním je více a tudíž se to stane masovější a oni lépe zapadnou. Už jsem jednou něco podobného zažila v minulosti. Mého manžela také zblbla parta, že když přišel z práce, ani nepozdravil, osprchoval se a šel do hospody. Později se k tomu ještě přidaly automaty. Nikdy bych si však nepomyslela, že se podobná věc stane i mému dítěti. Je snad i mysl dědičná? Nevím.

Samozřejmě jsem si nikdy nemyslela, že se mnou dcera zůstane bydlet až třeba do čtyřiceti jako naše sousedka s matkou. Na druhou stranu si myslím, že by snad bylo přirozené si o tom nejprve promluvit, na stěhování se domluvit a ne překotně utéci jako by jsme ji něco udělali, pálit za sebou mosty. Jsem si naprosto jistá, že bez své party by to takto nikdy neudělala.

Život hrozně rychle utíká. Spoustu věcí jsem stále odkládala, nakonec neudělala a neřekla včas. Kdo ví, jestli se to ještě někdy urovná.