Africký zápisník XIV. aneb Překvápko! Další severoafrický erRohr

Ve skupině ani neinkasovali, v osmifinále jsou již z turnaje venku. To platilo pro Maroko po pátečním šoku, a pro Kamerun i Egypt po včerejšku. Zatímco však Benin ke čtvrtfinálové účasti přišel tak trochu jako slepý k houslím, Nigérie i Jihoafrická republika si své postupy řádně zasloužily, byť každý svým způsobem...

Sobota byla upřímně jedním z nejlepších dnů, jaké na APN pamatuji, a oba zápasy za to mohou takřka rovným dílem. Nejprve nečekaná nigerijsko-kamerunská přestřelka, která viděla dva heroické obraty, každý na jednu stranu. A potom zaskočení hostitelé, pro které nakonec ani mnozí jejich krajané nepláčou.

Egypt takhle nedokázal navázat na Ghanu roku 2008, která zůstává posledním pořadatelem Afconu, který zaprvé vyhrál svou vlastní skupinu a zadruhé zvládl i první vyřazovací klání. Skupinu před Egyptem opanovali Angolané (2010), Gabonci (2012) i sami Jihoafričané (2013), aby pak též zakopli na první dobrou.

Karma včera obecně řádila jako černá ruka. Kamerun byl vyřazen dvougólovým příspěvkem Odiona Ighala ze Shanghaie Shenhua, který po necelém roce navázal na slavné vysvětlení kamerunského kouče Clarence Seedorfa, proč nezařadil kapitána Benjamina Moukandja do nominace: "Dobří hráči nechodí hrát do Číny". (A dobří trenéři tam zjevně... ehm... sami nechodí trénovat.)

Egypt potom symbolicky obdržel direkt od Jihoafrické republiky poté, co se Javier Aguirre poprvé od jeho vyřazení z týmu a následném znovuzařazení rozhodl obrátit na Amra Wardu, zneuznaného fotbalistu (nevalné kvality), který na sociálních médiích prokazatelně obtěžoval několik žen. Ach, sladká to karma!

A když už jsme u těch špatných znamení, mám pro vás i jedno dobré: Nigérie zatím Africký pohár národů vyhrála třikrát a pokaždé, když Kamerun — další kontinentální velmoc — na turnaji kompletně scházel. Teď, když se Nigérie sama postarala o kamerunský exit, jí tak určitě v cestě za dalším zlatem nic nebrání...?

---

1. Gernot Rohr položil základy úspěchu už výběrem zahajovací sestavy. A paradoxně to byla možná náhoda, nebo spíš nějaký zásah shůry, který nás ušetřil dalšího martyria sledování trápícího se Johna Obi Mikela na desítce - zasloužilý veterán se totiž před zápasem zranil, takže Rohr musel chtě nechtě improvizovat. Sice mu to prakticky všichni pozorovatelé říkají už od začátku turnaje, ale nebýt této shody okolností, Nigérie by dost pravděpodobně nepodala svůj doposud nejlepší výkon. Tak snad to německému stratégovi dojde.

Paradoxní je, že totéž se vlastně dá říct i o Kamerunu: oba týmy se včera ukázaly v lepším světle než v kterémkoliv ze svých skupinových zápasů. Minimálně pro oko nezaujatého diváka. Západoafrické derby nabídlo skutečné drama dvou vyrovnaných, individuálně velmi zdatných soupeřů, v němž ten lepší tým nakonec po zásluze zvítězil. Přesto ale přetrvává pocit, že jak Nigérie, tak Kamerun můžou hrát ještě mnohem lépe. Alespoň třeba nedělat tolik bazálních chyb v defenzivě. Protože včera to sice byla zábava, ale to je -nahlíženo optikou týmu, který chce útočit na zlato - asi tak všechno.

Rohr si při prohře proti Madagaskaru evidentně uvědomil, že i když Daniel Akpeyi není nic extra, Nigérie lepšího gólmana zkrátka nemá - a Akpeyi předvedl důležitý zákrok zkraje druhé půle, kterým zabránil navýšení kamerunského náskoku na 3:1. Do sestavy se vrátil klíčový stoper Kenneth Omeruo, který si k (opět) skvělému výkonu navrch připsal asistenci a několik vyloženě heroických zásahů. Nejdůležitější změnou ale bylo posunutí Alexe Iwobiho místo Mikela na AM: Super Eagles měli najednou na hřišti pohyblivého, kreativního ofenzivního záložníka, což viditelně pomohlo jak Ahmedu Musovi (levý křídelník je známý tím, že umí v podstatě jenom rychle běhat; i to se ale dá ve funkční, vyvážené ofenzivě efektivně využít), tak především devítce Odionu Ighalovi. Iwobi, Musa a Ighalo si mezi sebou připsali tři góly a dvě asistence; tu zbývající asistenci má na kontě Omeruo.

Takže tak. Základem k nigerijskému úspěchu je neoslabovat potenciál tohoto týmu ještě předtím, než vyběhne na hřiště. Šok, což?

2. Super Eagles ukázali, jaké jsou přednosti i slabiny reaktivního fotbalu. Oba kamerunské góly padly po individuálních chybách v defenzivě. Nigérie byla ve druhé půli už poměrně jednoznačně lepší; její suverenita ale rostla reaktivně, spolu s tím, jak Kamerun s ubývajícími minutami stále nenacházel cestu, jak využít kumulující se držení míče.

Rohrův tým odehrál v tomto smyslu docela zvláštní zápas: byla to z jeho strany spíše taková atletika, založená na práci bez balonu a eliminování kamerunského prostoru na hřišti. Výkon nigerijských hráčů rostl s tím, jak daleko od geometrického středu hřiště se nacházeli; kolem středového kruhu pak Super Eagles prostě regulérně vyklidili pozice. Německý stratég svého soka Seedorfa přechytračil: i když v důsledku rozhodovaly detaily (a chyby na obou stranách), co se týče základního taktického setupu, sledovali jsme prostě duel protřelého veterána se sice přemýšlivým, ale pořád "nevyhraným" nováčkem.



1. & 2. Clarence Seedorf si nejspíš myslí, že je lepší taktik, než opravdu je. Pozorovat kroky někdejšího legendárního záložníka bylo ve skutečnosti docela zábavné myšlenkové cvičení: člověk tak nějak dokázal pochopit, proč Seedorf dělá to, co dělá, ale v důsledku mu nakonec nevyšlo skoro nic. Kamerunský kouč si své turnajové vrtochy obhájí teoreticky, jenže v reálu neustále narážel na limity možností vlastního týmu a nakonec dojel na to, že pro neustálé změny nedokázal Nepřemožitelným Lvům vtisknout jasnou herní tvář, naučit je automatismům, vypracovat zřetelnou a pochopitelnou týmovou filozofii a strategii.

Co vlastně můžeme říct o letošním Kamerunu? Rád drží míč a svoji hru zakládá na miliardách přihrávek mezi stopery. Ok, to je solidní základ, na kterém se dá stavět. Jenže chyběla jakákoliv nadstavba. Seedorf se tak proti Ghaně pokoušel napodobit experimentální rozestavení Beninu (což vyústilo v nudnou bezbrankovou plichtu, protože Kamerun na rozdíl od Beninu není na defenzivní 3-4-3 zvyklý: jak by taky mohl být, když jej až doposud nikdy nehrál). Když potom potřeboval Veverky porazit sám, vsadil na záložní diamant, což mu sice přihrálo do klína gigantické procento držení míče, ale reálně tak Kamerunci pouze vyhráli bitvu, jíž se soupeř ani nezúčastnil. A včera? Seedorf tentokrát zvolil výchozí 4-2-3-1, obětoval svého nejkreativnějšího středopolaře Zambo-Anguissu, a před defenzivní double pivot místo toho postavit tři nominální křídla, která měla na hřišti prakticky absolutní volnost, neustále si přehazovala pozice a snažila se prodírat k nigerijskému vápnu z různých směrů.

Papírově to dávalo smysl - oba nigerijští beci, Awaziem i Aina, jsou vyloženě defenzivními typy; taky se svědomitě drželi svých pozic a dopředu moc nevyráželi (hlavně Aina byl ke svému vápnu prakticky přikovaný). Nasazením podhrotové trojičky N’Jie - Choupo-Moting - Bassogog tak Seedorf maximalizoval prvek překvapení a nepředvídatelnosti, což je dobrá strategie ve chvíli, kdy soupeřovi beci dopředu prostě nevyráží. Potud vše v pořádku. Jenže realita byla nakonec taková, že vzhledem k tomu, že na sebe tato trojice prostě není zvyklé a nemá zažitou vzájemnou souhru, motali se všichni tři Lvi po hřišti tak nějak všude a nikde a sám Choupo-Moting musel sbíhat až hluboko do pole, protože bez Zambo-Anguissy na spojce by se k němu jinak míč prostě nedostal.

Záložník Fulhamu nakonec přišel na hřiště po hodině hry; v té době Kamerunci vedli 2:1. Opět to vypadá jako logický tah: mužstvo, které drželo míč po dvě třetiny zápasu a efektivně určovalo jeho tempo, mohlo z nasazení uklidňujícího "metronomu" doprostřed pole za vedoucího stavu vytěžit hodně. Seedorfovým záměrem bylo evidentně strávit poslední půlhodinu s balonem na kopačkách, přetížit střed a odstřihnout tak nigerijského tvůrce Iwobiho, respektive vytlačit ho mimo jeho přirozenou osu hry.

Jenže - a tohle je prostě tak blbá chyba, že se to nedá ani nijak okecat - tento plán by mohl vyjít pouze za předpokladu, kdyby Nizozemec použil Zamba k vyztužení záložní řady, za někoho z ofenzivní čtveřice. Jenže on jej poslal na hřiště za Georgese Mandjecka, čímž se mu bizarně podařilo dosáhnout přesného opaku a celou zálohu místo toho oslabit. PROČ????

Zambo je výrazně víc "error-prone" hráčem než sice fotbalově průměrný, ale pozičně spolehlivý Mandjeck (už proti Beninu zaregistroval několik rizikových ztrát na vlastní půlce); Nigérie tak v poslední půlhodině naopak definitivně převzala otěže zápasu, začala rozhozené Kamerunce tlačit a nakonec i po zásluze otočila skóre.

Na jednu stranu je škoda, že Kamerun končí, protože pozorovat, jak tomuto nizozemskému Csaplárovi vybuchují pod rukama jeho na první pohled smysluplné strategické plány, bylo vlastně docela zábavné. Na druhou stranu... hej, Clarence, já nevím, ale tohle jsou úplně začátečnické přešlapy. Tak trochu FM styl. Chce to víc přemýšlet a míň "HRRRR NA NĚ". Tak třeba příště.

(dz)

---

1. Egypt si o takové selhání koledoval celý turnaj, a Aguirre to během utkání ještě podpořil.

How do I live? How do I breathe?
When you're not here I'm suffocating
I want to feel love, run through my blood
Tell me is this where I give it all up?
For you I have to risk it all
'Cause the writing's on the wall

Inu, teď už si můžeme být jisti, o kom tehdy v bondovce Sam Smith zpíval. O Javierovi Aguirrem a jeho neutěšené touze po zlatu, pro něž byl připravený "vše risknout, protože konec (mu) už byl předpovězen".

Mexický trenér tak byl ochotný vystřídat v 83. minutě jednoho ze dvou členů záložního double pivotu Mohameda Elnenyho za ofenzivního záložníka Walida Solimana, třebaže se tou dobou hrálo bez branek a JAR pořád mělo na hřišti své nejnebezpečnější a nejrychlejší hráče, poněvadž Baxter nikdy nestřídá.

Jinými slovy si Aguirre počínal, jako by jeho svěřenci mačkali soupeře s jedním vyloučeným a dalším hromým hráčem, a nacházel se tak v pozici toho silnějšího týmu. Přitom to byl spíš fotbalový ekvivalent hráče pokeru, který se odhodlá nasunout všechny žetony doprostřed stolu jen s jedním párem v ruce.

Co se potom nestalo: Bafana si oslabený střed pole v rychlosti vyťukali, dali vzniknout přečíslení 2 na 1 už takřka na půlící čáře a tandem Mothiba-Lorch si už počínal zkušeně. To vše jen dvě minuty po Aguirreho nevysvětlitelném tahu, který ještě umocnil dosavadní realitu, kdy Egypt nebyl jakkoliv schopný zachytávat či neutralizovat rychlé jihoafrické výpady. Trézéguet se opět vůbec nevracel, pročež se Tau tentokrát víc stahoval na pravé křídlo než na to levé, a dělal si po většinu času, co chtěl, protože mezi záložní řadou a obrannou linií často zelo až pět metrů volného prostoru, a levý Ashraf Ayman zdánlivě po celý turnaj civěl svému křídlu na záda, jak byl neustále vytažený, přestože v klubu typicky hraje na stoperu.

Učiněná komedie a naprosté, kategorické odmítnutí poučit se z předešlých chyb. Egypt zde v defenzívě sázel čistě na Hegazyho a El Shenawyho kvalitu, ale ani jeden z nich s gólem prostě nemohl nic dělat, neboť Aguirre svůj tým systematicky oslaboval výše v poli (krom Solimana se nedá pochopit ani sázka na Wardu).

Zde se mimochodem nabízí poznámka na okraj: trénovat včera Egypt vyháněný Cúper, vyhrajou Faraoni.

2. Přitom zprvu jednu osvěžující změnu Aguirre udělal. Nikoliv změnu personální — na ty ho neužije, a oproti své ideální jedenáctce udělal celkem dvě takové za celý turnaj, před posledním zápasem skupiny — jako spíš změnu s ohledem na pozici/roli jednoho hráče. Abdallah Said to dnes hrál více z hloubi pole a sloužil jako propojovatel nepříliš tvořivého double pivotu se Salahem a Trézéguetem namísto toho, aby se zase klasicky topil na desítce. Je zarážející, že to Aguirreho (ani Cúpera) nenapadlo dříve, ale hlavní je, že to zkraje v Káhiře fungovalo. Egypťané na soupeře vlétli a v první půlhodině ho několikrát "rozkrájeli". Později už to nebylo ono a hráči jako Hlanti (který na levém beku strážil Salaha) nebo box-to-box záložník Mokotjo do utkání ukázkově dorostli, mezitímco Furman vše s přehledem kontroloval.

Ale začátek Faraoni nažhavení domácími fanoušky podchytili věru dobře, to se jim musí nechat.

Škoda že stále existuje jeden hráč, kterému ani změna role spoluhráče či jeho samotného zaboha nepomůže. Ten hráč se jmenuje Marwan Mohsen, a dnes střídal v poločase poté, co se pokusil o šest přihrávek a dvě z nich zkazil. Mohsenova celá kariéra byla vybudována na dobrém pohybu. Jenže vzhledem k tomu, že Egypt jako tým příliš nepresuje, vytrácí se jedna jeho eventuální funkce. A dál už zbývá jen občasné otevírání volných kapes pro mnohem talentovanější spoluhráče. Na balonu Mohsen neudělá nic — nenarazí, nepřihraje do šance, nezakončí. Jeho příspěvek je tedy chvályhodně nesobecký, ale taky hodně jednodimenzionální, pročež Mohsen představuje svým způsobem obrovský luxus na klíčové pozici.

Ne vážně, už teď se nemůžu dočkat, až se nás všech pět nadšenců do Afconu jednou sejde u táboráku nad buřty (respektive tofu pro Dominika) a budeme se zpět bavit představou, že byl právě Marwan Mohsen tím vyvoleným útočníkem číslo ne jen pro jednoho, ale rovnou dva trenéry egyptského národního týmu.



1. Jihoafričané v čele s trenérem Stuartem Baxtererem nás dosud ukázkově vodili za nos.

Varování: příští odstavec je dílem velké osobní satisfakce a může obsahovat stopy nabubřelosti.

V předturnajovém představení JAR jsem vyzdvihoval Percyho Taua jakožto hlavního tahouna ofenzívy Bafana, a v dalším odstavci jsem mimo jiné napsal: "Šikovný pravý křídelník je schopný Orlando Pirates vyhrávat zápasy takřka na vlastní pěst a neexistuje větší důvod, proč by totéž nemohl dělat rovněž pro Bafana zde v Egyptě." Ten šikovný křídelník se jmenuje Thembinkosi Lorch a dnes rozhodl gólem v závěru poté, co se s každou minutou viditelně zlepšoval, přestože od května nenahrál ani minutu ostrého zápasu.

Lorch střílel jediný gól ve chvíli, kdy už se Percy Tau ze hřiště začínal pomalu vytrácet, ale to mu šlo snadno prominout, protože v první půli ho bylo plné hřiště. Míč si na pravém křídle nacházel zkraje utkání hned několikrát a jednou i nebezpečně střílel. S přítomností Lorche evidetně vyrostl. Lorch má skvělý pohyb bez míče a je schopný se rozumně stáhnout do hloubky i zaběhnout za obranu, čímž JAR otevřel do té doby netušené možnosti, protože útočník Lebo Mothiba do své dnešní asistence na gól více než jihoafrickému celku prospíval raději undergroundové kampani FIFA za kompletní zastrkávání dresů do trenek.

Tohle byla prostě odšpuntovaná Jihoafrická republika. Víc už se té "africké Brazílii", po níž jihoafričtí fanoušci, funkcionáři i hráči tolik prahnou, tahle generace téměř určitě nepřiblíží. Pokud se dříve na tomto turnaji JAR pokoušelo hrát jako Mamelodi Sundowns ve vrcholné formě, dnes ho dokonce snad i předčilo. Za narážečkami Bafana chodili vždy, ale tentokrát je i prováděli s potřebnou precizností a přímočarostí. Percy Tau dvakrát vyrážel všem dech nápaditým přepuštěním balonu soupeři do lepší pozice. Před pár dny by se mu spíš někdo nachomýtl do cesty než toto. Až tuze hodně toho zkrátka JAR včera vpředu vycházelo.

Nebylo to dokonalé, vždyť Trézéguet pořád měl dát aspoň dva góly, ale dokonalé to v jihoafrickém případě nikdy nebude, a to je v pořádku. Jejich fotbal je nastavený tak, aby v první řadě bavil, a pokud se úspěchy nesbírají stylově, jsou to jen poloviční úspěchy. Něco jako "hrát to na jistotu" koneckonců Bafana ani nemají ve slovníku, viz druhý bod...

2. Krom toho nás taky Jihoafričané v čele se Stuartem Baxterem regulérně vytrollili. Jihoafričané si to prostě dělají po svém, což vysvětluje mnohé nedávné neúspěchy. Jejich fotbal je tak zábavný a nekonformní, jako je frustrující, a to za každých okolností. Jen jednou za uherský rok se dostaví výjimka jako včerejšek, kdy na takový plážový přístup nedojedou.

Ale že to tedy včera byl intenzivní trolling! Stuart Baxter dovedl své umění nestřídat do úplného extrému, když k první změně sáhl až ve druhé minutě nastavení, a hned minutu nato přispěchal s dalším, jenom aby Egypťany dál trochu poškádlil. Mezitím se mu přitom jeden hráč válel ve středovém kruhu v nepředstíraných křečích.

Aby toho nebylo málo, přisadili si i sami hráči. Dřevorubec Hlanti kopal přímé kopy na místo několikanásobně šikovnějších borců a za stavu 1:0 ve čtvrté minutě nastavení si dva Jihoafričané dokonce zahráli bago na okraji vlastní šestnáctky. Ne, opravdu — jeden hráč (ani si už nepamatuju kdo, protože jsem byl v naprostém laufu) regulérně metr za vápnem odmítl nakopnout míč a místo toho ho vrátil do vápna obránci, který ho rovněž nenakopnul dopryč, jako spíš posunul k levé postranní čáře. Nereálné záležitosti tohleto.

(td)