Náhodu neuznávám, skutečnost zobrazovat nechci, říká sochař Stanislav Kolíbal

8. červenec 2019

Se sochařem Stanislavem Kolíbalem, který celý život hledá cesty, jak zprostředkovat emoce skrz minimalistickou práci s materiálem a nedoslovnou abstrakci, jsem se sešla v jeho ateliéru v Bubenči. Velkými okny sem dopadalo roztříštěné světlo a my si povídali nad modelem jeho aktuálně probíhající výstavy na benátském bienále. Kolíbal mi vyprávěl nejen o této přehlídce současného umění, ale i o tom, jak vzniká socha nebo proč neuznává náhodu.

Letos čtyřiadevadesátiletý autor byl vybrán odbornou porotou, aby reprezentoval Česko na Mezinárodním bienále výtvarného umění v Benátkách, a jak sám říká, „je to jakousi tečkou za mým vývojem. Vidím se ve srovnání i s jinými přístupy. Je tam vidět ta spojitost, to pokračování, jednota mezi něčím, co člověk dělá v roce 1963, a rokem 2019“. Celým svým dílem dokazuje, že život i tvorba jedince mohou být i přes nejrůznější překážky celistvé a zároveň nepostrádat vzrušující vývoj.

Stanislav Kolíbal ve svém ateliéru v Bubenči

„Vytrvalost. To je klíčové – pro pokračování a pro rozvíjení. Nevím o ničem lepším,“ odpovídá mi na otázku, jaký povahový rys mu nejvíce pomohl v jeho tvorbě. Kolíbal sochařství nikdy nevystudoval, byť jej pak na AVU pár let po revoluci učil. Fakt, že nejprve studoval ilustraci a posléze scénografii, ale vyzdvihuje jako svou přednost a důkaz toho, že si opravdu našel svou vlastní cestu. „Nebyl jsem ovlivněn jak prostředím ateliéru, který vytváří určitou atmosféru tím, kdo se do něj hlásí, anebo tím, jak působí profesoři na své žáky a kterou cestou je vedou.“ Kromě zmíněné vytrvalosti se zdá být další jeho klíčovou vlastností jakási zaťatost a urputnost, s kterou si jde za svým nehledě na dějinné okolnosti.

„V našem století se bere výtvarné umění tak trochu jinak. Každý se snaží přijít jakoby s něčím novým, jakoby překvapit, a proto se každý rok mění jeho styl nebo jeho projev anebo se dostává do jakýchsi nesouvislostí s tím, co předcházelo... V našem pavilonu se to ale jaksi neukázalo,“ naráží na svou benátskou výstavu. Jeho postoj lze chápat jako výsledek toho, že se rozchází s principy, které současní umělci někdy používají – dočasnost, reagování na aktuální dění či politiku nebo nahodilost. Kolíbalova tvorba se totiž za svou více než sedmdesátiletou kariéru přelévala z jedné formy do druhé velice pomalu a rozhodně ne náhodně. Od figury přes geometrické instalace až po kresby a reliéfy hledající skrytá pravidla a krásu v bílé ploše velkého formátu. „Bez spirituality není umění,“ vysvětluje mi, když se vzrušeně rozplývá nad harmonií čar na velkém papíře. On sám bytostně duchovnost a víru ve svém životě i tvorbě potřebuje a vyhledává. „Bez víry bych nemohl žít. Víra je báze pro naše rozhodování,“ říká a dodává, že snad i proto si v dobách totality uchoval vnitřní svobodu a sílu tvořit.

Model aktuálně probíhající výstavy Stanislava Kolíbala na Benátském bienále

„Mně jde o tvorbu, která je naší skutečnosti paralelní. Má svou tvář, svou existenci, která je umělá, která v realitě neexistuje a s realitou je svázána pouze formou vznikání – že se něco musí zpracovávat, řezat nebo slepovat. Anebo v důsledku toho, že to jsou materiály, které nás obklopují, že jsou to třeba materiály pro nábytek. Já nechci zobrazovat skutečnost,“ dodává sochař, který aktuální výstavou na benátském bienále dost možná i uzavírá své dílo.

V Kolíbalově ateliéru jsme se dlouho bavili i o tom, proč nerad prodává svá díla a nejradši by si je nechal, o jeho vztahu k víře a o tom, proč v umělecké tvorbě neuznává prvek náhody. Poslechněte si celý nezkrácený záznam rozhovoru s jednou z legend moderního českého umění.

Stanislav Kolíbal (1925, Orlová) je český sochař, který se prosadil svými konceptuálními minimalistickými sochami a instalacemi. Studoval ilustraci na VŠUP a scénografii na DAMU. V 70. letech nesměl vystavovat. Po revoluci několik let učil v ateliéru sochařství na AVU. Letos vystavuje jako reprezentant česko-slovenského pavilonu na Mezinárodním bienále výtvarného umění v Benátkách. Mezi jeho nejčastější materiály patří sádra, dřevo či papír.

autor: Klára Doležálková
Spustit audio

Více z pořadu

Mohlo by vás zajímat

E-shop Českého rozhlasu

Hurvínek? A od Nepila? Teda taťuldo, to zírám...

Jan Kovařík, moderátor Českého rozhlasu Dvojka

hurvinek.jpg

3 x Hurvínkovy příhody

Koupit

„Raději malé uměníčko dobře, nežli velké špatně.“ Josef Skupa, zakladatel Divadla Spejbla a Hurvínka