V okolí Českého Krumlova se střídají lesy se zvlněnými kopci a lány luk. Zelené plochy občas protne zářivě bílý bod – čerstvě natřená kaplička na rozcestí. V jednom z těchto dolíků, v krumlovské části zvané Domoradice, založil německý podnikatel Leonard Schönbauer podnik na výrobu lišt a rámů. Podle počátečních písmen svých výrobků nesl podnik název Lira. Dnes už se ovšem na štítě místní továrny leskne jiný nápis: Larson-Juhl.
  |
Fabrika byla založena v roce 1881 a vůně dřeva vám prozradí, že se k ní blížíte. Cítíte ho, i když červenou továrnu ještě nevidíte. Pryskyřicové aroma je stále omamnější a největší sílu nabírá v zadní části fabriky, kam se přivážejí celé kmeny borovic a smrků. „Dva němečtí bratři – Schönbauerové – se živili pozlacováním církevních předmětů. Na výrobu obrazových lišt se zaměřili až později a založili toto odvětví – do té doby se obrazové lišty vyráběly u truhláře,“ vypráví o počátcích celé továrny mezi nařezanými kmeny Jan Hůda. Ve fabrice na lišty a rámy zastává post obchodního ředitele, před sedmnácti lety tu ale začínal jako technolog.
Zázrak z Omahy
Bratři Schönbauerové se se svou výrobou lišt a rámů orientovali především na Východ a Orient. Později továrnu prodali českému podnikateli, v jeho rukou se ale příliš dlouho neohřála. Podnik prošel znárodněním a privatizací, v roce 1997 získal anglického vlastníka a toho později vystřídali Američané. Ti ji řídí dodnes. Larson-Juhl aktuálně spadá do holdingu Berkshire Hathaway, jehož vlastníkem je Warren Buffett, americký miliardář a třetí nejbohatší člověk planety, jehož majetek se odhaduje na více než 82 miliard dolarů.
Do byznysového portfolia Zázraku z Omahy, jak se Buffettovi přezdívá, patří nejen česká továrna na výrobu lišt a rámů, ale i výrobce baterií Duracell, americký fast food Dairy Queen nebo pojišťovací společnost Geico. Slavný byznysmen se prý v Domoradicích zatím osobně neukázal, jednou za pár let ale pořádá setkání s řediteli svých podniků na farmě v okolí města Omaha, kde se narodil a kde dodnes žije.
Namísto setkání s jedním z nejbohatších lidí světa v Domoradicích řeší jiné problémy. „Nemáme lidi, takže si sami řežeme jen deset procent dřeva. Zbytek zatím nakupujeme,“ svěřuje se Jan Hůda mezi nařezanými kmeny. Vyskládaná prkna se tu nechávají odpočívat volně na vzduchu i několik měsíců, následně je čeká umělé dosušování v sušárně. Z prken se pak nařežou úhledné hranolky, které ale občas obsahují nějakou tu vadu, suky a trhliny. Kazy tu označují nejen vyškolení pracovníci, ale i automatický stroj, do něhož Larson-Juhl loni investoval.
Nový skener tyč kompletně zrentgenuje, vyhodnotí všechny vady, které je třeba odstranit, a pošle lať na pilu, jež se postará o odstranění všeho nepotřebného. Další kontrolu provádí rozlišovací kamery nebo měřák vlhkosti. Pokud je tyč špatně vysušená, obsahuje hodně či naopak málo vody, stroj ji automaticky vyřadí z výrobního procesu. Zbylé – krásné – hranolky se slepí tak, aby tvořily až třímetrové latě. Ty jsou základním výrobkem firmy Larson-Juhl.
„Tři metry jsou celosvětově standardizovaná délka. Dva metry jsou málo a se čtyřmi metry už se nevytočíte ani na schodech,“ vysvětluje marketingový ředitel. Každý rok tu prý vyrobí asi tři miliony metrů těchto obrazových lišt. Pro konkrétnější představu Jan Hůda udává i denní výrobu, která činí asi 16 kilometrů. Nazmar nepřijde ani kousek dřeva: špatné tyče a vyřezané kusy se rozdrtí a poslouží k vytápění továrny nebo se z nich v Domoradicích vyrobí brikety.
Jako modurit
Stejně jako vůně dřeva, která je místy tak silná, až štípe do nosu, je tu všudypřítomný i hluk strojů. Řežou, odhazují latě a provádějí na nich různé úpravy. V jednom úseku výroby se latě klíží, tedy lepí do tlustších profilů, a stabilizují, aby se později nekroutily. V brusírně zase díky takzvanému kružci či tvarové fréze získají požadovaný profil, který liště dodá zvlnění a rýhy.
Dnes Larson-Juhl zaměstnává 230 lidí. „V době komunismu tu ale pracovalo přes 600 lidí. Někdejší Lira tak byla největším zaměstnavatelem Jihočeského kraje,“ říká Jan Hůda, když nás vede z jednoho oddělení do druhého. Míjíme vyšší modrou budovu – dříve sloužila jako učiliště pro obory rámař a pozlacovač. Pro nezájem studentů se ale škola před osmi lety uzavřela. Většina pracovníků tak v Larson-Juhl není vyučená, z generace řemeslníků s výučním listem jich tu zbylo jen pár. „Není to jednoduchá práce. Hodně se naběháte sem a tam, zároveň musíte mít estetický cit,“ vysvětluje marketingový ředitel. „Snažíme si každého hýčkat, protože pozlacovačské řemeslo se předává velmi těžko.“
Než ale budeme představeni umu místních pozlacovaček, čeká nás exkurze křídárnou. Ve velkých kotlích se tu míchají ingredience jako kostní a kožní klih z jatečných zvířat. Uskladněn je tu v průhledných pytlích v podobě drobných hnědých krystalků. Před smícháním s křídou, kaolinem a kalafunou se nechají ležet ve vodě, aby řádně nabobtnaly. „Výsledná hmota se musí udržovat v teple. Jakmile vychladne, ztvrdne a již není možné ji opět aktivovat. Je to zkrátka jako s moduritem,“ vysvětluje Jan Hůda. Hustá hmota se ohřívá v dávkovači, jímž projíždějí třímetrové latě jedna za druhou. S každou natřenou lištou se šedá směs otřese a lehce „mlaskne“. Kvůli obsahu klihu se z ní line nelibý zápach, ale protože jde o směs na vodní bázi, nejde o nic ekologicky závadného. V Domoradicích si ji takto míchají už více než sto let.
Na osmi křídovacích strojích projíždějí v rychlém staccatu lišty a dostávají šedý potah v milimetrové vrstvě. Ta dřevo krásně vyhladí. „Aby se lišta dobře vykřídovala, musí se strojem protáhnout i více než desetkrát. Záleží přitom na složitosti profilu. Tady už jedou potřinácté,“ ukazuje Jan Hůda na pracovnice, jež kolem stroje rychle pobíhají a skládají hotové latě na vozík.
V další výrobní fázi se už budou zdobit ornamenty, lístky, květinami a dalšími krucánky. Používá se na ně speciální hmota připomínající modelínu, která se uskladňuje v policích ve tvaru chlebových bochníků. Stačí, aby prošly párou, a z tvrdého pecnu se zase stane hmota ideální na tvarování.
Ať je to staré
To nejpůsobivější se ovšem v Larson-Juhl nevyrábí na strojích, ale rukama. Co kóje, to jedna zručná pracovnice. Každá ovládá speciální techniku, která liště dodává patinu a punc. Nejde jen o nanášení zlatavého kovu a barev, ale i různé formy „ničení“ jako přejíždění kartáči, škrabkami a dláty.
„Takových operací jsou stovky. Pokládání metálů, proškrabávání, patinování, antikování a další techniky, které vznikly spolu s vývojem řemesla. Když si doba žádala nějaký nový prvek, nové dokončení, rámaři a pozlacovači kreativně přicházeli na to, jak je vyrobit,“ říká Jan Hůda a dodává přesné číslo dokončovacích úprav, jichž existuje několik stovek. Ačkoli většina z nich probíhá strojově, ruční jsou mnohem působivější.
Z prohlížení hotových latí ve zlatavé barvě, v různých odstínech hnědé, ale i v tmavě červené nebo zelené nás vytrhne jedna z padesáti místních pozlacovaček. Obratně se chopí latě, která je zatím opatřena jen základní barvou a namořená speciální lepkavou látkou, mixtionem. Pozlacovačka nabodne tyč na ostny, aby se jí při práci nepohybovala, a hbitě hrábne do žlabu, který je vystlaný zlatavými chuchvalci drobných částeček metálu – slitiny mědi a zinku. V chuchvalcích se ale kovu nepříliš noblesně přezdívá žabín a celé proceduře žabínování.
Lišta po koupeli ve zlatavých kouscích úplně září, protože ale nemá vypadat jako vyrobená v roce 2019, ale spíše o sto let dříve, popadne pozlacovačka ocelku – železnou vatu – a lať bez slitování vykartáčuje. Zlatý nános ani trochu nešetří a proškrabuje jej až na základní barvu. Škrabka po sobě zanechává škrábance a drobné rýhy. V další kóji se zase do zákoutí a ohybů latě vtírá patina. Pozlacovačka od jednoho konce lišty k druhému kartáčem aplikuje barvu, druhým přechodem ji rozetře, třetím setře a čtvrtým doleští.
„Nepočítaně!“ zasměje se pozlacovačka mému dotazu, kolik lišt jí denně projde rukama. „Záleží na úpravě, ale dnes mi přišlo 291 metrů lišt a všechny jsem je do oběda naškrábala. Ještě na ně hodím šelak a bude hotovo. Jsou to jen tyčky, ale u každé přeběhnu tam a zpátky minimálně třikrát. Tuhle jsem to počítala a jen s aplikací šelaku a se škrabáním jsem tu nachodila čtyři kilometry,“ odpovídá s úsměvem.
Správná hloubka
„Ručně dokončenou lištu poznáte díky několika indiciím,“ rozhodne se mě vyškolit Jan Hůda. Ukazuje na zadní stranu hotových latí, kde pozlacovačky zanechaly otisky prstů a stopy barvy. Na liště jsou patrné i přechody mezi plátky metálu, navíc plátky zlatavého kovu nepravidelně přesahují na zadní stranu lišty.
„Dalším znakem je, že lištu si pracovnice umisťují na trny, aby se při dokončování nehýbala. Vpichy po nich na liště také najdete,“ ukazuje na kraje lišt. „Když jsou úpravy dělané mechanicky fóliemi, je výsledek sice ideální, ale všude stejný. Nemá to tu správnou hloubku.“
Správnou hloubku má podle něj naopak rám s pokladeným metálem, jenž se na lišty nanáší v podobě tenkých plátků. Pozlacovačky přitom musejí postupovat extrémně pečlivě. Plátek je velice křehký, a pokud by se jej dotkly rukama, roztrhl by se a zoxidoval. Na jeho kladení jsou proto vybaveny speciálním nádobíčkem – stěrkami a špachtlemi.
I když po sobě plátky zanechávají drobné překlady, tenké čárky se nezačišťují, naopak jsou žádané. „Podle toho se pozná, že je lišta ručně zlacená, a navíc je to hezké,“ upozorňuje mě Jan Hůda. Zbytky metálu a jeho drobné úlomky nepřijdou nazmar, ale budou využity v již zmiňovaném žabínu.
„Tohle je podle mě jedna z nejhezčích lišt, kterou vyrábíme. Pochází z kolekce Sevilla, již jsme představili asi před šesti lety,“ rozplývá se obchodní ředitel nad lištou s širokými listy, které se na dřevě shlukují do větších květů. „Teď je na ní nanesený krém. Ozdoby se ještě musejí poničit hrubým šmirglem, škrabkou se udělají rýhy.“
Rám nevyhodíte
Výrobky z Larson-Juhl končí jako rámy nebo třímetrové lišty u rámařů v Německu, USA, Česku nebo Itálii. Vedoucí americký trh před pár lety předběhlo Německo, neboť německá pobočka Larson-Juhl byla zrušena, a Češi tak převzali její zakázky. Česko dnes pro výrobce lišt a rámů tvoří 25 procent z celkového obratu, který loni činil 300 milionů korun. Několikaprocentní nárůst domácího trhu ale Larson-Juhl v poslední době zaregistroval díky spolupráci s fotolaby a fotokiosky, jež nabízejí zarámování nejen ve fotoslužbách, ale třeba i v drogeriích.
Konkurence pro Larson-Juhl v Česku přitom neexistuje. Výrobě lišt a rámů se v Evropě věnují další firmy, především v Itálii, ve Španělsku nebo v Německu. Ovšem jedná se spíše o rodinné podniky, specializující se na specifickou výrobu jako zlacení lišt pravým zlatem. Práci s drahým kovem se v Domoradicích také věnují, ale jde o ojedinělé zakázky v několika desítkách metrů.
Stejně jako mizí řemeslníci, kteří by se rámování věnovali, vytrácejí se zákazníci, kteří by si ručně dokončených rámů vážili. „Jednou jsem byl v rámařství svědkem situace, kdy přišla zákaznice s pěti portréty svých předků,“ dává se do vyprávění Jan Hůda. „Usazeny byly v nádherných starých rámech, na nichž už se ovšem podepsal zub času. Paní však trvala na tom, že jsou zašlé, nehezké, a chtěla je usadit do nových. Tak je dostala, ale takových věcí se prostě nezbavujete ani je nevyhazujete. Maximálně je necháte zrestaurovat.“
