Řecká odysea nekončí

Když řecký premiér a předseda vládnoucí levicové strany Syriza Alexis Tsipras loni na ostrově Ithaka symbolicky vyhlásil konec řecké krizové odysey, byl velmi daleko od pravdy. Odysea je totiž nekonečný příběh, který může nabýt různých podob. Ta, na které se podílel on, krizi překonala jen naoko – ve skutečnosti ji prohloubila. Nelze ji proto hodnotit jinak než jako zklamání. Po letošních květnových evropských a komunálních volbách, které pro Syrizu skončily porážkou, se Tsipras rozhodl odstoupit a požádal prezidenta o vypsání předčasných voleb. Ty se uskuteční 7. července.

Syrizu vynesl k moci na začátku roku 2015 odpor proti diktátu takzvané Trojky, tedy Evropské komise, Evropské centrální banky a Mezinárodního měnového fondu, které po Řecku žádaly redukci státního dluhu a realizaci politiky škrtů. Tento odpor se formoval již od jara 2010, kdy vládnoucí středový PASOK podepsal s Trojkou první memorandum. Obrovská společenská aktivizace, stávky a protesty kulminovaly dva roky. Po určitém útlumu spustila v roce 2013 novou vlnu nevole především snaha tehdy vládnoucí pravicové Nové demokracie o privatizaci veřejnoprávního rozhlasu a televize (ERT), která vyústila propuštěním 2600 zaměstnanců prakticky ze dne na den. Svou roli tehdy sehrála i antifašistická reakce na teror členů a sympatizantů parlamentního neonacistického Zlatého úsvitu.

Zrada na voličích

Syriza utvořila po vítězných volbách v lednu 2015 koalici s marginální nacionalistickou stranou ANEL. Po čtyřech letech můžeme vládní angažmá rekapitulovat. A Syriza z toho nevychází dobře. Po vyhlášení referenda o dalším „ekonomickém přizpůsobení“ podle pravidel Trojky v létě 2015, kdy se 62 procent účastníků hlasování vyslovilo proti, došlo k vládní a stranické krizi. Vedení Syrizy i vlády v čele s Tsiprasem přistoupilo na podmínky a tím pádem nerespektovalo demokratickou vůli občanů a mnoha spolustraníků. Důsledkem byl odchod části strany včetně několika ministrů. Tsiprasova rétorika, založená na argumentaci, že neexistuje alternativa, popřela smysl levicové politiky i existence Syrizy. Představa, že jde o menší zlo, než by byla případná vláda pravice, sloužila k obhajobě a zakrývání represe a privatizace neuvěřitelných rozměrů.

Syriza tak v podstatě pokračovala v díle započatém předchozími vládami pod kuratelou Trojky. Minimální měsíční mzda zaměstnanců nad 25 let byla seškrtána ze 751 na 586 eur, průměrná mzda (vyjma státních zaměstnanců) klesla mezi léty 2012 a 2018 z 1285 na 929 eur. Náklady na hodinu práce se v roce 2018 v Řecku dostaly v průměru na patnáct eur za hodinu, zatímco v eurozóně jsou více než dvojnásobné, v EU skoro dvojnásobné (naopak v Česku o něco nižší). Nezaměstnanost vystoupala v létě 2013 na 28 procent, mezi mladými lidmi až na dvojnásobek. Neoliberální politika dále omezila dlouhodobé smlouvy ve prospěch částečných úvazků. Boom turistického průmyslu je ve skutečnosti projevem těchto procesů, protože v jeho pozadí je třeba hledat právě málo ohodnocené krátkodobé práce. Propuštěno bylo třicet procent zaměstnanců veřejného sektoru, což se zvlášť významně odrazilo ve zdravotnictví a školství. Zvýšila se úmrtnost a také desítky obětí loňských požárů, které byly v českých médiích hojně medializovány, jsou zmiňovány v této souvislosti.

Privatizace se dotkla několika desítek přístavů, letišť, silnic, železnice, pošty, zpracování zemního plynu, ropy, zásobování vodou, obranného průmyslu a vojenského zařízení, ostrovů, pláží, lázní, kempů, hotelů, budov ministerstev a veřejné správy, nemovitostí v zahraničí, památek, tisíců hektarů půdy, mokřadů atd. Na hromadění veřejného bohatství v soukromých rukou „dohlíží“ dozorčí rada s pěti členy, vybranými Evropskou komisí a řeckou vládou, která by měla fungovat 99 let. K demokracii mají tyto praktiky vskutku daleko.

Asociální opatření

Důchody se během krize snížily na třetinu, zatímco nájmy a ceny nemovitostí výrazně stouply. V této třídní válce je možnost koupit si řecký, tj. unijní rezidenční pobyt za 250 tisíc eur na pět let, určená bohatým cizincům, už jen cynickým vrcholem asociálních opatření. Formální rezidenti převážně z Číny, Ruska a Turecka, kteří zemi často vůbec nenavštíví, jsou těmi investory, kteří ničí prostředí místním i nově příchozím, již v místě žijí. Pochopitelný odpor k Airbnb a podobným podnikům se ukazuje silně například v tradičně autonomní a radikální athénské čtvrti Exarcheia, kde velcí investoři skupují nemovitosti. Místní si čím dál častěji nemohou dovolit platit nájem, a tak přibývají další okupovaná místa a squaty.

Škrty, privatizace a deregulace jdou ruku v ruce s nárůstem represí. Počet vyklizených bytů, domů a squatů je údajně vyšší než za předchozích pravicových a středových vlád. Syriza dnes zkrátka brání banky proti lidem. Na „záchranu“ čtyř hlavních řeckých bank vláda vynaložila 45 miliard eur z veřejných financí. Syriza přitom vstupovala do vlády s heslem „žádné domy bankám“ a dnes schvaluje zákony, jež kriminalizují lidi protestující proti vyvlastňování majetku dlužníků (až šest měsíců odnětí svobody). Stát navíc aukce přesouvá do virtuálního prostoru, aby nemohly být fyzicky narušeny. V této situaci se po Řecku požaduje, aby bránilo evropské hranice a zavádělo protimigrantská opatření. K tomu se váže tragická situace v uprchlických táborech, ale i útoky na migranty, často protiprávní, a navíc neefektivní deportace a samozřejmě bezdomovectví. Dalším příkladem je činnost Útvaru pro ochranu státu a demokratického řádu, který má bojovat proti terorismu a ohrožení demokracie. Pokud by ovšem plnil zadání, zřejmě by většina parlamentu seděla ve vězení a nebyli by pronásledováni aktivisté, neprohluboval by se společenský dohled a neonacistická pravice a policie by neměly na rukou krev tolika obětí. Je zřejmé, že Syriza plní zadání Trojky, a nikoli program, s nímž byla zvolena.

Syriza mírného pokroku v mezích zákona

Přes všechno řečené můžeme ve vládním působení Syrizy spatřovat jistá pozitiva. Zastavila se například normalizace neofašismu a neonacismu a alespoň na rétorické rovině Syriza neustoupila z pozice obhajoby sociál­­ních a lidských práv. Pozitivním momentem bylo zjednodušení procesu získání občanství u migrantů a jejich dětí narozených v Řecku a zpřístupnění lékařské péče či podpora práv lidí z LGBTQ prostředí. Vláda se také postavila plánované privatizaci vysokoškolského vzdělávání, obnovila veřejnoprávní rozhlas a televizi a většinu dřívějších zaměstnanců přijala zpět. Pokusila se rovněž o rozluku ortodoxní církve a státu. Před letošními volbami do evropského parlamentu a municipalit schválila opatření, která mají vést k novým investicím. Konečně došlo také ke snížení daní u potravin, služeb a energií a byly významně zvýšeny penze i zjednodušeno oddlužení pro lidi v dluhové pasti. Kabinet se též odhodlal k mírnému zvýšení minimální mzdy na 650 eur. To vše je sice dost málo, ale Syriza – na rozdíl třeba od kdysi tradičního sociálnědemokratického PASOKu, jejž na politické mapě vlastně nahradila – období své vlády se ztrátami přežila a je třeba s ní i nadále počítat.

Samostatnými tématy jsou v Řecku vše­obecně přehlížená environmentální oblast a zahraniční politika. Na jednu stranu Tsipras adekvátně kritizoval evropské protiruské sankce jakožto ozvěnu studené války, na druhou stranu upevnil nekritický vztah k izraelské nomenklatuře. Spor o název postjugoslávské republiky Makedonie vlil novou krev do žil nacionalismu v obou zemích. Dohoda podepsaná řeckým premiérem a premiérem Severní Makedonie Zoranem Zaevem je z tohoto pohledu přelomová, ale za zdánlivě sympatickým procesem, za nějž byli oba premiéři dokonce nominováni na Nobelovu cenu míru, je třeba hledat především ekonomické zájmy a snahu USA upevnit prostřednictvím Severoatlantické aliance svůj vliv na Balkáně.

Omezená suverenita

Série memorand se na první pohled týká řeckého dluhu. Neoliberální elity dokázaly dostat do povědomí mnoha Evropanů, že za tento dluh a řeckou krizi může „nezodpovědný život líných Řeků, kteří si žili nad poměry“. Ve skutečnosti však byla krize jen očekávatelným výrazem neudržitelnosti a nedemokratičnosti globální a evropské ekonomiky (a jejich pák v podobě eurozóny a dalších institucí), která se zakládá na neustálé nejistotě a mocenské nerovnováze s vedoucí rolí německého kapitálu a politiky. Podstatné je, že národní elity – tak jako tomu bylo v případě Syrizy – pro populaci nevýhodné ekonomické politiky podporují, protože na nich významně participují a parazitují. Jen proto mohou být realizovány i přes odpor značné části veřejnosti.

Řecké ekonomické a politické elity souhlasily, že Evropská komise a další „věřitelé“ budou do roku 2060 každé čtvrtletí posílat své „experty“ kontrolovat, zda Řecko plní „dohodnuté“ cíle. Každý půlrok se má řecké ekonomice přiznat část ze zisku řeckých dluhopisů držených zahraničními bankami. Neregulované a nedemokratické ratingové agentury, které podporovaly spekulace s bezcennými finančními deriváty a měly lví podíl na spuštění krize, odmítají jakoukoli prosociální politiku. Jejich pofiderní autorita ale pomohla finančním ústavům, které půjčovaly Řecku prakticky jen na to, aby posílalo tyto úročené půjčky zase zpět, a umořily tak část předchozího dluhu. Netřeba zdůrazňovat, že se to vše děje za velmi přísných podmínek. Řecký státní dluh činí 352 miliard eur a stále roste. Zatímco po vypuknutí krize v roce 2010 činil dluh v poměru k HDP 172 procent, dnes je po všech „protikrizových“ opatřeních o deset procent vyšší. MMF předpovídá, že roku 2038 bude řecký dluh zase neudržitelný. V tomto světle je zřejmé, že nevolnictví Řecka vůbec není způsobeno třináctými důchody seniorů a veřejných zaměstnanců. Řecká společnost se jednoduše stala obětí kapitalistických elit, které vyvlastňují veřejné statky, ničí životní prostředí a vytvářejí rozbroje mezi lidmi, aby zakryly povahu systému, v němž žijeme. Z dlouhodobého hlediska je navíc požadovaný růst patrně nemožný už z hlediska limitů planety.

Alternativy naděje a beznaděje

Cesta, kterou po vypuknutí řecké krize žádala radikální levice, spočívala v opuštění Evropské měnové unie a odmítnutí „dluhu“, v krajním případě i v odchodu z EU. Vítězství v tomto bodě mohlo mít na Evropu efekt v podobě růstu solidarity a posilování levice, místo toho však sledujeme vzmach pravicového nacionalismu. Syriza se odpojila od sociálního hnutí, z něhož vzešla, a popřela demokracii ve jménu diktatury ekonomických elit. Opuštění eurozóny by znamenalo krátkodobou krizi, s níž je ovšem nutno počítat, chceme­-li, aby se otevřely dveře nových možností, nicméně ve výsledku by si pravděpodobně vynutilo levicovou politiku, jaká dnes všude chybí.

Pokud se v nadcházejících parlamentních volbách potvrdí předpovídané nadpoloviční vítězství konzervativní, neoliberální a xenofobní Nové demokracie, bude to pro Řecko znamenat katastrofu. Lze očekávat, že ještě prohloubí omezení sociálních práv, privatizaci všeho, co lze, nedůvěru a chudobu. Její předseda Kyriakos Mitsotakis například již vyhlásil okamžité zrušení univerzitního azylu, což je třeba číst jako útok na právo na azyl vůbec. Otřesnou samozřejmostí se tak zdá utužování „pevnosti Evropa“, masové deportace a účast na státních vraždách uprchlíků v Libyjském a Egejském moři, stejně jako další vyhánění z domovů a růst cen.

Řecké utahování opasků a privatizační politiku, doprovázenou nárůstem represe vůči sociálním hnutím, uprchlíkům a dlužníkům, musíme vnímat v širším kontextu politického vývoje Evropy a globálního kapitalismu. Ukazuje se, že řecká cesta byla jakýmsi experimentem, ne nepodobným české privatizaci, který souzní s xenofobními a ultrapravicovými náladami a pomáhá udržovat legitimitu statu quo, spočívajícího v bohatnutí těch nejbohatších v nesolidární společnosti. Nedemokratická povaha ekonomického systému se ani nezachvěla, naopak demokracie se silně otřásla: vláda Syrizy ukázala, že volební mandát má dnes pouze cenu trhacího papíru. Smysl i úspěch levice závisí na tom, zda dokáže jednat lokálně, ve spojení se sociálním a environmentálním hnutím, a současně se organizovat a myslet internacionálně a kosmopolitně. To je odysea, na kterou je třeba se společně vydat: useknout hlavu nenasytnému Mínotaurovi, udobřit se s rozhněvaným Mínoem a nezapomenout vyvěsit bílou vlajku.

Autor je filosof.