Jonah Hill se za pětatřicet let svého života vypracoval z komika ve všestranného herce s dvěma nominacemi na Oscara. Loni ukázal, že tím jeho talent nekončí a představil svůj režijní debut Devadesátky – retro o dospívání v partě skateboardistů v Los Angeles, které překvapí svou vyzrálostí.
V půlce devadesátých let, kdy se film odehrává, bylo Hillovi třináct, stejně jako jeho hlavnímu hrdinovi jménem Stevie, pro kterého našel skvělého představitele v Sunnym Suljicovi.
Co všechno z jeho zážitků odpovídá zážitkům scenáristy a režiséra v jedné osobě, je otázkou spíš pro bulvár, podle Hilla jde o fikci. Pro film samotný je důležitější, že Hill ví, o čem vypráví, a jeho film obsahuje množství autentických detailů. A především že na vstup do puberty vzpomíná dospělýma, zralejšíma očima. Jeho ohlédnutí tak mísí nostalgii po dětství s hořkostí z jeho ztráty.
Stevie vyrůstá se starším agresivním bratrem v podání Lukase Hedgese a příliš mladou svobodnou matkou, kterou ztvárnila Katherine Waterstoneová. Stevie se o životě poučí díky o něco starší partičce skejťáků, kteří v Los Angels tráví léto poflakováním, skejtováním a mejdany. Ne všechny lekce budou příjemné, ne na všechny se bude lehce dívat – zvlášť ve scénách prvních sexuálních zkušeností působí Suljic opravdu hodně mladě.
Devadesátky v sobě mají něco ze syrovosti kultovních Kids podle scénáře Harmonyho Korina, kterého režisér i proto obsadil do roličky matčina milence. Stevieho noví nejlepší kamarádi jsou divoká skupinka barvitých typů. Naučit se, s kým a jak stojí za to trávit čas, také patří k bolestem dospívání.
Hill se s úspěchem soustředí na přirozenost svých protagonistů a na autentickou atmosféru doby, místa a komunity. Použil na to šestnáctimilimetrovou kameru a neširokoúhlé záběry i hudbu Trenta Reznora a Atticuse Rosse z kapely Nine Inch Nails proslavené v roce 1994.
A využil epizodickou strukturu série zkušeností, které se kumulují do jednoho diváckého zážitku spojujícího pobavení nad naivitou a nezkušeností a mládí s frustrací nad bezohledností a sebestředností. Jako jeden z mála filmařů navíc dokázal vše utnout včas, čímž svou verzi oblíbeného žánru filmu o dospívání zakončil vykřičníkem. 
