Komunističtí poslanci schválili 11. července 1951 zákon o ochraně státních hranic, který občanům Československa upřel základní právo na svobodu pohybu. Na jeho základě vznikla Pohraniční stráž – a pohraničníci tento smutný den slavili jako svátek.
Svobodu pohybu omezilo komunisty ovládané ministerstvo vnitra už 23. února 1948 zavedením tzv. výjezdní doložky, bez níž nemohli lidé překročit hranice, ačkoli měli platný cestovní pas. Vydávala ji Státní bezpečnost, která tak bránila opustit republiku lidem obávajícím se perzekucí po 25. únoru 1948. Nezbývalo jim tedy než riskovat své životy ilegálním přechodem hranic. Ty v té době strážily policejní hlídky vyzbrojené puškami, samopaly, případně služebními psy.
Pohraničníkům proklouzla více než polovina z 20 450 osob, které se o útěk v období 1948–1951 pokusily. Bylo potřeba jednat, a tak komunističtí poslanci schválili zákon o ochraně státních hranic. Za neprostupnost hranice od té doby odpovídala Pohraniční stráž, jejíž příslušníci dostali stejná práva jako vojáci a při výkonu své pravomoci měli zároveň právní postavení příslušníků Sboru národní bezpečnosti.
Na hranicích vybudovala neprostupné zátarasy s ostnanými dráty. Ostrahu hranic „vylepšila” lesními průseky, rozoranými pásy a nástražnými osvěcovadly. V letech 1952–1955 prostor před zátarasy zaminovala, miny ovšem usmrtily mnohonásobně více pohraničníků než tzv. „narušitelů”. Nahradila je proto elektřina, která do ledna 1966, kdy byl elektrický proud z drátěných zátarasů vypojen, zabila 95 uprchlíků.
Ani tyto překážky neodradily tisíce lidí od toho, aby riskovali své životy útěky za svobodou nebo při komunistickém odboji, do něhož se zapojovali kurýři, Státní bezpečností nazývaní agenti-chodci, kteří se vraceli z Německa či Rakouska, aby získali informace pro americkou zpravodajskou službu CIC či organizovali odbojové aktivity.
Tři útěky Zdeňka Hostaši
Jedním z nich byl Zdeněk Hostaša, který se o útěk pokusil třikrát, z toho dvakrát úspěšně. Bylo mu teprve 18 let, když se v roce 1953 rozhodl uprchnout poprvé. Za sebou měl plavbu do Německa s Labskou paroplavební společností, na níž pochopil, co je to svoboda. Hranici do Rakouska se pokusil přejít se dvěma kamarády nedaleko Dačic.
„Hrozně jsme se báli, vyskočili jsme ještě před poslední zastávkou, protože kdybychom tam dojeli, tak by nás zmáčkli. Tak jsme šli do lesa a říkali jsme si, že počkáme na noc, a zalehli jsme. V noci začaly létat rakety, pak nějaká střelba, psi štěkali, dostali jsme strach a vrátili se zpátky.“
S ohledem na tehdejší situaci na západní hranici hodnotí svůj první útěk jako naivní pokus. „V těch dobách to bylo tak hlídané, nejenže tam bylo minové pole a další různé zabezpečovací zařízení, ale také jsme mohli padnout do rukou české policie,“ připomněl Zdeněk Hostaša strategii Pohraniční služby, která měla své agenty i mimo území ČSR, aby uprchlíky deportovali zpět do Československa.
Dva roky po nezdařeném útěku se pokusil překročit hranice znovu. Psal se rok 1955 a Zdeněk Hostaša se rozhodl pro méně riskantní řešení – překročit hranici na Západ v rozděleném Berlíně. Tuto cestu za svobodou využily před postavením Berlínské zdi tři miliony lidí. Právě relativně snadná prostupnost hranice uprostřed Berlína byla důvodem, proč v noci z 12. na 13. srpna 1961 ozbrojené síly NDR obsadily hranici a oddělily východní část ostnatým drátem. Ten záhy nahradila betonová zeď, která se stala symbolem rozdělení Východu a Západu.
Druhý útěk naplánoval Zdeněk s kolegou Janem Juřicou. Hranici do NDR překročili bez problémů v noci z 2. na 3. července 1955 na Labi u Hřenska. „Bylo to díky tomu, že jsem znal to prostředí, sice jen z lodi, ale znal. Věděl jsem, že ta hranice není tak dobře zabezpečená.“
Agentem CIC
Zbývalo vlakem dojet do Východního Berlína. „Byli jsme oba dva hrozně zmordovaní a unavení. Vlak zastavil před Berlínem. Já to viděl, on spal, tak jsem s ním třepal, ať se probere. Marně. Instinkt mi velel, že musím pryč. To už ozbrojení Rusové vstupovali do vagonů a já šel na záchod, nezamkl jsem za sebou a přitiskl jsem se do kouta. Ke dveřím přišel Rus, otevřel je a hned zabouchl. A vlak se rozjel.“
Zdeněk Hostaša přijel do Východního Berlína sám, Jana Juřicu ruská pohraniční stráž ve vlaku zadržela. Vystoupil na nádraží Friedrichbahnhof, a aniž město znal, našel přechod na americké území.
„Byl tam jediný člověk, Rus, a díval se na mě. Já jsem se vůbec nezastavil. Říkal jsem si: Nezastavuj a běž. Rus stál, ani se nehnul. A to už jsem viděl ceduli: You are entering U. S. zone.“
Útočiště našel v uprchlickém táboře, kde mu americká vojenská kontrarozvědka CIC nabídla možnost stát se jejím agentem. Prošel půlročním výcvikem ve vesnici Ludwigshohe u Norimberku, během něhož se učil poznávat vojenskou techniku, získávat informace o strategických objektech a fotografovat je.
Po ukončení výcviku byl 29. dubna 1956 s falešným pasem na jméno Pavel Novák vyslán zpět do ČSR, kde měl fotografovat kasárna, vojenskou techniku a získat další agenty pro CIC. Vybral si Oldřicha Nováka, přítele, s nímž se pokusil poprvé uprchnout. Třináctého května 1956 ho telefonicky kontaktoval z pražské pošty, hovor však byl odposloucháván a Zdeněk Hostaša po zatčení putoval na výslech do Bartolomějské ulice.
Byl obžalován z ilegálního přechodu státních hranic a z vlastizrady, rozsudek o 20letém odnětí svobody si vyslechl 30. září 1956 v olomoucké věznici. Ve vězení v bývalé pevnosti Leopoldov strávil nakonec „pouhých“ osm let. Pobytu za mřížemi si dnes cení jako obrovské životní zkušenosti. Osazenstvo věznic bylo v tehdejší době různorodé, od sedláků až po špičky tehdejší katolické církve. „Když jsem tam viděl ty lidi, to byli úplní chudáci, seděli za nic, třeba za to, že bránili svůj majetek.“ Ve věznici se také učil anglicky. „Tam byli vzdělaní lidi, inteligence, a ti mě učili.“
Po propuštění pracoval v ostravských dolech: „Dělal jsem na šachtě, jinde jsem nemohl.“ Neustále sledován přežíval až do invaze vojsk Varšavské smlouvy, poté se rozhodl uprchnout potřetí. S bývalým spoluvězněm Jaroslavem Jardamcem a jeho bratrem Františkem se domluvili na útěku do Rakouska v oblasti Dyjákovic na začátku září 1968.
Šance roku 1968
V ten den padla mlha a dezorientovaná trojice uprchlíků se ocitla přímo před strážní věži Pohraniční stráže, tzv. špačkárnou, ze které pohraničníci monitorovali pohyb na hranicích.
„Dostali jsme se prakticky přímo pod ni. Vedle tekla Dyje. Osvítil nás reflektor a z věže zařvali: ‚Na zem a nehýbat se!‘ Jak tohle zařvali, řekl jsem: ‚Chlapi, za mnou!‘ Oni ztuhli a zůstali. Tak jsem běžel sám k řece, jen jsem musel přes ty dráty. Cestou jsem rychle sebral malý klacíček a zkontroloval jím trávu, jestli tam není nějaký dráteček, na který je napojená raketa. Viděl jsem tam izolátory na elektřinu a říkal si, co teď. Tím klacíčkem jsem drbal do drátů a neviděl žádné jiskření. Lapl jsem to do ruky a cítil jsem jen takové brnění, bylo to skoro bez proudu. Měl jsem s sebou koženou tašku, hodil jsem ji nahoru na dráty, které tvořily takové téčko, kdyby se člověk podíval z profilu. Vyšplhal jsem rychle nahoru, určitě jsem tam udělal olympijský rekord. Roztrhaný jsem byl, ruce dorvané. Skočil jsem do toho koridoru a tam další dráty, spíš plot, už bez toho téčka. Takže zase, tu aktovku jsem přehodil na druhou stranu…“
Zdeněk Hostaša popsal dokonale systém drátěného zátarasu, který překonal jen díky benevolenci pohraničníků po srpnové okupaci. Zmírnění ostrahy státních hranic trvalo do konce roku 1968 a využily jej desetisíce Čechoslováků, mezi nimi i manželka Zdeňka Hostaši s dětmi. Z rakouského utečeneckého tábora zamířili na tři roky do Chile. Do vysněných Spojených států se Zdeněk Hostaša dostal v roce 1971. V Texasu pracoval jako provozní benzinové pumpy a svářeč na atomových reaktorech a po listopadu 1989 se s manželkou vrátili do vlasti.
Prošpiclované pohraničí
V době normalizace došlo k dalšímu zesílení ostrahy, zvýšil se počet strážních věží a několik set metrů před drátěným zátarasem vyrostla tzv. signální stěna, což byl tři metry vysoký plot z ostnatého drátu, který při dotyku upozornil zkratem pohraničníky na pokus o překonání stěny.
Ostraha hranic se posunula více do vnitrozemí také díky spolupráci s civilním obyvatelstvem, zejména s Pomocníky Pohraniční stráže a informátory z řad řidičů veřejné dopravy, pracovníků na nádražích, v pohostinství a službách, v lesnictví, kteří upozorňovali na podezřelé, tzv. neznámé osoby v pohraničních oblastech. Za to získali povolení chodit do pohraničního pásma na houby, lesní plody či dřevo.
Češi a Slováci proto raději volili emigraci přes Jugoslávii, výjezdní doložku potřebnou pro vycestování do nesocialistických zemí a Jugoslávie ovšem dostalo pouhých 10 procent žádajících. Někteří se pokusili překonat hranici mezi Rakouskem a Maďarskem, do kterého mohli vycestovat pouze s pasem. Jedním z nich byl v roce 1985 Robert Ospald s kamarádem Zdeňkem Pohlem, kterým ovšem na hranicích zabavili pasy a poslali je zpět.
Svého snu o útěku se nevzdali a rozhodli se hranice překonat po drátech vysokého napětí, když zjistili, že součástí vedení vysokého napětí jsou hromosvodné dráty, které nejsou pod proudem. Dvě řady drátů pod hromosvodnými ovšem byly pod napětím 380 tisíc voltů. Sestrojili si speciální vozíky a vydali se v únoru 1986 k Bratislavě, kde chtěli přejet hranice do Rakouska. „Vozejky byly těžký. Tahat se s nimi byla strašná dřina, a to jsem s sebou měl i poměrně velké česko-anglické slovníky.“
Když se vyšrábali na sloup vysokého napětí, zjistili, že vozíky nemají ta správná kolečka. Vrátili se domů do Litomyšle, aby je upravili. K dalšímu pokusu se odhodlali v březnu, znovu u Bratislavy. „Mylně jsme se domnívali, že ty dráty vedou ke svobodě. Teprve nad ránem jsme zjistili, že se stáčejí a zůstávají poslušny režimu ve státě.“
Do Rakouska přes dráty vysokého napětí
I třetí pokus v červenci skončil neúspěšně. Ze Znojma se vydali k drátům vysokého napětí, ale cestou je překvapila bouřka a oni v rozbahněném poli za sebou nechávali obří šlápoty. Následoval pokus číslo čtyři, opět u Znojma. Podařilo se jim najít vysoké napětí, podél něhož došli k obci Dyjákovičky. U ní zalehli do křoví a snažili se maskovat vším, co měli po ruce. „Měl jsem maskovací celtu, pod tu jsme se schovali. Bylo to tam hrozně zarostlý – kopřivy, šípky. Přečkali jsme a nevěděli, že je po nás vyhlášený pátrání. To pak odvolali, když nic nenašli.“
Z úkrytu se později přesunuli ještě o něco dál, ke sloupu, který byl asi sedmdesát metrů od železné opony. „Tam jsme trčeli tři dny, dokud nepřišla bouřka. Protože bez bouřky by to bylo naprosto nemožné. Tam byli psi, vše bylo absolutně hlídaný. Sranda to nebyla, všechno nám docházelo. Nějakých pár konzerv a trochu limonád velice rychle zmizelo a pak jsme museli pro vodu. Zdeňkovi ruply nervy, řekl, že bude radši bez vody, tak jsem pro ni chodil sám. Tam, kde cestička kříží vysoké napětí.“
Z každé výpravy pro vodu se kvůli všudypřítomným hlídkám stalo dobrodružství. „Já jsem vždycky chodil tak, že jsem ležel při zemi, rozhlídl jsem se, jak je otočenej ten voják. A vždycky, když jsem viděl, že je otočený zády, tak jsem přeběhl.“
Ve chvíli, kdy se začali obávat, že příznivé podmínky už nenastanou, se spustil déšť. „Osmnáctého července v devět večer začalo pršet a pršelo i pět minut po půlnoci, kdy jsme začali stoupat na stožár. Bylo to jako na objednávku, protože jsme udělali pár příček na sloupu směrem nahoru a začalo lejt. Padalo to směrem do Rakouska, ten vítr to úplně odnášel. Žádná kapka nespadla rovně.“
Izolátory na sloupech probíjely i v místech, kde neměla být ani jiskra, ale oba muži byli odhodlaní projít.
„Zadrátované naštěstí nebylo nic, protože soudruhy ani ve snu nenapadlo, že by někdo utekl po drátech vysokého napětí. To byla jediná nezadrátovaná věc v těch stovkách kilometrů.
„Ať si myslí kdo chce co chce, ale bez Boží pomoci by to nebylo možné. Tam bylo tenkrát šest malých izolátorů – dneska už tam jsou tři velké – a viděl jsem, jak lítají jiskry. Přes jeden, přes dva to lítalo furt, někdy i přes tři, přes čtyři, jednou jsem viděl i přes pět. Jiskra už potom tvořila takový slabší provázek. Jak ten déšť padal vodorovně, tak se kalíšky namočily i zezdola a bylo to vodivé. Když jsem uviděl jiskru, která přeskočila pět izolátorů, pomyslel jsem si: ,Prima, ještě jeden a skončili jsme s útěkem.‘Ale lezl jsem dál.“
Vozík na konstrukci vrzal a Robert trnul hrůzou, že je zvuky prozradí. Spoléhali jen na to, že v tomhle nečase budou všichni v suchu a teple, že hlídky nebudou tak ostražité. Robert a Zdeněk přejeli z jednoho sloupu na druhý a slezli dolů – byli za železnou oponou. Robert Ospald se usadil ve Vídni a o svém útěku napsal knihu. Jeho vzpomínky si můžete poslechnout v našem dokumentu Hranice:
Krutý systém ochrany hranic připravil o život nejméně 282 lidí prchajících za svobodou, oběti železné opony dokumentuje projekt https://mapa.zelezna-opona.cz.
Cestovat jen s pasem bez výjezdní doložky jsme poprvé mohli 4. prosince 1989. Po vstupu do Evropské unie nám stačí pro cesty do sousedních zemí jen občanský průkaz. Na dobu nesvobody bychom však neměli zapomenout, pomoci nám mohou i příběhy železné opony, které jsme zdokumentovali a jež najdete na www.ironcurtainstories.eu.