Legendární brněnské varieté s historií sahající až do doby první republiky sídlilo v budově na rohu Veveří a Žerotínova náměstí, odkud se do něj i vcházelo.
Tato zvláštní zábava sestávající z artistických výstupů, skečů, scének, písniček a tance slečen oděných do blýskavých kostýmů lákala zábavychtivé Brňany ještě krátce po listopadu 1989, kdy se do tamních zdí nastěhovala herna binga. Pak tyto prostory načas osiřely.
„Jezdili sem umělci z celé Evropy a lidé ze širokého okolí. Ve zlatých létech brněnského varieté se o něm mluvilo jako o nejlepším ve střední Evropě,“ tvrdil o Rozmarýnu nyní již zesnulý brněnský znalec cirkusů a varieté Antonín Hančl.
Ať už to tak bylo, či ne, do Brna kvůli zážitkům v Rozmarýnu mířily takřka denně autobusy plné „jézeďáků“ z blízkého i vzdáleného venkova. Večer tu totiž začínala asi dvouhodinová zábava s konferenciérem.
Ten uváděl například kouzelníka Mr. Giona, jenž nechával mizet hořící cigarety a žetony, nebo duo parterní akrobacie z tehdejšího východního Německa, nejrůznější hudebníky a také siláka Boba Divílka, který „hrou svalů okouzloval hlavně dámy“, jak se psalo v dobových materiálech.
Krásu bez závoje odvál začátek normalizace
Řadu vzpomínek na Rozmarýn poskytla MF DNES Brňanka Hana Rymešová, která ve zdejším baletním souboru tančila mezi léty 1977 až 1987, stejně jako dnešní zřizovatelka baletní školy Evica Šedová, jež si ve varieté tancem finančně přilepšovala a podle vlastních slov tam zažila spoustu zábavy.
A v 70. i 80. letech pochopitelně jedině zábavy slušné, protože prvenství Rozmarýnu v provozování striptýzů zvaných Krása bez závoje podle Rymešové „odvál počátek normalizace a vrátil se až těsně před revolucí v roce 1989“.
„První striptýz tam byl v říjnu 1968 a Brno se ho dočkalo dřív než Praha,“ uvedl Hančl. Třeba striptérka Jana Šišková-Olmerová se podle něj chlubila mírami 60 centimetrů v pase a 103 přes prsa, která si dokonce nechala zpevnit operací.
Do brněnského centra zábavy se tak za komunismu chodilo na jiné atrakce. „Balet Rozmarýn, jehož jsem byla členkou, nebýval zván na televizní natáčení varietních programů, kde si někdy naopak přivydělávali i sólisté baletu ze Státního divadla. Zato v každodenním programu jsme vystupovaly jen my, úplné amatérky,“ přiblížila svá taneční vystoupení Rymešová.
Jen dvě její kolegyně absolvovaly taneční konzervatoř, ostatní byly většinou studentky, případně už měly nějaká civilní zaměstnání, k nimž si večerními akcemi přivydělávaly. „Tanec jsme se učily v baletní škole, lidové škole umění a podobně,“ upřesnila bývalá tanečnice.
Operetku nahradil moderní tanec
Základ zdejšího baletního tělesa vznikl v roce 1977, když se ředitelem Rozmarýnu stal Jiří Krejčí, jenž jej velmi nadšeně vedl až do konce varieté po revoluci.
„Přivedl si část poměrně populární kapely Excentric, jež předtím hrála na Velodromu v Pisárkách. A také bývalou tanečnici Marii Milštajnovou, která pamatovala ještě poválečnou slávu operet. Právě ji pověřil sestavením stálého baletu,“ vzpomněla Rymešová, která si v létě roku 1977 náhodou přečetla inzerát v novinách, a tak se stala členkou souboru.
Tanečnicím bylo kolem 20 let, ale prvních několik měsíců vypadala baletní čísla díky šéfce Milštajnové opravdu dosti operetně.
„Generační konflikty mezi námi a vedoucí vedly k tomu, že koncem 70. let převzali vedení souboru František Mazal a Yvona Mácová, kteří provozovali společenský tanec, takže tato skutečnost poznamenala repertoár i kostýmy souboru,“ popsala Rymešová, jak v Rozmarýnu skončila éra operetních melodií, kostýmů služtiček a koketních kloboučků.
„Našimi vzory pak nebyly ani tak tanečky z východoněmeckého zábavního pořadu Ein Kessel Buntes, jako spíš balet Pavla Šmoka či americký moderní tanec. Jednu choreografii nám dokonce dělal vynikající choreograf ze Státního divadla Luboš Ogoun,“ poznamenala tanečnice a zmínila i kubánskou posilu souboru Carmen, která krátkou dobu v souboru také vystupovala.
Autorská práva se neřešila
Diváci měli rozhodně na co koukat. „Dělaly jsme jednak takzvané taneční křoví zpěvákům Zuzaně Bubeníkové a Jiřímu Rymešovi, ale měly jsme i samostatné tance a poměrně volnou ruku ohledně repertoáru. Často to byly písničky skupiny ABBA, Boney M., Michaela Jacksona nebo muzikálové melodie. Autorská práva se v době železné opony nějak neřešila, takže jsme vesele vykrádaly západní muziku,“ pobaveně vyprávěla tanečnice.
„Samozřejmě ve varieté musela být také klasika, totiž kankán, a já si nejvíc pamatuji, jakou strašnou práci dalo ušití těžké kolové sukně,“ popsala Rymešová s tím, že tehdy žádná z tanečnic neměla vizážistku ani kostymérku, takže si všechno musely sehnat a ušít samy, což za normalizačního nedostatku čehokoliv kvalitnějšího opravdu nebylo snadné.
„Často nám vypomáhaly zahraniční artistky, když dovezly nedostupné flitry a korálky na pošití kostýmů,“ prozradila.
Nejhezčí éra zdejšího baletu nastala podle Rymešové s příchodem vynikajícího baletního sólisty Jiřího Kyseláka, který soubor dokázal dostat k opravdu profesionální práci. A tehdy začal v Rozmarýnu fotit také již zesnulý brněnský fotograf Jef Kratochvil, díky němuž mají tanečnice spousty už profesionálních snímků z té doby.
Program se měnil každý měsíc
„Co se týká různých hostů v programu, bylo jich za ta léta opravdu hodně, mnoho zajímavých kapel, zpěváků, herců, ale i sportovců. Já si asi nejvíc pamatuji na zpěváka Pavla Nováka. Ale hodně zajímavé byly v první půlce 80. let také nedělní programy pro mladé, které se v Rozmarýnu střídaly s odpoledny s dechovkou,“ zavzpomínala Rymešová.
Protože to vše se dělo za normalizačních pořádků, všichni vystupující včetně zdejších tanečnic museli mít takzvané přehrávky – povinné zkoušky před politicky kovanou komisí plné otázek na „třídní“, tedy komunistickou uvědomělost. Musel je absolvovat každý, kdo chtěl vystoupit a dostávat honorář.
Co se týče mimojevištního programu v Rozmarýnu, začínal obvykle taneční zábavou. „Křepčilo se po straně hlediště, kde byl parket s barpultem,“ upřesňoval znalec brněnského varieté Hančl.
Velmi dobrá atmosféra podle něj obvykle panovala také v zákulisí. „Umělci si nekonkurovali, každý totiž dělal jiný obor,“ vzpomínal Hančl na artisty, žongléry, fakíry, ekvilibristy, klauny i tanečnice, z nichž každý byl zařazen do jiné platové třídy.
Nejlepší brali 400 korun za vystoupení, zatímco ve druhé třídě dostávali 240 a v poslední 80 korun. „Někteří ale dokonce sami platili za to, aby se dostali na zdejší pódium,“ upozornil Hančl. A upřesnil také to, že program varieté se měnil každý měsíc, reprízoval se šest dní v týdnu, zatímco sedmý večer patřil už zmíněné dechovce.
Ze zákulisních postaviček Rozmarýnu si pak zdejší umělci vybavují především pověstnou babku zvanou „tetina“, která v místním bufetu pro účinkující nalévala skleničky rumu za deset korun kus.
