Vyznání, které se opozdilo jen malinko - o pouhopouhou čtvrtku století

Víš, zavolala si mě šéfová. Máme báječnou šéfovou, v těch nejlepších letech, tmavovlasou, plnoštíhlou a navíc chytrou ženskou. Já jí tajně miluju, snad od prvního dne, co jsem jí viděl, ale nesmím jí to dát najevo. Asi by mě roztrhla jako hada.

Podala mi dva papíry, jmenování a plnou moc. Byl jsem jmenován s okamžitou platností do funkce "Claims demander" - vymahač pohledávek s celkem slušným platem a více než slušným podílem na tom, co "vymůžu." A k tomu plná moc, opravňující mě jednat jménem své obdivované šéfové a používat služební auto.

V ten moment jsem dvakrát polknul naprázdno a můj výraz se začal pravděpodobně podobat skotu domácímu, skotu, který ale zapomněl v tom momentě přežvykovat. Vím totiž, co to je, v této době, kdy má každý podnik dluhy a nikdo nemá po zrušení kontokorentu skoro žádný prachy. Znám naše dlužníky líp než naše věřitele a to už je co říct!

"Máte něco proti tomu? - zavrčela na mě v ten památný (pro mě) den vlídně šéfová.

"Ne,samozřejmě ne, ale jaksi mě to zaskočilo, že zrovna já...", odvětil jsem koktavou kadencí.

"Tak to podepište a za týden mi předvedete, jak na to chcete jít" - laskavě mě propustila naše vládkyně. Sekretářka v předpokoji se mého výrazu v obličeji tak zděsila, že mi sama od sebe nalila velký koňak. Potřeboval jsem ho, moc.

V zákoutí svého kutlochu, honosně zvaného kancelář, jsem se musel několikrát zhluboka nadechnout. Na jedné straně mě těšilo, že si šéfová vybrala právě mě, ještě teď jsem cítil její pohled a pevný stisk ruky. Tu tedy nesmím zklamat, i kdybych měl naše dlužníky rozkousat svým třetím chrupem. A tak jsem se jal kout pikle.

V těch několika bezesných nocích jsem horečnatě vymýšlel - zapojím do toho Světovou banku, Mezinárodní měnový fond, Harward, Interpol a kdoví koho ještě. To by v tom byl čert, abych "jí" nedokázal, že jsem chlap na svém místě. Třeba to i ocení a třeba i jinak než finančně...

Při pohledu na dlouhou sjetinu dlužníků a částky pohledávek od několika tisíc až k jednomu miliónu jsem poněkud zkrotl a vymazal rychle z hlavy sen o mezinárodních finančních institucích. Ty by se totiž takovými "prkotinami" - a potažmo ani mnou - vůbec nezabývaly. Zjistil jsem, že se mohu, ostatně tak jako vždycky, spolehnout jen sám na sebe a začal vymýšlet další finty, jak na to.

Například, že nabídnu dlužníkovi Karlštejn za směšnou cenu a když ukáže prachy, klofnu jej. Jenže - chyba -, to už tady jednou bylo... Nebo od dlužící firmy něco jako koupím, třeba dva miliony kolíků na prádlo a nezaplatím, ha - to by přece šlo...

Takových nápadů jsem si vymyslel asi tucet a byl jsem na ně hrdý. No, vlastně ani moc ne, euforie mně nevydržela nikdy moc dlouho.

Tak tu teď sedím, civím do zdi a představuji si, jakými geniálními fintami zmáčknu naše dlužníky. A budu slavný. A dostanu provizi. A paní šéfová se na mě bude konečně laskavě usmívat. A já pak objednám pro kamarády u mariáše rundu slivovice a budu si konečně užívat pocit z dobře vykonané práce.

A do hlavy se mi neodbytně vtírá myšlenka, že bych si už konečně mohl troufnout pozvat "jí" někam - na sklenku vína a říct, nebo alespoň naznačit, že jí jako to, … , že jí mám tento … , no prostě - že jsem do ní blázen.

Ale jak se znám, asi k tomu nebudu mít odvahu. A jak už těch sedmadvacet let znám jí, stejně by nepřišla.