Celé to působí nesmírně autenticky, jako vzdání holdu době, která Jonaha Hilla formovala
8 /10
Pětatřicetiletý Jonah Hill byl dlouho vnímán především jako herec komediální. A to z filmů z produkční stáje Judda Apatowa (40 let panic, Zbouchnutá, Superbad, Kopačky) nebo třeba dvojice parťáckých komedií 21 a 22 Jump Street. Od nich se ale vypracoval k počinům mnohem ambicióznějším, jako Moneyball či Vlk z Wall Street, za něž získal dvě nominace na Oscara a Zlatý glóbus.
Otisk sebe sama a svého dospívání
Ukázal v nich všestrannější talent než ten čistě komediální a nyní ho ve svém režijním debutu dál rozšiřuje. A to způsobem, který budí všeobecné sympatie. V iniciačním příběhu o bezstarostnosti a rizikách příliš rychlého dospívání nás bere na nostalgický výlet do devadesátých let, jež velmi autenticky evokuje. A to jak z hlediska formy, tak prožitku, který se k nim váže.
Jonah Hill je ročník 1983, pochází z L.A. a do autorského vyprávění otiskuje kus sebe sama a svého dospívání. V roce 1996, kdy se děj odehrává, mu bylo třináct, stejně jako hlavnímu hrdinovi. O autobiografii ale nejde. Režisér říká, že se pro příběh inspiroval jak vlastními vzpomínkami, tak tím, co zaslechl od přátel.
Atmosféra místa v podobě ulic Los Angeles a prostředí komunity skateboardistů, obojí velmi věrně zpřítomněné, tu slouží jako pozadí a současně v případě party skejťáků jako katalyzátor příběhu dospívání třináctiletého kluka, který hledá sebe sama, identifikační vzory i náhradní rodinu, když tu svou neúplnou bez otce vnímá jako problematickou.
Hledání náhradní rodiny
Hlavní hrdina Stevie (Sunny Suljic) je přesně v tom věku, kdy končí dětství a začíná puberta. Volný čas tráví tak většina jeho vrstevníků hraním videoher, posloucháním hudby a poflakováním se po ulici. Chce ale zažít něco víc, někam patřit, zažít v těch rozpálených ulicích během léta roku 1996 nějaké dobrodružství. A cítí, že všechno toto by mu mohla nabídnout parta starších skejťáků, kolem níž se motá a do níž by tak rád patřil.
Stevieho starší bratr Ian (Lucas Hedges) tráví většinu času v posilovně a doma se k Steviemu chová dost hrubiánsky, v tom jak mu ukazuje svou převahu. Matka samoživitelka Dabney (Katherine Waterston) se snaží konflikty mezi bratry mírnit, současně ale chce žít i svůj život a tak se u nich doma občas objevují její nové známosti. Jednu z nich hraje scenárista a režisér Harmony Korine, prostřednictvím jehož obsazení dává Jonah Hill najevo, že se hlásí k jeho scenáristickému debutu Kids (1995).
Žárlivost a rivalita
Zatímco Ianovi matčino volnomyšlenkářské chování není zrovna po chuti a je možná příčinou jeho nevyrovnaného jednání, Stevie hledá bratra, s nímž by si víc rozuměl a současně otce v partě skejťáků. Nejprve se seznamuje s Rubenem (Gio Galicia), nejmladším z nich, který ho přivede mezi ostatní. Ray (Na-Kel Smith), Fuckshit (Olan Prenatt) a Fourth Grade (Ryder McLaughlin) ho přitahují svým rebelským chováním, právě s nimi zkouší kouřit, pít alkohol, experimentovat s marihuanou nebo balit na večírku holky.
Jeho bratr Ian ho s touto partou nevidí rád, zvlášť poté, co dojde na ulici k jeho konfliktu s Fuckshitem, který ukáže, že Ian není zas takový tvrďák, na jakého si hraje doma. Mezi bratry dojde k vyhrocenému konfliktu, poté co Stevie Ianovi vyčte, že nemá žádné přátele. Matka zakáže Steviemu se s těmito kluky kamarádit, což vede k jejich ještě většímu odcizení.
Když si pak Stevie stěžuje Rayovi, k němuž vzhlíží trochu jako ke staršímu bratrovi, na svou rodinu, ten mu říká, že oproti ostatním klukům z party by měl být rád za to, co má. Ray přišel o mladšího bratra při autonehodě, Rubenova matka je narkomanka, která mlátí jeho i jeho sestru, Fourth Grade je z velmi chudých poměrů a Fuckshitova závislost na alkoholu a drogách se stále zhoršuje.
Mezi kluky v partě navíc nepanuje až takové přátelství, jak by se mohlo zdát. Ruben žárlí na Stevieho, Fuckshit pomlouvá Raye před sponzory, které se snaží zaujmout svými skejťáckými dovednostmi. V partě se tito dva přetahují o vůdcovství a vše vyvrcholí jízdou v autě, po níž Stevie skončí v bezvědomí v nemocnici. Když se z něho probudí, přichází čas k narovnání vztahů nejen s rodinou, ale i v rámci party.
Hudba i obraz nostalgicky evokují devadesátá léta
Fourth Grade, který se chce stát filmařem, přijde do nemocnice s videem, zachycujícím každodenní život kluků z party na ulici. Toto video dá filmu nejen název, ale i vizuální tvář. Kameraman Christopher Blauvelt točením na 16 mm film a v ořezaném, neširokoúhlém formátu 4:3 evokuje až dokumentárně dění na ulici.
K zachycení atmosféry doby, místa a komunity skejťáků, která se po ulicích pohybuje a občas se dostane do střetu s policisty, používá často záběry z ruky. Když chce zvýraznit euforičnost pocitu svobody z jízdy na skejtu používá plynulejší jízdy kamery. Záměrná lehká vybledlost obrazu mu dodává na syrovosti, ale i poetičnosti, když se stává jakoby nostalgickou vzpomínkou na tyto časy, kdy obraz, podobně jako fotografie, dostává s léty sépiovou barvu.
Podobně nostalgicky a přesně v duchu režisérova přání pracuje s hudebním podkresem k filmu dvojice Trent Reznor a Atticus Ross. Ta má na svém kontě i hypnotickou hudbu k filmu The Social Network, v němž se živočišná dravost noiseového industriálu prolínala s až popově nadějeplnými melodiemi, přesně v souladu s děním na plátně.
A střídání náladotvorných a významotvorných hudebních pasáží, opět v souladu s tím, co se odehrává na ulicích L.A., je přítomné i zde. Není divu, že velký podíl v soundtracku mají kapely hip-hopové jako Cypress Hill a Wu-Tang Clan, hardcore punkové jako Misfits a Bad Brains, nebo grunge jako Pixies a Nirvana. Ty přesně ke skejťácké subkultuře pasují. Vedle nich tady zazní i Morrissey, Mamas & Papas nebo maďarská Omega.
Symbolický význam skejtu
Na soundtracku si Jonah Hill dal velmi záležet, protože tyto písně hrály velkou roli v jeho dospívání. Tuto éru evokuje i za pomoci oblečení (široké plandavé kalhoty) a dobových předmětů jako walkman nebo skejt. Ten zde má svou praktickou i symbolickou funkci. Praktickou v tom smyslu, jak je nám ukázána proměna prostředku k poflakování se na ulici v profesionální sport, symbolicky v tom, že skejt vždy přitahoval svobodomyslné lidi bez ohledu na věk nebo společenské postavení.
Ta symboličnost je zde ale v případě skateboardu mnohem širší. Vlastnictvím prkna jste mohli získat určitý sociální status, stát se za pomocí něho součástí nějaké komunity a zároveň vám ježdění na něm poskytovalo možnost uniknout od běžných starostí, třeba v rámci rodiny. Se všemi těmito rovinami a významy film Devadesátky pracuje. Pro partu okolo Raye se ježdění na skejtu stává jejím tmelem, důvodem k rivalitě i prostředkem, jak se od poflakování na ulici posunout dál.
Stevie, který dostane v partě přezdívku Sunburn, zezačátku na skejtu jezdit neumí, ale jak ho postupně ovládá, získává i silnější pozici v rámci ní. Snaží se ostatním dokázat, že i když je nejmladší, nechybí mu rozhodně odvaha. Jeho směle kousky končí ošklivě vypadajícím pádem nebo v nemocnici a stávají se milníky na jeho cestě od dětství k pubertě a dospělosti.
Iniciační zážitky
Jonah Hill tyto iniciační momenty zachycuje za pomocí epizodické struktury vyprávění, v níž klade důraz na všechna poprvé, která může kluk ve třinácti letech zažít. Vedle alkoholu, cigaret a trávy je to i sexuální zkušenost na večírku, jejíž povahu ale nechává režisér otevřenou.
To, co začalo, když si Stevieho odvedla starší holka Estee (Alexa Demie) do pokoje, nechává doříct tyto dva aktéry, přičemž výpověď obou se lehce liší. Zatímco Stevie přehání, zasvětitelka je uměřenější. Působí to mile, vtipně a pravdivě v tom, co říká ona, že na první holku kluci v tomto věku nikdy nezapomenou.
Jonah Hill na tuto dobu vzpomíná s melancholickou nostalgií, ale zároveň s odstupem dospělých let, který mu umožňuje nahlížet na počínání Stevieho a kluků ze skejťácké party s ironickým nadhledem. Třeba v tom, jak přibližuje jejich „cool“ mluvu, která se snaží působit dospěle a drsňácky, ale prozrazuje spíš jejich nejistotu.
Mix herců a neherců
Jeden z důvodů, proč Stevieho parta přijme, je i jeho milá, otevřená povaha. Jeho představitel Sunny Suljic, který se objevil v Lanthimosově Zabití posvátného jelena, působí po celou dobu velmi přirozeně a bezprostředně, stejně jako ostatní členové skejťácké party, vybraní z řad neherců. Mix neherců a herců na straně profesionálů doplňuje Lucas Hedges v roli Stevieho bratra Iana a britská herečka Katherine Waterston v úloze jeho matky.
Celé to působí nesmírně autenticky, jako vzdání holdu době, která Jonaha Hilla formovala. Režisér ve filmu vypráví o létu, kdy kluci Stevieho věku zažívají mnoho svých poprvé a kdy se u nich rozhoduje, jak řekne jeho zasvětitelka, zda se z těch roztomilých kluků nestanou debilové.
Činí tak způsobem, který už při světové premiéře snímku na MFF v Torontu okouzlil kritiky a publikum věrností, s níž vykreslil svět devadesátek, prací s ansámblem vesměs neherců a humorem a nostalgií, kterými prodchnul tento iniciační příběh o dospívání. Jonah Hill ho podává citlivě a dostatečně univerzálně sdělně, aby oslovil nejen dnešní třicátníky, kterým bylo v půli devadesátých let tolik jako Steviemu.
Devadesátky
- Žánr: coming of age film
- Původní název: Mid90s
- www.a24films.com/films/mid90s
- USA, 2018
- Scénář: Jonah Hill
- Režie: Jonah Hill
- Hrají: Sunny Suljic, Katherine Waterston, Lucas Hedges, Gio Galicia, Na-kel Smith, Olan Prenatt, Ryder McLaughlin, Alexa Demie, Harmony Korine
- Distribuce: Aerofilms
- Distribuční premiéra v ČR: 11. 07. 2019