Čtvrtek 28. března 2024, svátek má Soňa
130 let

Lidovky.cz

Půl kilometru pod zemí: ‚Radon je tu všude!‘ Krušnohoří s titulem světového dědictví ožívá

Česko

  5:00
Jáchymov - Specifická hornická krajina Krušnohoří se nyní pyšní titulem světového dědictví. Místní jsou rádi i opatrní zároveň. „Nevím, co to znamená pro region. Jestli je to výhoda, nebo jestli tady budou stavební uzávěry,“ říká jeden z bývalých horníků.

Náplní současné důlní činnosti je dostat vodu do lázní. Za chvíli potkáváme nejdůležitější ze tří radonových pramenů – 37stupňový pramen Běhounek pojmenovaný po Františku Běhounkovi, českém fyzikovi a spisovateli. Připravená je i dřevěná vana. Zda-li ke koupání, zůstává v tajemném úsměvu průvodce. foto:  Petr Topič, MAFRA

Co je také nově v UNESCO? Hluboké rokle v Krušných horách vypadají jako dílo přírody, jsou to ale staré zřícené doly

Navléknout plášť, nasadit helmu a baterku. Vsoukat se do úzké kovové těžní klece, pětkrát stisknout červené tlačítko a myslet na zdárný návrat. „Zdař bůh!“ jak říkají horníci. Do hlubin historie hornictví klesáme čtyři a půl minuty, po chvíli rychlostí tři metry za sekundu, kolem dokola nic než hornina – svor. Na klaustrofobii už není čas ani prostor. „Je to trochu jako bungee jumping,“ reaguje na pohupování kabiny šestatřicetiletý hornický technik Mirek Červený.

„Semka se fárá každý den,“ vysvětluje. Profouknout uši a vystupovat: Jsme na tzv. dvanáctém patře, 500 metrů pod zemí. „Vítejte na nejnižším místě v hlubinném dole Svornost, kde jsou jen permoníci,“ otevírá dveře klece náš průvodce.

Do Krušnohoří – někdejšího centra evropského hornictví – jsme zavítali z prostého důvodu: Hornická oblast Jáchymov totiž společně s Hornickou kulturní krajinou Abertamy – Boží Dar – Horní Blatná, Hornickou kulturní krajinou Krupka, vrchem Mědník a Rudou věží smrti u Ostrova získala zápis na Seznamu světového dědictví UNESCO. Dalších 17 lokalit si pak připsala německá strana.

„Uran se těžil pneumatickými stroji, stříbro se dříve těžilo ručně,“ říká...
„It stinks (smrdí to)!“ zvolala jedna z návštěvnic Dolu Mauritius, která...

V dole Svornost loni slavili 500 let od jeho vzniku. Tehdy, počátkem šestnáctého století, těžili stříbro, od roku 1853 pak uranové rudy, několikrát zároveň narazili na silné prameny a voda důl zatopila. „Uranová těžba tu skončila před šedesáti lety. A v jachymovském smolinci objevila fyzička Marie Curie-Sklodowská radium,“ informoval nás ještě před cestou do dolu vedoucí Svornosti Jiří Pihera.

Dnes těží nejstarší dosud využívaný důl v Evropě radonovou vodu, kterou zásobuje necelé tři kilometry vzdálené jáchymovské lázně. Tam probíhá unikátní léčba radonovou vodou – blahodárnou nejen pro pohybový aparát. „Bolel mě loket, tak jsem si dal namáčecí kúru – a pomohlo to!“ líčil vedoucí Pihera léčebné účinky.

Jáchymovské doly jsou dnes trochu pozapomenutým mementem tvrdého života horníků i pracovních lágrů, politických vězňů a unikátní krajiny. Zájem návštěvníků teď zřejmě brzy vzroste.

Radonové mystérium

Na kroky stísněnými a mokrými chodbami si každý svítíme kuželem světla z čelovky. Překvapivě tu není zase taková zima, tlak v hlavě je zato vydatný. Míjíme čerpadla na vodu i poměrně moderní odvětrávací systém. Nebezpečím tu totiž je všudypřítomný a radioaktivní radon, který jak se dozvídáme, může při vysoké koncentraci způsobit rakovinu plic. Ve vodě je ale naopak velmi léčivý. 

Uranový Důl Svornost. „Uran se těžil pneumatickými stroji, stříbro se dříve těžilo ručně,“ říká hornický technik Mirek Červený.

„Když je na povrchu horko, je ve vzduchu hodně radonu,“ vysvětlil ještě před výletem do hlubin Země vedoucí dolu Jiří Pihera. Máme štěstí, je poměrně chladný den a dole třicet let starým analogovým zařízením naměříme něco málo přes patnáct impulzů, což je podle našeho průvodce „naprosto v pohodě“. Jakmile se však na povrchu hodně oteplí a dole naměří kolem 30 impulzů, hned spouští ventilaci.

Česko má nové památky v UNESCO. Na seznam se dostaly hornický region Krušnohoří a Kladrubský hřebčín

Odkud se ve vodě radon bere, je prý mysterium. „Dešťová voda prosakuje žulou desítky až tisíce let a někde po cestě, nikdo neví kde, se potkává s uranovými ložisky,“ líčil vedoucí dolu. Náplní současné důlní činnosti je dostat vodu do lázní. Za chvíli potkáváme nejdůležitější ze tří radonových pramenů – 37stupňový pramen Běhounek s přistavenou dřevěnou vanou. Zdali určené ke koupání, zůstává skryto v tajemném úsměvu průvodce.

Po hodině a půl procházení chodeb, které mají celkově přes sto kilometrů, nás nahoru zase vyveze paní Dagmar, která tu o dopravu horníků do podzemí pečuje každý den už třicet let. „Je to obrovská zodpovědnost. Pořád musíte mít na paměti, že máte v rukou lidi. A ti se tam nemohou nijak bránit. Jednou se tu neštěstí stalo,“ říká s pokorou v hlase. Zdejší domáckou a laskavou atmosféru nakonec poznáváme i nad talířem čočkové polévky.

Krajina horníků, luk a smrkových lesů

Velká část hornické krajiny zapsané na seznamu UNESCO se kromě měst rozprostírá mezi lesy, rozkvetlými loukami a rašeliništi krušnohorských hřebenů. V místech bývalých dolů – třeba právě Vlčích jam – se zem propadá a zarůstá, jak si příroda bere své území zpět.

Louky na Hřebečné hostí stádo osmi set ovcí, které tu hlídá pětašedesátiletý bača Janko. Bývalý horník – překvapivě. Kdysi fáral v uhelném dole Nováky, ale už 32 let putuje s ovcemi po slovenské Muráni. Letos podruhé vypomáhá i v Krušných horách. „Mám tu práci rád,“ usmívá se, zatímco sleduje, jak psi Turbo a Hen zahání stádo. „Udělám vám kávu!“ zvolá a v mžiku se zanoří do své maringotky, aby vytáhl dva růžové rustikální hrníčky, na plynu uvařil vodu a pohostil nás tím nejlepším, co má.

O stádo se stará bača Janko. „Mám i hezké oblečení! Holky tu za mnou chodí samy,“ směje se.

RECENZE: Pokračování Rapla by se mělo jmenovat major Kuneš. Severskou krimi rozmělňuje humorem

Téměř nedotčená krajina nese i otisk vysídlení německých obyvatel, převážně horníků. Pro kraj je specifická i architektura saské renesance. Tu a tam stojí uprostřed zlatavých luk a rašelinišť domky, jako by je někdo rozházel.

Stádo osmi set ovcí se pase na krušnohorských loukách poblíž Hřebečné.

A co říkají místní na zápis do světového dědictví? „Jsme velmi rádi. Vždyť ani mladí už o historii hornictví moc nevědí. Akorát mně osobně docela vadí, že máme jen pět míst a Němci sedmnáct. Přitom významná jsou všechna města po okolí,“ je mírně rozčarován bývalý horník Václav Kubíček z hornického spolku Solles Chodov, zatímco oknem kiosku podává k ochutnávce zlatavý mok zdejšího malého pivovaru Ryžovna.

„Zároveň ale nevím, co to znamená pro region. Jestli je to výhoda, nebo jestli tady budou stavební uzávěry. Docela mě trápí, že tady na křižovatce chtějí postavit 40 domů,“ ukáže na rozkvetlou louku směrem k Božímu daru. „Je to poslední krásný kus přírody.“

Bývalý horník Václav Kubíček z hornického spolu Solles Chodov.

Dějepis se učí tady

Na dvacet párů gumáků čvachtá vodou, po stěnách teče voda, ze stropu kape. Procházíme prostory tak akorát na šířku ramen, končetiny křehnou v sedmistupňovém vlhku. „Dějepis nejsou učebnice, dějepis je toto!“ poklepe na ražbu z 16. století průvodce Jiří Hájek, učitel dějepisu z blízkého Ostrova. V někdejším největším cínovém dole české strany Krušných hor – dole Mauritius – teď tráví prázdniny.

Průvodce v Dole Mauritius a učitel dějepisu Jiří Hájek.

„Cín už v dole nenajdeme, protože je dávno vytěžený. Ale každá kapka důlní vody je na krásu,“ obrací se na přítomné ženy. „Název Krušné hory vznikl od slova krušit – dobývat. Bylo tu slavné centrum evropského hornictví. I geologicky je Krušnohoří evropským unikem z hlediska množství rud na jednom místě,“ říká, načež všechny vyzve, aby zhasli své baterky. „Dříve svítili jen loučemi, pracovali 12 hodin, 40 metrů pod zemí,“ hlesne do naprosté tmy.

Povoláním havíř

Na rozdíl od Svornosti se tady sice už nic netěží, ale odkaz horníků v tomto téměř pět set let starém dole je stále patrný. „Vše se dělalo ručně. Byly to těžce vydělané peníze, ale havíři se vždy cítili osobně svobodní, měli svobodné povolání. I se promíjelo, když utekli z poddanství,“ říká Hájek.

Jedním z návštěvníků je i někdejší horník Jiří. „Pracoval jsem sedm let na uranu v Příbrami, měl jsem špatný kádrový profil. Ale bylo tam hodně peněz. Pak jsem utekl do Ameriky,“ vypráví s tím, že v uranovém dole zažil skvělou partu, na kterou se nezapomíná. „Dělal jsem s šíleně inteligentními lidmi, kteří tam byli za trest. Generálové, doktoři, lidi od kriminálky. Když mluvili, jenom jsem poslouchal. Nikde se tak na plnou pusu nemluvilo,“ vzpomíná učitel angličtiny Jiří, který přijel objevovat Krušnohoří. „Tím, že jsem byl na uranu, mám k dolům vztah. Ale to, jaké podmínky měli horníci tady, je něco nepředstavitelného.“

2. týden: Vyhrajte dobroty pro batolata v hodnotě 3 466 Kč
2. týden: Vyhrajte dobroty pro batolata v hodnotě 3 466 Kč

Zúčastněte se volby jména roku 2024 a správně odpovězte na soutěžní otázku.