„Veronika Tučková narozená roku 1985 je pravnučkou naivní malířky Marie Krůtové a vnučkou malířky Jany Štanclové, po nichž zdědila citlivost nejen k malbě, ale i k souhře barevných tónů či někdy náhlých barevných přechodů,“ představil autorku ředitel galerie a kurátor výstavy Jan Štíbr.
„Tučková napřed vystudovala technický obor jako něco ‚rozumnějšího‘ v obavě, že by se malováním neuživila, ale nakonec ji přece jen láska k umění dostihla a začala studovat v malířském ateliéru,“ prozradil Štíbr.
Podle něj Tučková začala hledat svůj vlastní výtvarný jazyk, který čerpal inspiraci z jejích vnitřních představ a z hudby, jež se pak částečně otiskovala do jejích obrazů.
„Jako hudbu však někdy malířka vnímá i ticho, které možná slyší jen hudebníci – a pak napíší novou skladbu. Abstraktní forma jejích prací byla zprvu uzavřená do pevných kontur, navíc ohraničených tmavými linkami. Až později přecházela do jiných forem a vzájemně navazovala barevné plochy v téměř hudebním souzvuku rozpažených rukou,“ doplnil kurátor.
„Snažím se malovat pro lidi a myslím si, že teplo, chlad, radost, vztek, vášeň, touha, smutek, snění a další emoce a pocity jsou něco, co k člověku patří a patřit bude, pokud se z nás ovšem nestanou stroje,“ vysvětluje mladá malířka.
Na výstavě v bývalém jezuitském kostele představuje Veronika Tučková obrazy z posledních let.
Po několika předchozích výstavách v Praze a v gotickém dvojčeti v Litoměřicích nyní její díla k návštěvníkům promlouvají v působivé atmosféře chrámu, který před časem sloužil také jako truhlářská dílna nebo jako pivovarský sklad.
