Příběh Cori Gauffové, patnáctileté americké školačky, jež se vyšvihla až do osmifinále Wimbledonu, vzal mnoho lidí za srdce. Mezi nimi i postarší dlouhovlasou dámu vykračující si po All England Clubu v bílém plandavém tričku a s čepicí otočenou kšiltem dozadu.
Andrea Jaegerová (54) startuje v turnaji legend, sama však nejlépe ví, jaké to je být geniálním tenisovým dítětem. Její příběh je jedním z nejpozoruhodnějších, které se kdy v bílém sportu udály.
Ve čtrnácti začala hrát profesionálně, v šestnácti jí patřilo druhé místo na žebříčku, v osmnácti si zahrála finále Roland Garros a Wimbledonu. Nikdy však nebyla šťastná. Dokonce přiznala, že zahodila velké tituly kvůli tomu, že nechtěla vidět trpět druhé.
Na kurtech přitom nebyla blonďatá copatá dívenka známá rozhodně jako andílek.
Roland Jaeger, přistěhovalec z Německa a zedník, dřel svou dceru do úmoru. Když poprvé přemohla Chris Evertovou, přišla za ní slavnější krajanka s otázkou: „Tak teď už nám tvůj táta dovolí, abychom byly kamarádky?“
„S tátou to nemá nic společné, nechci se s vámi kamarádit,“ odvětila Jaegerová, již při US Open nařkla soupeřka z napadení. Prý ji strčila ve sprše, čemuž se Jaegerová dodnes brání.
Vysvětluje, že z egoistického prostředí bílého sportu byla nejdřív zmatená, pak znechucená. Chyběl jí zabijácký instinkt. „Proč zápas nemůže skončit remízou?“ ptala se.
Měla nadání vyhrávat grandslamy v éře Navrátilové a Evertové, útočila na světový trůn. Obojí měla nadosah, ale sama to odmítla, stejně jako pomoc legendy Billie Jean Kingové, jež ji chtěla trénovat. „Stala bych se jedničkou, ale to jsem nechtěla,“ tvrdí Jaegerová, která vyhrála za kariéru 260 zápasů. Mohlo jich být víc, ale některá utkání prý začala vypouštět, aby neubližovala ostatním.
Odstartovalo se to prý incidentem při jejím druhém podniku na okruhu. Veteránce Wendy Turnbullové připravila porážku a později ji zahlédla, jak pláče a utápí žal v lahvi vína.
„Když jsem viděla, co můj talent způsobil, byla jsem v šoku,“ vzpomíná Jaegerová, jež schválně prohrála téměř každý další zápas proti Turnbullové. Sylvia Haniková jí zase věnovala před zápasem panenky, druhý den ji Jaegerová nechala postoupit na French Open.
„Nejsem na vypuštěné zápasy hrdá, diváci platili a chtěli vidět to nejlepší,“ uvědomuje si. Nemohla si ale pomoct. Když viděla, co výhra znamená pro soupeřku či když ta se k ní chovala hezky, nedokázala odvázat veškerý svůj potenciál. Schválně prý nahrávala soupeřkám na vítězné údery. Když jim to nešlo, pak kazila podání a posílala dlouhé míče do autu.
V předvečer wimbledonského finále 1983 proti Martině Navrátilové se ošklivě pohádala se svým otcem, vyběhla z pronajatého domku a zamířila na jediné místo, které v Londýně znala. Do baráčku Navrátilové, na který pozdě v noci zazvonila. Soupeřka s ní nemluvila, kdosi z týmu však sešel ze schodů a pomohl tehdy osmnáctileté rozrušené dívce zavolat taxi.
Jaegerová se cítila špatně, neboť narušila přípravu soupeřky na zápas. Na druhý den prohrála úvodní set za 15 minut 0:6 a zakončila ho dvěma dvojchybami. „Nemohla bych se na sebe podívat do zrcadla, kdybych se snažila úplně naplno. Vítězství pro mě bylo ten den nepodstatné,“ vzpomínala.
Její kariéra trvala jen pět let. „Věděla jsem, že pro mě má Bůh připravený jiný úkol. Chápala jsem to od čtrnácti, ale nemohla o tom mluvit. Kolik lidí by mě asi chtělo poslouchat? Rodiče? Sponzoři?“ ptá se.
Při French Open 1984 si jako devatenáctiletá vážně zranila rameno, podstoupila sedm operací a k tenisu se už nikdy nevrátila. „Okolí bylo zdrcené, já nadšená. Konečně jsem mohla začít dělat práci, pro kterou mě Bůh vybral…“ Prodala svůj Mercedes-Benz, 1,4 milionu dolarů vydělaných tenisem rozdala nemocným dětem. Už tři desetiletí provozuje nadaci Malá hvězda. „Nepotřebuji peníze, žiji pro druhé,“ říká tenistka, která se ze superhvězdy proměnila v superhrdinku.
