Anna Letenská byla obsazována zejména do vtipných rolí bodrých, plnokrevných žen a pozitivní náladu přenášela na své blízké i v soukromí. Legrační je ostatně i historka o tom, jak vlastně přišla k příjmení Letenská: jako mladá dívka se provdala za operního zpěváka Ludvíka Letenského, který se původně jmenoval Hrdlička. Jelikož ale v jeho souboru působilo už více kolegů s "ptačím" příjmením, ředitel mu doporučil, ať si vymyslí pseudonym, aby soubor nevypadal jako spolek zpívajícího ptactva. A protože Ludvík pocházel z Letné, začal používat příjmení "Letenský".
Manželství s Letenským - Hrdličkou se v roce 1940 rozpadlo. Anna už v té době působila ve Vinohradském divadle a natáčela jeden film za druhým, i když v případě filmu šlo vesměs o menší role. Po rozvodu nesmutnila dlouho. Brzy potkala architekta Vladislava Čalouna a zamilovala se do něj na první pohled. V říjnu 1941 si ho vzala za manžela. Čaloun měl v Praze dobře placenou práci, Anna se věnovala své rozběhlé kariéře, bydleli v krásném bytě a byli spolu šťastní, jak to jen doba protektorátu dovolovala.
Čalounovi nebyla politická situace v zemi lhostejná a nikdy neodmítal pomoc pronásledovaným lidem. Ze Sokola se znal s lékařem Břetislavem Lyčkou, s nímž se také později připojil k ilegální sokolské skupině Jindra. Doktor Lyčka se zapsal do dějin tím, že ošetřoval parašutisty Jozefa Gabčíka a Jana Kubiše, kteří vykonali atentát na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha. Právě "heydrichiáda" se stala osudnou i Čalounovi a jeho manželce Anně.
Gestapo nemilosrdně pronásledovalo všechny, kdo přišli s atentátníky do kontaktu, tedy i lékaře Lyčku a jeho manželku Františku. Lyčkovi dostali na poslední chvíli varování a plánovali odjet do úkrytu na Moravě. Poslední noc před odjezdem každý z manželů strávil v jiném bytě, přičemž Františce poskytli nocleh Čalounovi.
Ráno byla ale Františka na nádraží zadržena gestapem a podrobena tvrdému výslechu. Její manžel se mezitím v zoufalství zastřelil. Nacisté se dozvěděli, u koho Františka strávila minulou noc, a ihned se vydali Čalouna zatknout. Na gestapo byla předvolána také Anna Letenská.
K herečce se ale nacisté chovali nebývale vlídně. Ujistili ji, že se nemusí ničeho obávat a může v klidu pokračovat v natáčení snímku Přijdu hned. Každý den se jen má hlásit v Petschkově paláci a nechat tam pro manžela balíček s čistým prádlem a jídlem.
Režisér Otakar Vávra později ve své memoárové knize Moje filmové století vzpomínal, že vídal Letenskou sedět za kulisami "s tváří v dlaních, ve strašné úzkosti o život svého muže, i když jí gestapáci namlouvali, že se jí to netýká". Potom přišla před kameru a výborně zahrála svou komickou roli hubaté domovnice.
Dodnes není jisté, z jakého důvodu nacisté umožnili Letenské natáčení dokončit. Nejspíš za to mohla intervence producenta a majitele Lucernafilmu Miloše Havla, který se snažil za herečku orodovat na kulturněpolitickém oddělení Úřadu říšského protektora. Zachránit se mu ji nepodařilo; Němci se jen uvolili nepřerušit natáčení.
Jakmile klapla poslední klapka a Letenská se znovu vydala na gestapo s balíčkem pro manžela, okamžitě byla zatčena a převezena na Pankrác. Odtud putovala do Terezína a nakonec ji transport převezl až do koncentračního tábora Mauthausen. Celou dobu jí nacisté tvrdili, že jí žádné nebezpečí nehrozí. Ve skutečnosti už byla stanným soudem odsouzena k trestu smrti, stejně jako její manžel a stovky dalších zadržených.
Poprava probíhala v rámci fingované lékařské prohlídky, kdy se odsouzený postavil k měřícímu zařízení. Namísto měření výšky postavy mu však byla vpálena střela do týla. Podle zápisu z Mauthausenu Anna zemřela 24. října 1942 v 10.56 hodin, Františka Lyčková v 10.00 hodin, Vladislav Čaloun byl na stejném místě zastřelen až 26. ledna 1943 v 16.45 hodin.
Když se o Vánocích roku 1942 promítala v Lucerně premiéra filmu Přijdu hned, nikdo z diváků netušil, že představitelka hubaté domovnice už nikdy zpátky před kameru nepřijde. Název posledního snímku, který Letenská natočila, byl jen hořkým symbolem absurdnosti doby, jež nečekaně ukončila životy mnoha nevinných lidí.