Černobyl či Osvětim jako cíl turistů. Odborníci zkoumají, proč lidé míří na místa s temnou minulostí
Britský deník The Guardian píše o fenoménu takzvané „temné“ turistiky. Ta je směsicí morbidní zvědavosti, voyeurismu i poutnické touhy navštívit problematická místa minulosti. Je to ale etické?
Západní cestovní kanceláře nabízejí cesty po stalinských lágrech, ale zvláštním hitem je Černobyl na Ukrajině. A byl jím dávno před populárním televizním seriálem stanice HBO. Jedna z nejoblíbenějších tras vede i do Severní Koreje.
Seriál Černobyl očima Drábové: Není lehké se na něj dívat, ale vidět by ho měl každý. Když to vydrží
Číst článek
V Černobylu je takový nával, že na vjezd do zakázané zóny 150 kilometrů severně od Kyjeva čekají autobusy půl hodiny, píše The Guardian. Lokalita je od roku 2010 otevřena pro veřejnost. Turisté při vstupu podepíší, že za veškerá rizika nesou zodpovědnost. S Geigerovými počítači pak procházejí opuštěné město Pripjať, tamní školy a další budovy, zarostlé vegetací.
I když to vypadá jako novinka, temná turistika tady byla už dávno. Rok starý seriál Dark Tourist režiséra Davida Farriera očima novozélandského novináře zkoumá fenomén narkoturistiky v Mexiku a Kolumbii, nukleárních poutí do japonské Fukušimy, na severokorejské střelnice či místa řádění gangu Charlese Mansona ve Spojených státech.
Thanatoturistika
Lidé byli vždy přitahováni smrtí a neštěstím. Je možné, že morbidní zvědavosti se nelze vyhnout. Fenomén zvaný cizím slovem „thanatoturistika“ neboli „putování za smrtí“ je vlastně totožný se středověkým zájmem o popravy či s poutěmi na místa bitev a na hřbitovy. Co se však skrývá za touto fascinací?
Rozesmátá fotka s táborem smrti v pozadí. ‚Nepózujte na kolejích,‘ nabádá návštěvníky muzeum v Osvětimi
Číst článek
Filosof Damon Young tvrdí, že jde o únik z každodenní nudy. Příjemné vzrušení se ovšem dostavuje jen v případě, že je návštěvník i na místě hrůzy v naprostém bezpečí. Příchod na místo velkého lidského neštěstí je jištěný a organizovaný do té míry, že se návštěvníka skutečné trauma ani dotknout nemá.
A to se Youngovi nelíbí. „Udělat z místa veřejné a hromadné zkázy zdroj individuálního pobavení je hluboce nefér. Člověk se obohacuje na utrpení druhých,“ myslí si australský filosof.
Reportérka Guardianu Jessica Aliceová absolvovala podobnou cestu do Černobylu, podle vlastních slov jí z ní ale zůstala jen pachuť. Turisté byli většinou mladí bílí muži z bohaté západní společnosti, kteří se snažili dělat vše, co bylo zakázáno. Zapínali ovládací přístroje na opuštěných vojenských základnách, hádali se s celníky na hranicích a lákalo je vše nedostupné.
Morbidní zvědavost
Považovat temnou turistiku za extrém je však také přehnané, upozorňuje australská spisovatelka ukrajinského původu Maria Tumarkinová, které o fenoménu napsala knihu. Snaha navštívit určité místo z piety či touhy po dobrodružství se podle ní může překrývat. Ostatně už nedlouho po skončení první světové války putovali umělci i obyčejní lidí k zákopům a bojištím, kde zahynulo tolik lidí.
Kritikům temné turistiky nejčastěji vadí, že se lidé na památných místech chovají neuctivě. I v Osvětimi dělají vtípky, fotí si selfie anebo procházejí kdysi hrůznými místy unuděně a bez zájmu.
Tumarkinová ale takové námitky odmítá. Lidé se podle ní chovají neeticky a nevhodně i v jiných kontextech. Putování za neštěstím je v jejím pohledu složitější fenomén – vyrůstá z autentické lítosti, touhy po samotném putování a z vyjádření úcty, ovšem s příměsí morbidní zvědavosti. Turista by měl především sám sobě zodpovědět otázku, proč vlastně na taková místa hodlá cestovat, uzavírá deník The Guardian.
