Po právu je u nás považován za fenomén, neboť snad žádnému jinému umělci před ním se nepodařilo držet se na výsluní showbyznysu tak dlouho. Karel Gott se k příležitosti životního jubilea rozhovořil pro ČT24, kde mluvil o pokoře, lásce k hudbě, ale i o tom, proč si myslí, že ho dodnes lidé mají rádi.
„Snažil jsem se po sobě zanechat u posluchačů takový pocit, že mě chtějí znovu slyšet a vidět. Musí na mně poznat, že je mám rád, musím mít dobré parťáky, kteří mě dobře vedou jako autoři a nabízí mi písně, které měly úspěch i v době, která se dnes hodnotí jako špatná éra. Ale byla bohatá na hity a já je zpívám dodnes,“ zamýšlí se Mistr.
Když mluví o svých posluchačích, lesknou se mu oči dojetím a věříte mu, že to není jen póza, ale že mu na nich upřímně záleží.
„Bez nich bych si mohl zpívat leda ve sprše, je potřeba si to přiznat. Je dobré zůstat u pokory. Jediný člověk vám mediálně dokáže ublížit a srazí vás. Hlavně si musíte držet publikum, to nesmíš zklamat,“ říká pokorně rekordní držitel hudebních ocenění.
Karel Gott si je vědom, že bez svých fanoušků by byl těžko tam, kde je. Mluví také o tom, kolikrát měl v životě štěstí na ty správné lidi, díky nimž se na své cestě posouval vpřed.
„Přišlo angažmá v kavárně Vltava, pracoval jsem v kavárně Alfa, pak přijetí na konzervatoř. Dostat takového učitele zpěvu, jakým byl Konstantin Karenin, bylo klíčové. Říkal, že na mně nemůže být vidět, že jsem vystudovaný tenor, protože bych tu ženu vylekal. Že já jsem milovník,“ vzpomíná Gott na své začátky.
Původně přitom ani nechtěl být zpěvákem. Nejdříve chtěl řídit lokomotivu, chtěl být malířem. K vystupování ho ale dostal tramping, kytara a posléze i zpěv.
Ačkoliv je zpěvák dodnes oblíbený, někteří lidé si ho stále v tom horším světle spojují s érou socialismu, vyčítají mu, že podepsal Antichartu a že šel bývalému režimu na ruku.
„Mě neznají lidé na barikádách, já nejsem protestsongař a nejsem bojovník, protože jak už bylo řečeno, jsem lyrický tenor čili milovník. Chci lidem rozdávat hezkou náladu, to je moje ctižádost, a proto si mě také zvou,“ vysvětluje svůj postoj Gott.
Navzdory tomu měl i on během své kariéry písně, které v bývalém režimu nebodovaly. O tom se ale tolik nemluví.
„Pokoušel jsem se o to, ale bylo to v době, kdy už proti nám byly kontroly textů. Tak jsem zažil, kdy píseň ‚Hej, páni konšelé‘ byla hned stažená. Také ‚Můj bratr Jan‘, ta byla na albu Romantika. Melodie postavená na druhém koncertu Rachmaninova,“ vyjmenovává „angažované“ skladby slavík. Zvláště na tu o Janu Palachovi vzpomíná rád.
„Je to nádherná píseň, která svádí básníka k tomu, aby napsal nějakou hlubší myšlenku, něco, co pohne s člověkem, tak jako ta melodie. A tak nás napadlo se Zdeňkem Borovcem věnovat ji bratru Janovi, tedy Janu Palachovi. S tím byl veliký problém, ale o tom se nikdy nemluvilo,“ popisuje.
„Cítil jsem tehdy potřebu vzdát hold Janu Palachovi a jeho oběti. Neměl jsem obavu to vydat, protože jsem si myslel, že to bude skryté na albu. Neschovalo se to. Bylo na to upozorňováno ze stran úředníků a došlo to až na Ústřední výbor KSČ. Tam to zachránil obávaný soudruh Müller, který byl šéfem kulturního oddělení,“ upozorňuje Mistr na to, že ne všechno bylo černobílé, jak by se mohlo zdát.
„Já jsem se ale tvářil tak, že není můj cíl protestovat. Obával jsem se, že by mi to lidé ani moc nevěřili. To je, jako když komikovi pak nevěří vážnou roli,“ vrací se Karel Gott zpátky k tomu, že jeho ambicí bylo vždy přinášet lidem radost.
Což se mu evidentně podařilo, protože na špičce se dokázal udržet dodnes, do svých úctyhodných osmdesáti let.
Fotogalerie |
