Karel Gott: Mám pocit, že jsem žil několik životů, ale pořád se učím
Karel Gott oslavil v neděli 14. července 80. narozeniny. Za svoji 60letou kariéru vydal na 300 alb a má na svém kontě desítky milionů prodaných desek. „Moji ctižádostí bylo, že jsem chtěl zpívat všechno. Nechtěl jsem jen vstoupit do opery, protože to je úplně jiné zpívání,“ říká v rozhovoru pro Radiožurnál. Došlo i na 70. a 80. léta.
Mám v ruce dva boxy cédéček. Mám tedy v ruce celý váš profesní život. Je to tak?
Dá se říct, že je to v takové zmenšené podobě 15 elpíček, 300 singlových hitů a 80 vybraných hitů k mému výročí. Je to krásná bilance.
Jaká je to cesta od singlu Oči má sněhem zaváté až k tomu poslednímu hitu Srdce nehasnou, který jste nedávno natočil se svou dcerou?
Někdy trnitá, někdy mezi úskalími a někdy radostná. Tohle povolání má jednu krásnou stránku, že hned sklízíme odpovědi na otázky, jestli to bylo dobré a jestli to má úspěch. Kdežto sochař neví, jestli se jeho dílo bude líbit za sto let, a už to nezažije.
Gramofonová společnost, která je pro mě pořád mateřskou, mi dala tento dárek a je to obrovská radost, když to má člověk v kostce. Promítne si všechno, co se v té době událo a jaké byly nové trendy.
Ještě mi nebylo třicet a mí přátelé, kteří to se mnou mysleli vážně, říkali: „Hele nepočítej s tím, že tohle budeš dělat po třiceti. Budeš trapný, přijdou jiní kluci, budou se dobře hejbat a ty už budeš táta.“ Tak jsem to s tím tátou radši posunul. Musím říct, že i to spektrum je široké, od první dcery až po tu poslední.
Karel Gott, zpěvák milostných písní. Nejčastější slova v jeho textech jsou já, ty a láska
Číst článek
Setkání se Sinatrou
Vraťme se k písničkám. Končí padesátá léta, vítězíte v několika pěveckých talentových soutěžích, pak zpíváte po kavárnách. Jaká to byla škola pro vaši budoucí kariéru?
Škola je to pro mě dodnes. Kolikrát se divím, jak to, že jsem se z toho ještě nepoučil. Pořád se učím. Ale je to škola zajímavá, velmi dramatická. Mám pocit, když to teď bilancuji, že jsem žil několik životů. To je na tom to krásné – být v tolika zemích, jenom v německy mluvících zemích mít 70 elpíček, mít tam za sebou asi 20 velkých turné, být půl roku v Las Vegas, být v Sovětském svazu, kde mi říkali: „Až tě tam u vás nebudou chtít, tak my ti tady uděláme koncerty do konce tvých dnů, jestli chceš.“
Je hezké, když si vás ti lidé nebo národ přivlastní, což v Las Vegas nejde, protože na každé představení přijdou lidé odjinud. Je těžké si je získat. Nemít tam žádný hit, nebýt ničím známý a vystupovat každý večer dvakrát pro různé publikum. Jednou přijdou elegantně oblečení, podruhé přijdou kovbojové z Dallasu. Je to boj přesvědčovat lidi, kteří mě ještě neznají, že jsem na správném místě, protože ode mě čekají nějaký výkon.
V Las Vegas to byla dvě vystoupení každý večer, byli jste tam téměř sedm měsíců, ale byla to také setkání se světovými hvězdami. Nebo ne?
Byli to ti, které jsem obdivoval na deskách a o kterých jsem si říkal, že je nikdy v životě neuvidím a nikdy se s nimi nesetkám, protože v té době nebylo možné odletět do Las Vegas.
Přišlo to štěstí, že jsem byl vybrán a byl jsem mezi těmi, kteří byli angažováni pro tuto show, kde jsem měl vystoupení trvající něco přes 30 minut, každý večer dvakrát a kde jsem měl možnost podat si ve volném čase ruku s Dukem Ellingtonem, s Tonym Bennettem a mladým Frankem Sinatrou, se kterým jsem se potom ještě další tři měsíce střídal v loungei. Hezky jsme si povídali a občas se tam objevil jeho táta.
Sinatra z Východu, zlatý hlas z Prahy nebo ikona populární hudby. Blíží se 80. narozeniny Karla Gotta
Číst článek
Jsou to krásná setkání, která jsou nezapomenutelná. V člověku to navršuje určité bohatství zážitků, které se potom projevuje v radosti pokračovat a být zasažen pozitivním světlem.
Musel jste v šedesátých letech řešit, jestli budete zpívat rock'n'roll, nebo jestli využijete nadání ze studia operního zpěvu u profesora Karenina, nebo který žánrem se vydáte? Nebo jste to nechal vývoji?
Moji ctižádostí bylo, že jsem chtěl zpívat všechno. Nechtěl jsem jen vstoupit do opery, protože to je úplně jiné zpívání, jiná poloha, kde se opravdu musí belcanto dodržovat a kde si zpěvák nemůže zaimprovizovat ani maličkost, ani vlnku. To je zakázáno, to by dirigent hned zaklepal a řekl by: „Pane kolego, to se tam nedělá, přijďte zítra, až to budete umět.“ To je v opeře příliš přísné, musí se to dodržovat. Pro interpreta se tam toho moc nevejde.
Kdežto svoboda jazzu, já tomu všemu říkám jazz, je v tom, že máme volnou ruku si s tou písní pohrát. Může být píseň z filmu Love Story nebo Kmotr, to jsou nádherné melodie, znám ji ve třiceti verzích a každá je zajímavá. Pro mě byl největší požitek z krásného setkání při šedesátinách a sedmdesátinách, když si mí kolegové vybrali něco z mého repertoáru a zpívali to po svém, jak to oni cítí.
Pro mě to byla jednak poklona, že si s tím dali tu práci, a dále zajímavost, jak tu píseň vidí, jak by s ní pracovali. A to je zajímavé i pro posluchače, protože každý si potom vybere, koho si poslechne nejradši.
Dcera má ušislyšně talent na zpěv, ale doufám, že bude dělat to, co ji baví, říká Karel Gott
Číst článek
Máte pravdu, ale stejně tady jiný takový tenor není, než jste vy.
Takový ne. Teď je otázka, jestli je dobrý, nebo ne. Každý jsme jiný, a to je právě na tom jazzu to hezké.
Když se probíráme těmi žánry - rock’n’roll, opera, country – dechovku jste také zpíval?
Málo, více v Německu, což je paradoxní.
Přes všechny ty žánry se stejně nese ten krásný zpěv, belcanto. V čem je jeho půvab?
Půvab je, že je stálé. Budu teď poslouchat nějakou novou melodii, melodický nápad a to je na tom to věčné, protože nějaká chemie nemůže nahradit krásu, která je v lidském hlase, v pojetí muzikanta hrajícího na opravdový hudební nástroj, který má za sebou historii houslařů, co uměli pracovat se dřevem.
Dnes nástroje dosahují neuvěřitelných hodnot, a když na to ještě přijde virtuos, tak je TO nenahraditelné syntetickými zvuky. Ale zase syntetický zvuk je pro taneční hudbu přínos, protože u gramofonových společností se vždy uvažovalo, že chceme-li udělat hit v moderní době, musí být tancovatelný, musí člověka zvednout, aby se mu chtělo tancovat. To zase přinesla ta technodoba.
‚Za protestsongy bych dostal zákaz‘
Setkání se Jiřím Suchým a Jiřím Šlitrem bylo bezesporu jedno z těch, které ovlivnily vaši pěveckou kariéru. Je to tak?
To byl pro mě opravdu zlomový rok, když jsem byl zpěvák v kavárně Vltava. Tenkrát to něco znamenalo, to bylo Las Vegas bez kasin. Chodilo se tam opravdu na pěknou muziku a vynikající muzikanty, kteří si tam podávali ruce. Pro mě to byla pro začátek velká prestiž, protože jsem tam měl možnost zpívat se špičkovými hudebníky a s publikem, které se neuvěřitelně radovalo z toho, že se odehrává něco neopakovatelného.
A tancovalo.
Ano, a jak. To je právě to, co mi dneska v Praze chybí.
Vraťme se k divadlu Semafor a prvnímu setkání s dvojicí Suchý a Šlitr.
Ano, přišli do kavárny Vltava, protože režisér divadla Semafor Karel Mareš jim tehdy doporučil: „Pojďme si poslechnout toho Karla Gotta, co zpívá ve Vltavě, je to prý zajímavý zpěvák.“ Přišli, chvilku poslouchali, pozvali mě ke stolu a dali mi hned lano, jak se říkalo. Řekli: „Pane Gott, my bychom rádi, abyste s námi u nás v divadle spolupracoval na hře Zuzana není pro nikoho doma. Líbí se nám, že zpíváte jinak, než jsme doposud slyšeli, a že máte takové ty naléhavé vzlykačky. My vám jednu takovou napíšeme.“ Tak napsali. Najednou jsem byl s písní Oči má sněhem zaváté z 49. místa ve Slavíku, anketě popularity, na místě prvním.
VIDEO: Srdce nehasnou. Karel Gott zpívá v nové Krajčově skladbě opět se svou dcerou
Číst článek
A potom přišli bratři Štaidlové a oni vám dali ještě silnější lano.
Oni byli v Semaforu a oba obdivovali Jiřího Šlitra a Jiřího Suchého. Z toho jsme všichni vycházeli, já byl vděčný za ten start a oni byli vděční za možnost a inspiraci. Láďa si rychle dostudovával harmonii, protože chtěl být autorem a profíkem, aby to neodevzdával na koleně. A Jirka obdivoval tu textařskou fantazii, moderní poetiku Semaforu, která je bezesporu historicky obrovským posunem v populárních písních.
Semafor mi dal možnost vyzkoušet si působení na scéně, kde zpěvák nemůže jenom operovat s hlasem, ale na jevišti musí také publiku něco nabídnout. Musí být dobrý herecky nebo tanečně. Choreografie mi vždy připravovali tak, aby byly jednoduché, ale aby byly zároveň efektivní.
Pak přichází divadlo Apollo podle názvu amerického projektu, který vyvrcholil přistáním na Měsíci. Jaké bylo to vaše Apollo?
Už tam zaváněl vítr odjinud. Byl to pohled do budoucna a futuristický pocit, co chceme dělat, chceme se oprostit od toho, že jsme jenom členy divadla a čekáme, jestli nám slavní autoři a velcí hitmakeři snad připraví něco dál. Chtěli jsme si to trochu urychlit a byli jsme netrpěliví v tom, že jsme si určovali, co budeme zpívat, o čem to bude a v čem bude spočívat ta hra. V sedmašedesátém po návratu z Las Vegas už jsem byl nabitý úplně jinými inspiracemi a už jsem nechtěl dělat v divadle, toužil jsem po one man show, přijít na jeviště a bavit lidi.
A to se vám povedlo. Šedesátá léta byla určitě úžasná. Cítil jste poté v sedmdesátých a osmdesátých letech jako profesionální zpěvák, hvězda showbyznysu, pop music nějakou ideologickou deku? Že je to tu takové šedivé, přitom vy jste žil velmi barevný život?
Měl jsem to životní štěstí, že jsem se přehoupl přes takovou zvláštní oponu, pod kterou si museli někteří uvědomovat, co nesmí. Když v tom někdo uměl chodit, tak nekřičel protestsongy, když vím, že bych za to dostal zákaz a nesměl bych na jeviště. Můj protest by asi nebyl nic platný a nedozněl by, kdyby mě nepustili na jeviště, abych ten protest předvedl.
Pokládal jsem za zbytečné stát se protest zpěvákem a autorem. Někteří písničkáři, kteří měli v textech jakousi výpověď k situaci, protestujíce, odešli. Museli počítat s tím, že budou mít potíže. Ale když odejdou do zahraničí, tak nám nejsou nic platní.
Nezlobte se na mě, že to říkám. Kdo jim fandí, tak mě musí pochopit. Co je mi platné, když je básník v jiné zemi. To nejde. Patří k této zemi, tímto jazykem musí zpívat dál a jeho poslání je tady, tady se narodil, tady žil, tady pociťuje ty situace, vnímá je a předává svůj pocit dál.
‚Každá cena je cenná‘
Na větu „To jsem opravdu nečekal“ byste měl mít copyright. Vyřkl jste ji při přebírání řady cen Zlatého nebo Českého slavíka. Začalo to vítězstvím v soutěži lidové tvořivosti mládeže Volná tribuna, pokračovalo Slavíky, ceny TýTý, zasloužilým a národním umělcem. Od prezidenta Václava Klause máte medaili Za zásluhy prvního stupně, máte také Řád Jurije Gagarina. Je i tohle všechno pro vás úspěch?
Každá cena je pro mě cenná. I když je třeba od skupiny lidí, kteří mi fandí a rozumí mi, tak už je to pro mě velká pocta.
A když se podíváme do zahraničí, tak tam je také bezpočet cen – čestný titul Hvězda roku udělená britským hudebním časopisem Music. Ve stejném roce dostal ocenění Czesław Niemen, vynikající polský jazzový instrumentalista…
Ano, vynikající.
A ve stejném roce také švédská skupina ABBA.
Ano, myslím, že to bylo v roce 1974.
V Lipsku jste před dvěma lety, teď už jsem udělal velký střih, převzal významnou německou mediální cenu Goldene Henne za celoživotní dílo. Čím je pro vás Německo jako pro umělce?
Pro mě to byl vstup do země, kde jsem si musel uvědomovat, ve které době tam přicházím, s jakým repertoárem a s jakou imagí, odkud jsem, odkud přicházím a co jim chci sdělit. Jestli je chci jenom potěšit krásnou melodií, příjemným hlasem a hlavně se odlišovat, být jiný. To je základ vstupu někam.
Ale zároveň, když někam vstupuju, jak se říká: „Jdeš-li do města, přizpůsob se jeho zvyklostem.“ To znamená, musím si uvědomit, za koho tam jsem, co oni mají rádi, čím se jich nechci dotknout, a čím se jim chci dát naopak kompliment. Ten kompliment je v tom, že si vážím toho, že si mě v Praze vybrali. A dali mi příležitost natočit tam 70 elpíček, mít tam tolikrát turné a nespočetně vystoupení.
Vybrali si mě asi pro něco, co teď nesmím porušit, nesmím je zklamat, být najednou jiný a pokládat své staré věci za šrot. Říkat: „To už je všechno staré, teď chci být jiný, budeme to pojímat jinak a budu moderní.“
Urazil bych všechny ty, kteří mi předtím léta fandili. Řekli by: „Aha, tak my jsme špatně udělali, že jsme si tehdy kupovali ty staré desky.“ To zpěvák nesmí nikdy dopustit. Klaním se a modlím každý večer: díky, že tyto písně byly a že mi otevřely další dveře k dalšímu publiku, dalšímu nezklamání toho starého publika a uvědomovat si, že nového publika se těžko dosahuje.
Oblíbené židovské vtipy
Na závěr našeho rozhovoru, víte, na co se vás chci už několik let zeptat? Vy jste natáčel a vysílal na Českém rozhlase Dvojce pořad Zpátky si dám tenhle film. A vždy jste ho zakončil židovským vtipem. Proč?
Židovský humor je filozofie. Není to jen, že bude teď legrace. Není to úplně k popukání, ale vždy je to k zamyšlení. Je mi na tom nejsympatičtější, že to má bohatou tradici. Spočívá v tom, že humor byl určitým lékem i v těžkých dobách. Používali ho nejen, když bylo veselí, ale byl i v těžkých dobách. Když bylo po těžkých dobách, tak si uměli dělat legraci sami ze sebe, to bylo sympatické.
Svou mentalitu znali nejlépe oni sami a uměli ji podat tak, že z ní udělali legraci. A to je důvod, proč mám tento humor rád. Je poučný v tom, že je vždy k zamyšlení. A je to cesta, jak si udržet přátele nebo lidi, kteří vás zase rádi chtějí vidět. Řeknou si: „S tím Karlem je příjemná debata, protože to vše převede do takové lehkosti, nebere to tak smrtelné vážně a nechytračí.“ To byl vždy můj vzor.
A nějaký židovský vtip?
Teď mě napadá. V Izraeli je ekonomická krize, premiér svolá vládu, že s tím musí okamžitě něco dělat. Přihlásí se ministr obrany a říká: „Já bych navrhoval vyhlásit válku Spojeným státům americkým.“ Premiér mu říká: „Ty ses úplně zbláznil. Ti nám to tady za jedno dopoledne srovnají se zemí.“ A ministr říká: „Oni by nám to rozbili a my bychom si od bank, což jsou stejně naši kluci, vypůjčili kredity a postavíme to znovu, moderněji, protože to staré už nic nevydělává. Musíme to od první cihly postavit znovu. V tom je ten ekonomický zázrak.“ „Ano, to uznávám, to je známá věc už od druhé světové války. Ale domysli, co se stane, kdybychom vyhráli.“
