14°C
Jak se vůbec dostal baskytarista rockového Pražského výběru do Orchestru Ladislava Štaidla, který doprovázel Karla Gotta?
„To mi ve dvaaosmdesátým zazvonil telefon. Byl to Karlův doktor Zitko a optal se mě, zda bych s baskytarou nejel s Karlem na deset dnů na Kubu jako záskok, že Vincek Kumr musí na operaci slepého střeva. Odpověděl jsem okamžitě, že strašně rád. Když jsme se ale z Kuby vrátili, milý Vincek vzal kramle do Švýcarska, a tak za mnou přišel Láďa, jestli bych s Karlem nejel do NDR, no a posléze přišla otázka, zda bych nechtěl u Karla zůstat.“
To jste musel mít velké trauma.
„Měl, protože do té doby jsem dělal úplně jinou muziku. No ale byla to po všech stránkách tak atraktivní nabídka, že jsem nemohl jinak než říct: Ano.“
Pražskému výběru se to ale vůbec nelíbilo a Michael Kocáb okamžitě napsal písničku SOS, kde se zpívá: Prachy, jenom prachy nečekají, jen po nich sáhneš a už tě mají…
„No jo. Měli na mě vztek. Mně to bylo ale úplně fuk. Jen se divím, že ta písnička neurazila Karla.“
U Gotta jste potom zůstal 11 let. Co vám to kromě peněz přineslo?
„Jezdil jsem po Evropě, což tehdy nebylo jinak možné. Setkal jsem se s lidmi, které mám rád. Počínaje Karlem Gottem…“
Kdo je podle vás Karel Gott?
„Karel Gott, a vážně nevím, jestli s tím má něco společného i jeho příjmení, se narodil skutečně s darem od Pána Boha. Je to solitér, jehož hlas, charisma, chování a vůbec vzezření z něho dělají něco ojedinělého. A je to i dítě štěstěny, protože byl v začátcích obklopen skvělou muzikantskou společností a také měl to velké štěstí, že se objevil v době, kdy byl u nás po něčem podobném hlad. To všechno z něho dělá osobnost, která se nám hned tak brzo zase nenarodí.“
Existuje něco, na co za ta léta spolupráce s Karlem nikdy nezapomenete?
„Jednou mi Karel opravdu pomohl – to když měl můj bratr velké problémy s policií kvůli takzvané hospodářské trestné činnosti. Někdo ho prostě bonznul, že nedovoleně podniká, a dostal se do vazby. Byl ale velmi těžce nemocný a já měl o něho velký strach. V zoufalství jsem to řekl Karlovi a on, aniž bych ho o něco žádal, řekl: Pokusím se o něco. Bráchu potom po čtrnácti dnech opravdu pustili. Karel mu strašně pomohl a nemyslím, že to pro něho bylo zase až tak jednoduchý. A také mi mohl říct: To nejde. Anebo: Sorry, já do tohohle nebudu vstupovat. Dodnes před Karlem smekám, a nejen za toto. Těch věcí, kdy si člověk mohl prověřit jeho charakter, bylo víc.“
Třeba?
„Když jsem před listopadem 1989 podepsal Několik vět. Tehdy nás stejně jako ostatní signatáře hlásili na Svobodné Evropě. Za Pavlem Větrovcem, jehož kapela vystřídala Orchestr Ladislava Štaidla, přišli okamžitě estébáci, že to musím odvolat, jinak přijdu o trvalou výjezdní doložku a s Gottem si mimo republiku už ani neškrtnu. Anebo ať mě propustí. Byla to prekérní situace. Karel mne ohromil, když mi řekl: Když ti vezmou výjezdní doložku a pas, je ohrožena celá naše kapela. Nedovolím, aby mi někdo bránil v práci. Jestli ti ji seberou, okamžitě nechávám zpívání v této zemi.“
A bylo to. O Gotta režim přijít nechtěl.
„Ano. A zase klobouk dolů. Proto přímo nesnáším, když ho někdo osočuje, že spolupracoval s bývalým režimem. To je prostě absurdní. Udával snad někoho? Naopak. Našim milým funkcionářům do očí říkal často i velmi nepříjemné věci. A že zpíval na nějakých sjezdech? A kdo nezpíval? To by museli obvinit celou pop music. Karla milovaly paničky od generálů a komunistických pohlavárů stejně jako polovina tohohle národa. A co potom byli doktoři, kteří třeba léčili prominenty? Byla prostě šílená doba vymknutá z kloubů. Ano, Gott nebyl disident. Kritérium by ale mělo být, jestli někomu ublížil, či neublížil. A on navíc lidem nezištně pomáhal.“
Proč nezištně?
„No, protože třeba vzpomínám, že když zemřel režisér Janko Roháč, se kterým Karel nesčetněkrát točil klipy, jeho žena Zuzana Burianová chtěla Karlovi vrátit peníze, které Roháčovi půjčil. Karel jí na to ale řekl: O ničem nevím. A nejednalo se vůbec o malou částku.“
Karel byl grand.
„A velký. Největší turné jsem s ním absolvoval po Německu. S Karlem jsme se ale ani moc neviděli. Muzikanti jezdili autobusem nebo svými auty a měli jsme také jiné hotely než on. Občas jsme se ale společně sešli v restauraci. A Karel nás tam velmi často sám pozval, to bylo od něj moc pěkný. V tomhle byl skutečně velkorysý. A když nás přímo nepozval a náhodou jsme se ocitli někde pohromadě v lokále, většinou řekl: Hele, kluci. To je dobrý. Nechte to na mě.“
Pamatujete, jak pečoval o hlas?
„Tak jako dneska slyším, jak se v hotelích rozezpívával na toaletách. Záchod je totiž vykachlíčkovaný a má přirozenou ozvěnu. Stejně jako koupelna nebo nádražní hala. Je tam všude přirozené echo. V suché vytlumené místnosti zní hlas nemilosrdně. A samozřejmě že se snažil hlas šetřit. Z večírků po koncertech většinou utekl, i když se mu chtělo zůstat. Tenoři si nemohou dovolit kašlat na životosprávu. Kdyby hulili a kalili pořád do rána, tak by se rychle zlikvidovali. Takový muzikant, jako jsem byl já, to je něco jiného. Občas jsem byl také rád, že tu baskytaru vůbec udržím v ruce. Já jsem vůbec tak trochu zlobil. No, přišel jsem z Pražského výběru, takže jsem do té uhlazené popiny vnášel takové divné prvky. Divně jsem se také při tom hraní koukal nebo zvláštně poskakoval. Myslím ale, že Karel byl docela rád, že jsem jiný.“
Určitě jste také zažil, když byl Karel indisponován.
„Jistě. To byl značně nervózní. Pochopitelně, protože turné mělo kolikrát dvacet koncertů – tři koncerty, den pauza, tři koncerty, den pauza… A Karel měl koncerty dost dlouhé. Když nastydnul, někdy koncert odpadl. Většinou se Karel ale nechal přemluvit pořadatelem a dotáhl to. Věděl, že se lidé sjeli z dalekých končin, tak nechtěl zklamat.“
Bylo to ale riziko.
„To si pište! Karel měl samé vysoké tóny a hlas nepřemluvíte. Většinou to ale odzpíval, za těch jedenáct let, co jsem s ním hrál, mu to skutečně ruplo jen párkrát. On to ale dokázal většinou geniálně zakamuflovat, že to vypadalo jako záměr. Dodnes má za to můj obdiv, já bych tohle asi neriskoval. On ale nechtěl zklamat svoje fanoušky.“
Odměna v podobě šílejících fanynek byla ovšem obrovská.
„Ani jsem tomu nechtěl uvěřit, jaké šílené davy fanynek na něj čekaly. Nazývali jsme je trotlyně, neboť jsme odvozovali od německého slova trotl. Na každém koncertu nás provázely a zasypávaly nás květinami dokonce se svými manželi. Co na to říct?“
Podle vás tedy nelze srovnávat Karla Gotta ani v nejmenším s jinými jeho kolegy?
„Nelze. Je totiž naprosto jediný z naší pop music, kdo se dostal dál než »do Chebu«. Vždyť mu padli k nohám v Německu, Moskvě a já nevím, kde všude ještě. Upřímně, neznám u nás žádný jiný takový případ, a ani ho v dohlednu nevidím. Všichni bychom měli hluboce smeknout, ať už jsme fandové jeho hudby, nebo nejsme. Gott je jediný opravdový velvyslanec téhle země. Opět říkám: Klobouk dolů.“ Zaujal vás rozhovor a chcete celou knihu na toto téma? Kupte si ji v naší online trafice iKiosek.cz! Dnes objednáte a zítra ji máte ve schránce. Doprava je zdarma.
Jak se točila Andělská
„Charlotte Gottovou jsem osobně neznal. Když ke mně přišla s Karlem do studia, tak jsem byl připraven na dlouhé natáčení, střihání, dolaďování atd. Nic z toho se nestalo. Byla skvělá, na deset let dost asertivní, i vůči rodičům. Písničku nazpívala v podstatě hned, už první nahrávání bylo bratelné. Na konci »Andělské« ještě nazpívala k tátovi druhý hlas, který jsme vymysleli na místě a vůbec nebyl jednoduchý. Byla pro mě velkým překvapením. V tom nejlepším slova smyslu,“ neváhá prohlásit Soukup.
