Vydání: 2019/29 Rekordní a misijní konference, 16.7.2019

 
 
Pocházím z katolické rodiny, pro kterou bylo v tehdejší Vratislavi, mém rodném městě, církevní zakotvení samozřejmostí. Ke zkušenostem mého raného dětství patří také vyhnání z vlasti předků s následnými roky strádání se statusem „uprchlíků“ v Ilmenau, malém městě v „evangelickém“ Durynsku. Protože otec koncem války zemřel, matka se dvěma staršími sourozenci byla odkázána sama na sebe. Později se s námi shledala ještě naše babička ze Slezska, která nás k naší velké radosti našla pomocí tehdejší pátrací služby v Durynsku.
Duchovní a také každodenní praktickou oporu našla matka ve farním společenství. Slavily se tam svátky církevního roku a zpívaly staré slezské mariánské písně. Lidé ochotní pomoci nám ulehčili „zdomácnění“ v novém prostředí, do čehož se ze začátku stále ještě mísila naděje na návrat do vlasti našich předků. Slezský původ tedy tvoří základ i pro mou katolickou víru, naproti tomu útěk a vyhnání představují zkušenost, která s sebou nese nutnost se v cizí společnosti a proměněné době stále znovu orientovat.
Ve třídě jsme byli jen dva katolíci, k tomu několik málo spolužáků evangelíků. Většina žáků i učitelů měla k církvi daleko a náboženství nepraktikovala. Pro nás, katolické „exoty“, bylo tedy nezbytné udatně se hájit. Na vyšším školním stupni si vzpomínám na mnohé otevřené diskuse s učiteli, kteří nás chtěli od „reakčních“ náboženských představ osvobodit. Vedle odvážných křesťanů, kteří se ke své víře otevřeně přiznávali, jako například moje dlouholetá třídní učitelka, to byly především přesvědčivé kněžské osobnosti, jež mě v oněch letech ovlivňovaly. Pak bylo nasnadě, abych o této službě i já sám uvažoval. Právě zřízený a na státu vyvzdorovaný kněžský seminář v nedalekém Erfurtu k tomu poskytl konkrétní příležitost.
Také to byla zásluha profesorů, kteří věděli, jak nám, mladým studentům, zprostředkovat význam Božího slova. Zvlášť bych zmínil svého univerzitního učitele Heinze Schürmanna, ale také svého předchůdce v biskupském úřadě Huga Aufderbecka, který se ve svých hlavních pastoračních představách nechával stále znovu inspirovat Biblí, přesněji vzato novozákonními texty. Šlo mimochodem o biskupa, který tehdy vedle jiných českých kněží ve své erfurtské domácí kapli tajně vysvětil na kněze i Tomáše Halíka.
V evangelických zemských církvích ve východním Německu existovaly čistě církevně provozované vysoké školy, například v Naumburgu, ale i v Lipsku nebo východním Berlíně. Tyto školy se, na rozdíl od oficiálních teologických fakult, dokázaly vyhnout vlivu státu. Působili na nich vynikající teologové, kteří se zajímali i o ekumenismus. Už během prvních let mých studií se konala setkání, která se ukázala jako plodná i později. Rovněž Oratoř sv. Filipa Neriho v Lipsku hrála důležitou roli. Dodnes udržujeme pravidelné kontakty, které byly zahájeny a pěstovány ještě v dobách NDR na základě společně zakoušeného světonázorového útlaku. Rád bych připomněl také naše tehdejší kontakty s českými kněžími a věřícími, které představovaly vzájemné duchovní obohacení. Tato setkání byla samozřejmě „neoficiální“ a pod dohledem úřadů, ale pro nás se stala povzbuzením a inspirací.

Mons. JOACHIM WANKE (nar. 4. května 1941 ve Vratislavi) přijal kněžské svěcení v roce 1966. V roce 1980 se stal profesorem novozákonní biblistiky a téhož roku také světícím biskupem. Od roku 1981 působil jako biskup a apoštolský administrátor v Erfurtu a Meiningenu, od roku 1994 jako biskup v Erfurtu. V říjnu 2012 papež Benedikt XVI. přijal jeho rezignaci ze zdravotních důvodů.